ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1428.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1428/2011-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2012 o dovolání, které podal obviněný B. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 To 89/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 48 T 6/2009, byl obviněný B. B. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v průběhu měsíce ledna 2009 v Předoníně oslovil poškozeného T. K., kterému nabídl k odprodeji pozemky v k. ú. Š. , p. č. a p. č. zapsané na LV jako vlastnictví jeho manželky M. B. , kdy za tímto účelem připravil kupní smlouvy v osmi výtiscích, tyto předal dne 1. 2. 2009 v P. T. K. a následně po ověření podpisů manželi K. dne 2. 2. 2009 tyto smlouvy před budovou Městského úřadu v R. n. L. od T. K. převzal zpět s tím, že po podpisu smluv manželi B. smlouvy opět vrátí a T. K. zajistí převod vlastnictví a následně, tedy až po převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, uhradí manželé K. kupní cenu, přičemž poté, co M. B. na popud svého manžela obžalovaného B. B. dne 21. 1. 2009 opatřila na Katastrálním úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště L., výpisy z katastru nemovitostí ohledně listu vlastnictví č. pro k.ú R. nad L., na němž byly vedeny pozemky T. a H. K., a to za účelem doložení těchto výpisů k padělaným kupním smlouvám, v době od 2. 2. 2009 do 4. 2. 2009 v úmyslu získat majetkový prospěch na dosud nezjištěném místě vytvořil obžalovaný B. B. text jiné kupní smlouvy, opět v osmi výtiscích, ve které prodávající manželé K. převádějí veškerý svůj nemovitý majetek v k.ú. R. n. L. evidovaný na LV, tedy parcely p. č., obytný dům č.p. na parcele p. č. a garáž na parcele p. č. za částku 4,8 mil. Kč na manžele B. a M. B. a padělal původní kupní smlouvy tak, že doložil poslední stránku smlouvy s ověřenými podpisy H. K. a T. K., ze smluv původních k nově vytvořeným textům kupních smluv, tyto i s manželkou M. B. podepsal a dne 4. 2. 2009 M. B. podala padělané smlouvy v šesti výtiscích s návrhem na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem na Katastrální úřad pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště L., kde je návrh evidován pod č.j., avšak k jeho projednání a k převodu vlastnictví nedošlo, neboť poškozený T. K. záměnu části smluv zjistil z vyrozumění katastrálního úřadu o zahájení řízení, přičemž obžalovaný se pokusil ke škodě poškozených T. a H. K. uvedeným podvodným jednáním převést do svého vlastnictví a vlastnictví své manželky M. B. výše uvedené nemovitosti v celkové hodnotě 24.024.870,- Kč“. Za tento zločin byl obviněný B. B. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému B. B. uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 2.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
Citovaným rozsudkem bylo dále podle §226 písm. c) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněné M. B. , pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován pokus trestného činu podvodu podle 8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) k §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný B. B. , obviněná M. B., matka obviněného B. B. – D. B. a otec obviněného B. B. – B. B. , rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 To 89/2010, napadené rozhodnutí z podnětu odvolání obviněného B. B. a jeho rodičů D. B. a B. B. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného B. B. při nezměněném výroku o vině pokusem zločinu podvodu podle 21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému B. B. uložil peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 2.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, vyměřil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněné M. B. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný B. B. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), c), g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že do dne konání hlavního líčení dne 9. 8. 2010 on ani jeho obhájce nevěděli, že v tomto hlavním líčení dojde k výslechu zaměstnankyně K. ú. P. Ing. L.. Podle něho tak soud prováděl úkony směřující k meritornímu rozhodnutí, aniž by plnil své zákonné povinnosti z této situace vyplývající, konkrétně porušil povinnosti podle §198 odst. 1, 3 tr. ř., a to předvolat opatřením Ing. L. k výslechu na den 9. či 10. 8. 2010 a vyrozumět o tom strany trestního řízení nejpozději při nařízení hlavního líčení. Namítl, že shora vytýkaným postupem soudu, kdy navíc znalecký posudek Ing. L. byl doručen obhájci až těsně před hlavním líčením, bylo zásadně omezeno jeho právo na jeho obhajobu, neboť mu nebyl poskytnut čas k přiměřené přípravě na dané hlavní líčení. Zdůraznil, že z odůvodnění soudního rozsudku je přitom zřejmé, že právě výslech Ing. L. a znalecký posudek K. ú. P., k němuž se tato vyjadřovala, považoval soud za nosné důkazy o jeho vině. Podle něho zde jde o situaci, kdy obžalovaný v řízení obhájce nemá, v tom smyslu, že obhájce v důsledku pochybení soudu v trestním řízení nemůže plně uplatnit svá práva.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poznamenal, že závěry soudů nižších stupňů přijaté při právním posouzení předmětného skutku jsou nesprávné, neboť řízení v prvním stupni i řízení odvolací je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, resp. že soudy konstatují zjištění, která jsou v rozporu s hmotným právem. Argumentoval, že pokud soudy dostatečně nevzaly v úvahu i skutkové okolnosti mající přímý vztah k samotnému trestnému činu, tak je námitky v tomto směru nutno vztáhnout k otázkám právního posouzení skutku a považovat je za právně relevantní a důvodné. Dále navrhl, aby se dovolací soud zabýval i otázkou objektivity a nezávislosti soudu prvního stupně, a to zejména vzhledem k tomu, že předsedkyně senátu před ukončením dokazování vyjádřila v médiích pochybnost o jeho nevině.
Podle názoru obviněného nebylo jednoznačně prokázáno, že by se ve skutkové části výroku rozsudku nalézacího soudu popsaného jednání dopustil, resp. že se trestný čin stal, tak jak byl popsán v obžalobě. Konstatoval, že výrok soudu je založen na důkazech zdeformovaných v jeho neprospěch.
Předeslal, že závěr o tom, zda došlo k záměně listů kupní smlouvy, se opírá výlučně o vypracované znalecké posudky. Následně shledal, že hodnocení odborného vyjádření ze dne 14. 8. 2009, vypracovaného Odborem kriminalistické techniky a expertíz (dále jen „OKTE“), ze strany soudu je zavádějící, jelikož z něho soud v rozporu s principem rovnosti zbraní v trestním řízení vybírá jen pasáže svědčící proti jeho osobě. Klíčový závěr OKTE, že jednoznačná manipulace se smlouvou nebyla zjištěna, soud sice cituje, nijak ho však nehodnotí.
Dále se ohradil proti tomu, že soud nepřipustil k důkazu jím předložený znalecký posudek V. M., neboť dospěl k závěru, že znalec byl jeho osobou ovlivňován. Takový postup soudu označil za nepřípustný, v rozporu s §110a tr. ř., porušující princip rovnosti zbraní. Nezákonný je podle něho i důvod, pro který soud odmítl důkaz předmětným znaleckým posudkem provést, a to odposlechnutý rozhovor mezi ním a znalcem. Upozornil, že podle §88 odst. 1 tr. ř. lze odposlech provádět, lze-li důvodně předpokládat, že jím budou získány skutečnosti významné pro trestní řízení, přičemž akcentoval, že trestní řízení bylo vedeno pro skutek spočívající v podvodném jednání a záznam rozhovoru se znalcem se stíhaného skutku nijak nedotýkal. Dodal, že na věci nic nemění ani skutečnost, že svědecký výslech V. M. (tj. jeho výslech nikoliv jako znalce) soud provedl.
Připomněl, že soudu dále předložil znalecký posudek RNDr. M. M., který vyloučil, že by se zkoumanou kupní smlouvou bylo jakkoli manipulováno. Soud jím sice postupem podle §110a tr. ř. provedl důkaz, avšak nijak ho nehodnotil. Z revizního znaleckého posudku je potom podle soudu zřejmé, že u předložených smluv byly zjištěny znaky svědčící o dodatečné manipulaci s nimi. K tomu obviněný prohlásil, že se soud při hodnocení revizního znaleckého posudku neřídil zásadou volného hodnocení důkazů, nýbrž v podstatě vyšel ze závěrů znalkyně. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. III. ÚS 299/06. Akcentoval, že je pochopitelné, že znalec hájí názory, ke kterým dospěl, to však nezbavuje soud povinnosti závěry znalce zhodnotit. Podle něho je zjevné, že soud zachází s revizním znaleckým posudkem jako s objektivním a nesporným posouzením věci, přestože není žádný důvod se domnívat, že závěry znalkyně jsou správnější než závěry jiných znalců, resp. OKTE. Nikde v trestním řádu není stanoveno, že revizní znalecký posudek má větší váhu než jiný znalecký posudek. Poukázal též na skutečnost, že sama znalkyně zpracovávající revizní znalecký posudek při výslechu uvedla, že zkoumání průtlaků ověřovacích doložek podpisů závisí na mnoha vlivech, že je možné se průtlaky zobrazit nepodaří, resp. že znalecké zkoumání nemusí mít vždy stejné výsledky. S odvoláním na judikát č. 62/1973 Sb., rozh. tr. poznamenal, že soud nemůže pominout závěry znaleckého posudku, popř. je nahradit vlastním, v dané otázce laickým názorem. Konstatoval, že je klíčové, že znalecký posudek RNDr. M. M. a V. M. dospěl stran přítomnosti průtlaků k opačnému závěru než revizní znalecký posudek. Také namítl, že revizní znalecký posudek nebyl zpracován v souladu s trestním řádem. Upozornil, že vedle §110 tr. ř., jenž ukládá ve výjimečných, zvlášť obtížných případech ustavit k podání posudku ústav, nelze přehlédnout, že podle §105 odst. 4 tr. ř. mají být přibráni znalci dva, jde-li o objasnění skutečnosti zvláště důležité. Seznal, že je nepochybné, že průtlak podpisu je skutečností zásadní pro danou věc, a že revizní znalecký posudek měli v rámci Kriminalistického ústavu v Praze zpracovat znalci dva. Přesnost a správnost posudku totiž nezávisí na skutečnosti, že jej zpracovává instituce (ústav), nýbrž na osobách, které jej reálně zpracovávají. Také upozornil, že Ing. L. několik let pracovala se znalcem RNDr. M. M., tykali si, navštěvovali se, ale že jejich vztah se posléze v negativním slova smyslu změnil. Byť obhajoba proti podjatosti Ing. L. brojila, její současný vztah se znalcem RNDr. M. M. nebyl soudem přesně objasněn. Přitom nestrannost znalce a tlumočníka souvisí s uplatňováním principu práva na spravedlivý proces a navazuje na zásadu nezávislosti a nestrannosti soudu a soudních osob. Nevyloučení Ing. M. L. v odvolacím řízení označil za závažnou procesní vadu. Podotkl, že věrohodnost znaleckého posudku závisí také na objektech, které znalec zkoumá (na úplnosti a bezvadnosti podkladových materiálů). Těmito objekty jsou v daném případě listiny, přičemž Kriminalistický ústav v Praze měl posoudit jejich autentičnost, tj. neporušenost jejich stavu a technické podmínky jejich fixace. Akcentoval, že z výslechu Ing. L. vyplynulo, že závěr uvedeného posudku o dodatečné manipulaci s kupními smlouvami vychází z nálezů, které vznikají zkoumáním (zásahem expertizy do autentičnosti). Také seznal, že principiálně není možné nařídit k prověřování nálezů první expertizy její opakování.
Následně se obviněný ohradil proti tomu, že jím předložený společný znalecký posudek RNDr. M. M. a V. M. shledal soud nevěrohodným a účelovým, přitom neuvedl věcné důvody takového závěru a ani nepřikročil k výslechu jmenovaných znalců. Podle něho soud odmítl posudek jako celek, aniž by hodnotil jeho obsah, čímž porušil zásady plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06. Zdůraznil, že znalcům se podařilo průtlak podpisu úřednice u ověřovací doložky podpisu poškozených na třetí straně nalézt a že tento závěr nelze přejít poukazem na pochybnosti o věrohodnosti znalců. Dodal, že znalci zpracovali znalecký posudek s vědomím toho, že pokud by byl nepravdivý, dopouštějí se trestného činu a že skutečnost, že znalkyně podávající revizní posudek tvrdí, že průtlak nenalezla, neznamená, že tento neexistuje. Uzavřel, že za stávajících pochybností bylo nutno otázku průtlaků postavit na jisto a vypracovat nový posudek, a to nejlépe zcela nezávislými znalci za různých podmínek. V daných souvislostech zmínil závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 910/07 a rozhodnutí č. 13/71 Sb. rozh. tr. Vyjádřil přesvědčení, že pro údajnou podjatost znalce V. M. nejsou dostatečné důvody. Rovněž poznamenal, že znalecký posudek RNDr. M. M. ze dne 14. 1. 2010 je i bez dokumentace předmětných průtlaků vyhotoven podle všech zásad platných pro vydávání znaleckých posudků, když dokumentace není podmínkou a provádí se podle úvahy znalce.
Vyslovil názor, že došlo k porušení spravedlivého procesu, zejména čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy, když jako důkaz byl proti němu použit záznam odposlechu telefonu, který byl pořízen nezákonně, neboť nebyl nařízen vyšetřujícím soudcem. Jestliže jednou vnitrostátní soud založil odsouzení, byť jen částečně, na nezákonném důkazu, nelze dodatečně spekulovat o tom, jaký by byl výsledek procesu, kdyby tohoto důkazu nebylo (viz Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, B. R., str. 196). Také bylo porušeno jeho právo vyjádřit se ke všem důkazům, když mu bylo znemožněno, aby mohl předložit a provést důkazy, a zejména, aby k nim bylo přihlédnuto, jakož i to, aby bylo přihlédnuto k pochybnosti o nepodjatosti Ing. L.. Pokud jde o další provedené důkazy, konstatoval, že žádné přesvědčivé závěry z nich nelze učinit. Proti sobě stojí vzájemně rozporné stanovisko poškozených a jeho osoby, přičemž každé stanovisko potvrzují svědci, jejichž věrohodnost nelze bez dalšího zpochybňovat. Soud však k hodnocení svědeckých výpovědí přistoupil s presumpcí jeho viny. Zde poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08. Shledal, že všechny ostatní důkazy mají jen malý význam ve srovnání s absentující jistotou o tom, zda jednotlivé listy kupních smluv zaměnil či nezaměnil, resp. že je-li soud postaven před úkol zhodnotit věrohodnost dvou v podstatných bodech diametrálně odlišných důkazů, nemůže nevěrohodnost jednoho z těchto důkazů odůvodnit pouze okolnostmi svědčícími o věrohodnosti druhého důkazu (viz rozhodnutí č. 6/1970 Sb. rozh. tr.). Vyslovil názor, že soud porušil zásadu objektivně zjištěného skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásadu presumpce neviny, zásadu rovnosti zbraní a zásadu in dubio pro reo.
V neposlední řadě brojil proti způsobu, jakým odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí. Zdůraznil, že právo na spravedlivý proces obsahuje i požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí (viz čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §125 tr. ř. či rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 a sp. zn. III. ÚS 463/2000). Konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí soudů dříve ve věci činných některé důkazy opomíjí a jiné nehodnotí, a že v tom smyslu jsou rozhodnutí nepřezkoumatelná.
Vyjádřil přesvědčení, že existují dostatečně důvodné pochybnosti o tom, zda se skutek popsaný v rozsudku stal. Tyto pochybnosti musí vyústit buď ve vypracování znaleckého posudku, jenž s konečnou platností posoudí, zda smlouvy v době podpisu poškozenými tvořily jeden celek, nebo v jeho zproštění obžaloby. Uzavřel, že pokud by soud ve věci postupoval procesně správně a objektivně a nepoužil v jeho neprospěch zdeformované důkazy, musel by dojít k závěru, že se skutek uvedený v obžalobě nestal, resp. pro značné rozpory by tento skutek nebyl prokázán.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 To 89/2010, a to ve všech jeho výrocích, včetně dalších rozhodnutí na něj navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný podřazuje situaci, kdy sice obhájce měl, nicméně tento obhájce nebyl soudem výslovně vyrozuměn o skutečnosti, že při odročeném hlavním líčení bude slyšena znalkyně Ing. L.. Dovozuje, že takový postup odporuje §198 odst. 1, 3 tr. ř., že s jeho obhájcem nebylo jako s obhájcem jednáno a vzniklá situace odpovídá per analogiam situaci, jakoby obhájce vůbec neměl. Státní zástupce konstatoval, že v této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Zdůraznil, že ustanovení §198 odst. 1, 3 tr. ř. soudu žádnou povinnost detailně vyrozumívat obhájce o zamýšlených výsleších při odročeném hlavním líčení neukládá a pokud se obhájce zamýšlí na některý výslech zvlášť připravit, je věcí procesní opatrnosti si dotazem u soudu ověřit, kdy má být tento úkon proveden. Dovozovat, že jde per analogiam o situaci, kdy obviněný obhájce nemá, ač ho mít musí, je nonsens.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že námitky uplatněné ve zbývající části mimořádného opravného prostředku směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů, konkrétně proti hodnocení znaleckých posudků, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Upozornil, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Podle jeho názoru není totiž pravdou, že by vedle zmíněných znaleckých posudků neměl nalézací soud v dispozici žádné jiné důkazy, o něž by své rozhodnutí opřel, a že by tak rozhodoval pouze na základě své intuice (jako příklad lze uvést, že by postrádalo logiku uvádět jméno obviněného při uzavírání smlouvy o prodeji nemovitostí patřících jeho manželce nebo nezvyklost, že při podpisu smlouvy není uvedeno, kdo je prodávajícím a kdo kupujícím). Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 To 89/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. a ohledně mladistvého ustanovení §42 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný subsumuje situaci, kdy on ani jeho obhájce nebyl soudem výslovně vyrozuměn o skutečnosti, že při odročeném hlavním líčení konaném dne 9. 8. 2010 bude vyslechnuta znalkyně Ing. L.. V této souvislosti shledává, že takový postup porušuje §198 odst. 1, 3 tr. ř. a že v jeho důsledku došlo de facto k situaci, jakoby obhájce vůbec neměl, neboť tento kvůli údajnému pochybení soudu nemohl plně uplatnit svá práva.
Nejvyšší soud však (ve shodě se státním zástupcem) dospěl se zřetelem k podstatě předmětného dovolacího důvodu k závěru, že takovou argumentaci pod tento důvod dovolání podřadit nelze, což pak platí i ve vztahu k ostatním důvodům dovolání.
Nutno též zdůraznit, že obviněný obhájce měl a tento obhájce jeho obhajobu aktivně vykonával. Přitom ani nebylo namítáno, že by obhájci nebyla umožněna či byla přímo znemožněna účast při úkonech trestního řízení, ať již v přípravném řízení nebo v řízení před soudy obou stupňů. Skutečnost, že soud podle tvrzení obviněného obhajobě nesdělil, jaké důkazy hodlá při odročeném hlavním líčení provést , pak nelze transformovat do závěru, že situace obviněného byla obdobná stavu, který má na mysli předmětný dovolací důvod.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že z protokolu o hlavním líčení konaném v posuzované trestní věci dne 12. 7. 2010 (založen na č. l . 1636 až 1638 spisu) se podává, že nalézací soud hlavní líčení odročil na 9. a 10. 8. 2010 k návrhu obhájce obviněného – JUDr. P. J. mj. v tom smyslu, aby soud vyslechl za Kriminalistický ústav Praha Ing. L..
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného, jimiž deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze pochybení při provádění dokazování, neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného pochybení při provádění dokazování, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Týž závěr platí i pro tvrzení obviněného , že předsedkyně senátu před ukončením dokazování vyjádřila v médiích pochybnost o jeho nevině, jež bylo uvedeno mezi argumenty vztahujícími se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno pak dodat, že toto tvrzení nelze považovat za formálně právně relevantní ani z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nijak nekonkretizoval kdy, v jakém médiu a v jaké souvislosti se měla předsedkyně senátu nalézacího soudu vyjádřit k otázce jeho viny, přičemž neupřesnil ani obsah jejího projevu. T aková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost.
Nadto lze poznamenat, že obviněný v dovolání netvrdí, že by mu předmětný důvod pro vyloučení orgánu rozhodujícího ve věci nebyl znám již v původním řízení (v dovolání nezmiňuje, že se o něm dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhé instance). Přitom z předloženého trestního spisu se současně nepodává, že by obviněný, s poukazem na vystoupení předsedkyně senátu v médiích, okolnost, že ve věci v prvním stupni rozhodl vyloučený orgán, namítl před rozhodnutím odvolacího soudu. Za popsané situace tak lze mít za to, že byla naplněna negativní zákonná podmínka ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) věta druhá tr. ř. a to že dovolateli nebylo známo, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý