ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1492.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1492/2011 - 136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2012 o dovolání, které podala obviněná MgA. K. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 7 To 168/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 207/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 1 T 207/2010, byla obviněná MgA. K. Š. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „ve dnech 30. 1. 2009, 24. 3. 2009 a 22. 4. 2009 zaslala podání na Policii ČR, Obvodní ředitelství P., Místní oddělení N. M., dne 1. 4. 2009 publikovala na veřejně dostupné počítačové síti na stránkách ve dnech 14. 5. 2009 a 18. 5. 2009 zaslala podání na Policii ČR, Obvodní ředitelství P., Místní oddělení V., kdy ve všech těchto dokumentech nepravdivě označuje JUDr. T. L., za konfidenta a spolupracovníka Státní bezpečnosti, přičemž nejpozději od 28. 1. 2009, kdy se dostavila na Úřad městské části P., nám. M., při nahlížení do spisu Č.j.:R-932/08/OSA/OPŘ/UII zjistila, že osobou vedenou jako informátor Státní bezpečnosti v Archivu bezpečnostních složek a v Ústavu paměti národa je T. L., a dále že Federální ministerstvo vnitra dne 27. 1. 1992 vydalo JUDr. T. L., osvědčení, že nebyl příslušníkem Sboru národní bezpečnosti zařazeným ve složce Státní bezpečnosti, ani nebyl evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti a rovněž nebyl vědomým spolupracovníkem Státní bezpečnosti“ . Podle §25 tr. zák. bylo upuštěno od potrestání obviněné. Podle §99 odst. 1, 4 tr. zák. bylo obviněné uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 7 To 168/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že za minulého režimu byla ona a její rodina pronásledována, když její otec byl v padesátých letech dvacátého století odsouzen k nuceným pracím v uranových dolech, na následky čehož později zemřel. Jelikož za minulého režimu trpěla a byla soustavně postihována na svých lidských právech, nelze se divit, že po revoluci věnovala značnou část svého času a energie pátrání po lidech, kteří minulému režimu pomáhali perzekvovat obyvatele, stejně jako perzekvovali jejího otce, resp. psaní o nich. Namítla, že se soud bezdůvodně opomenul zabývat skutečnostmi zjištěnými v průběhu řízení a nevzal v potaz závěry vyplývající z provedených důkazů. Především ignoroval tu skutečnost, že použila jméno T. L. omylem. Zdůraznila, že v průběhu pátrání zjistila, že pan T. L., žijící v okrese B. B. na S., byl spolupracovníkem státní bezpečnosti. Tuto skutečnost uveřejnila na svém blogu d. s tím, že chybně uvedla datum narození této osoby. Jak bylo později zjištěno, datum narození se shodovalo s datem narození pana JUDr. T. L.. Vzhledem k tomu, že pan JUDr. T. L., i přes její ujištění o opaku, shledal v jejím jednání útok na svou osobu, byla odsouzena za trestný čin pomluvy. Podle ní je nepochybné, že předmětná informace uveřejněná na jejím blogu byla cílena a mířena na osobu odlišnou od poškozeného. Poznamenala, že je proti dobrým mravům odsoudit někoho za pouhou záměnu jmen, kdy poškozený i přes její ujištění vztáhl daný článek na svojí osobu, aniž by mu takovou skutečnost potvrdila. Taková praxe byl podle ní mohla vést k paradoxům, kdy by při uvedení jména N. či S. v článku blogu s podobným charakterem s mylnými signifikantními znaky osob podalo na „blogera“ trestní oznámení několik desítek či stovek osob toho jména (s použitím logiky soudu by mohl být poškozeným téměř každý tohoto jména). Uzavřela, že vzhledem k tomu, že své jednání směřovala na osobu odlišnou od poškozeného, nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. Dodala, že s ohledem na omyl, jenž měl zásadní vliv na uvedení data narození poškozeného, je navíc stupeň nebezpečnosti jejího činu pro společnost menší než nepatrný.
Následně obviněná vyslovila názor o protiprávnosti jí uloženého ochranného opatření. Upozornila, že je pěstounkou, přičemž od srpna do října 2010 podstoupila několik ambulantních psychologických vyšetření plně dosvědčujících její dobrý duševní zdravotní stav (údaje o nich jsou součástí trestního spisu). V této souvislosti vyjádřila podiv nad tím, že znalecký posudek MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., vypracovaný pouhých několik měsíců poté, určil, že trpí organickou poruchou osobnosti, která je charakteristická zřetelnou změnou návykových vzorců chování s abnormálními projevy emocí, potřeb a impulsů, včetně sexuálních, stejně jako poznávání a myšlení. Podle jejích slov došlo k zásadnímu zkreslení výsledků pozorování v psychiatrické léčebně tím, že jí byly podávány silné dávky neuroleptik, které měly zásadní vliv na centrální nervový systém. Uvedla, že byla proti své vůli odvlečena do cizího prostředí psychiatrické léčebny B., kde byla měsíc zavřena, přivázána k lůžku, léčena proti své vůli elektrošoky, nucena užívat antipsychotika a další léky, což mělo zásadní vliv na její psychický stav. Akcentovala, že otázkou zůstává její psychický stav oproštěný od vlivů léků a pobytu v psychiatrické léčebně. Prohlásila, že nikdy předtím psychické obtíže neměla a že znalecký posudek měl být zpracován bez vlivu léků, které způsobily její zhoršený psychický stav, časté pády a silné potíže s přijímáním stravy.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 1 T 207/2010, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 7 To 168/2011, zrušil. Současně požádala, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že argumentaci obviněné nelze přisvědčit. Především značná část argumentů nevyhovuje zvolenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž obviněná brojí nikoli proti správnosti právního posouzení skutku, nýbrž proti skutku samotnému. Její argumentace směřuje k dosažení jiných závěrů o tom, jaký skutek se vlastně odehrál, nikoli k nesprávnosti samotné aplikace norem trestního práva hmotného. Podobně je tomu i s námitkami směřujícími k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., v nichž se obviněná soustředí na zpochybnění správnosti závěrů soudu o existenci duševní poruchy tím, že polemizuje se způsobem hodnocení provedených důkazů, a to způsobem již známým z dosavadního průběhu řízení. Nezpochybňuje tedy správnost závěru soudu o naplnění podmínek pro uložení ochranného opatření, nýbrž především správnost hodnocení důkazů, tedy správnost skutkových východisek soudu při rozhodování o uložení ochranného opatření. Státní zástupce uvedl, že oba soudy se jak výrokem o vině, tak výrokem o ochranném opatření velmi podrobně zabývaly a dokonce již byl (s negativním výsledkem) projednán návrh obviněné na obnovu řízení v této věci. Z dosavadního řízení podle jeho názoru jednoznačně vyplynulo, že obviněná si je (a byla) velmi dobře vědoma skutečné identity osoby, proti které ve svých písemných projevech sočí, a že tak činí záměrně, protože si poškozeného vyvolila za objekt svých útoků pro jeho působení jako právního zástupce protistrany ve sporech o řešení její bytové otázky. V této souvislosti odkázal na důvody uvedené v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně. Pokud jde o návrh obviněné na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, poznamenal, že z dostupného spisového materiálu není patrno, zda a případně jak na tento návrh reagovala samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. Vzhledem k povaze vyjádření k dovolání obviněné ovšem neshledal důvod k tomu, aby byl odkládán výkon rozhodnutí v této věci.
Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení jemu předcházející netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 7 To 168/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
K uvedenému je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněné označená jako dovolání, resp. doplnění dovolání, nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, tedy nebyla vypracována obhájcem, není s nimi možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu nelze přihlížet (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I). Týž závěr platí i ve vztahu k podání obviněné označenému jako doplnění dovolání, jež bylo dovolacímu soudu zasláno obhájcem obviněné, neboť ani toto podání nebylo zpracováno tímto obhájcem, nýbrž výlučně obviněnou.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení, jejichž existence je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné, jež vztáhla k výroku o vině, směřují primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněná totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že své jednání směřovala na osobu odlišnou od poškozeného, že šlo o skutkový omyl, resp. o pouhou záměnu jmen). Až sekundárně – výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Nejvyšší soud na tomto místě považuje za potřebné znovu zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud shledává, že dovolací argumentace obviněné vztažená k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. vychází výhradně z jejího přesvědčení o nesprávnosti závěrů znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Jiřím Švarcem, Ph.D. (v kontextu vyšetření dosvědčujících její dobrý duševní stav). Obviněná tak v souvislosti s předmětným důvodem dovolání nenamítá nesprávnost závěru soudů nižších stupňů o naplnění hmotně právních podmínek pro uložení ochranného léčení, nýbrž zpochybňuje pouze skutková východiska soudů dříve ve věci činných, když brojí toliko proti způsobu, jakým tyto hodnotily provedené důkazy týkající se jejího duševního stavu (zejména správnost zmíněného znaleckého posudku) a v konečném důsledku odmítá jejich skutkové zjištění o tom, že trpí duševní poruchou. Takovou argumentaci však nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněná požádala o odložení výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2012
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý