ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1602.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1602/2011-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 o dovolání, které podala obviněná N. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 7 To 543/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 2 T 12/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 2 T 12/2010, byla obviněná N. G. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou [v bodech 1) až 10)] pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) [v bodech 3) a 8)] v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a [v bodě 4)] v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., [v bodech 11) a 12)] trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a [v bodě 13)] trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za tuto trestnou činnost byla obviněná podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti zaplatit v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku vyčíslené částky, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byli někteří z poškozených odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná a v její neprospěch státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 7 To 543/2010, k odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou [v bodech 1) až 6)] uznal vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., [v bodech 2) až 6)] trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., [v bodě 3)] trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., [v bodech 7) a 8)] trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a [v bodě 9)] trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za tuto trestnou činnost obviněnou odsoudil podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnou zavázal k povinnosti zaplatit v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku vyčíslené částky, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. některé z poškozených odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušených skutků pod body 2), 7), 9) a 10) vrátil soudu prvního stupně. Podle §256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku soudu druhého stupně vytkla, že v plném rozsahu převzal právní názor soudu nalézacího, aniž by se zabýval důvody jejího odvolání, které byly velmi podstatné a po právní stránce významné a rozhodující. Připomněla, že od počátku trestního řízení namítala, že policejní komisař, jenž vedl trestní řízení, jí upíral právo se k věci vyjadřovat a navrhovat provedení důkazů, resp. právo řádně se seznámit s obsahem celého trestního spisu. Rovněž postupoval v rozporu s §158 odst. 4, 5, 6 tr. ř., když jí odmítl zajistit právní pomoc advokáta. V této souvislosti odkázala na závěry rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 615/99. Podle ní tak došlo k porušení jejích práv garantovaných v čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 1, čl. 23, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Dále poznamenala, že ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pamatuje na dovolací důvod, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, resp. že ve smyslu §158 odst. 4 tr. ř. musí být osobě na základě trestního oznámení podezřelé ze spáchání trestného činu umožněno, aby se k věci vyjádřila, stejně jako osoba trestní oznámení podávající. To ostatně vyplývá i z čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Také konstatovala, že od počátku její trestní věci nebyla ctěna zásada presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. s tím, že všechny orgány činné v trestním řízení vycházely pouze z toho, že již byla v minulosti soudně trestána. Dodala, že přes opakované písemné žádosti její a jejího obhájce jí bylo vyšetřovatelem, státní zástupkyní a soudem prvního stupně upřeno její právo nahlédnout do spisu, pořizovat si z něho výpisky a kopie zakotvené v §65 tr. ř. a že teprve před veřejným zasedáním o jejím odvolání vyhověl nalézací soud její žádosti a umožnil jí do spisu nahlédnout. Podotkla, že rozsudek odvolacího soudu napadá dovoláním podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. proto, že odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, ačkoliv si musel být vědom skutečnosti, že došlo k porušení procesních práv. Zdůraznila, že v řízení musí být připuštěny všechny důkazy, kterými by bylo prokazováno, že se skutek stal či nestal a že neměla žádnou možnost se hájit již proto, že nemohla nahlédnout do soudního spisu. Shledala, že trestní řízení proti její osobě bylo vedeno v rozporu se základními zásadami trestního řízení a že nezákonně skončilo vyhlášením rozhodnutí spočívajícího na nesprávném právním posouzení všech skutků kladených jí nesprávně za vinu. V neposlední řadě uvedla, že trvá na tom, aby za nejdůležitější součást jejího dovolání bylo považováno přiložené, jí vlastnoručně vypracované a ve všech podrobnostech zdůvodněné dovolání, které plně vystihuje všechny potřebné a důležité skutečnosti.
Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 7 To 543/2010, jakož i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 2 T 12/2010, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 7 To 543/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
K uvedenému je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněné ze dne 31. 10. 2011, označené jako „Dovolání“ nebylo učiněno prostřednictvím obhájce (nebylo vypracováno obhájcem), není s ním možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu tedy nelze přihlížet (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to je nutno zdůraznit, že žádná z námitek v dovolání uplatněných netvrdí porušení ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. Obviněná totiž ve svém mimořádném opravném prostředku deklaruje (stručně shrnuto), že rozsudek soudu druhého stupně napadá dovoláním podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. proto, že odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, ačkoliv si musel být vědom skutečnosti, že došlo k porušení (jejích) procesních práv. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že argumentaci rozvedenou v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (a ani pod jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) subsumovat.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká porušení práva na obhajobu (tvrdí, že jí bylo upřeno právo vyjadřovat se k věci, činit důkazní návrhy a řádně se seznámit s obsahem trestního spisu, resp. že jí bylo v rozporu s §158 odst. 4, 5, 6 tr. ř. odmítnuto zajištění právní pomoci advokáta) a jmenovitě soudům také nedostatečné důkazní řízení, porušení zásady presumpce neviny a v konečném důsledku i vadná skutková zjištění. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala jen z tvrzeného nedostatečného důkazního řízení, z porušení práva na obhajobu a zásady presumpce neviny a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý