ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.301.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 301/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2012 o dovolání, které podal obviněný P. Ř. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 To 421/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 1/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 90 T 1/2010, byl obviněný P. Ř. uznán vinným v bodě 1) trestnými činy týrání svěřené osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a porušování tajemství dopravovaných zpráv podle §239 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v přesně nezjištěné době nejméně od 30. 9. 2006 do 10. 6. 2009 ve společně obývaných bytech nejprve od 30. 9. 2006 do listopadu 2006 na ulici H. v B. a od listopadu 2006 do 10. 6. 2009, kdy poškozená od obviněného utekla na utajenou adresu, v rodinném domě v K., okr. B., na ulici D., mimo období od poloviny měsíce února 2007 do května 2007, kdy poškozená utekla od obviněného na utajené ubytování na ulici L. v B. a mimo období leden až Březen 2008, kdy opět před manželem utekla na adresu S., okr. B., fyzicky a psychicky týral svoji manželku L. Ř. (roz. V.), a to tak, že ji s četností zpočátku několikrát v měsíci a později každý druhý den slovně urážel a ponižoval velmi vulgárními výrazy, kritizujícími její schopnosti i zjev, fyzicky ji napadal několikrát do měsíce tak, že ji tahal za vlasy, strkal do ní, škrtil ji, tahal za ruce a za nohy, dával tzv. hlavičky, tj. údery čelem do její hlavy, kopal do ní, lehal na ni, čímž jí způsoboval modřiny po celém těle a bolesti hlavy, opakovaně jí vyhrožoval zabitím, že ji zakope, zakazoval jí opouštět bydliště, bral jí a kontroloval její mobilní telefon, bez jejího dovolení jí četl SMS zprávy a e-maily v její e-mailové schránce, provozoval s ní sexuální praktiky, které si nepřála; poškozená proto v polovině února 2007 utekla na utajenou adresu na ulici L. v B., tam ji našel a přemluvil, aby se k němu vrátila, ve svém jednání obdobným způsobem pokračoval, navíc ji vyhazoval, a to i v zimě a v noci na ulici před dům, kde ji ponechal i několik hodin, kdy ho musela odprosit, aby se mohla vrátit, aby tak věděla jaké to je na někoho čekat tak jako on na ni, v lednu 2008 od něj proto opět utekla, a to do obce S., okr. B., odkud se k němu v březnu 2008 opět vrátila, v době kdy přišel o zaměstnání, od podzimu 2008 do poloviny května 2009, v místě bydliště D. v K. ji přemluvil a po několika měsících přesto, že to odmítala, pod pohrůžkou, „že ji uškrtí, že je hnacím motorem rodiny a že si nemůže dovolit vystoupit z toho vlaku“ a za použití násilí, kdy ji škrtil, ležel na ní a bouchal a kopal do ní, ji nutil, aby natáčela v P. pornofilmy, aby tak finančně zajistila rodinu, pak ji vozil do P., kde točila pornofilmy, přičemž on po tu dobu se synem N. Ř., čekával v autě a poté, co se vrátila, musela mu předat veškerou vydělanou finanční hotovost, po fyzickém napadení manželem vyhledala v lednu a dubnu 2009 lékařské ošetření pro zhmožděniny a podlitiny u MUDr. Pavlokové a v lednu 2007 u MUDr. Nekvapila. Dále byl obviněný pod bodem 2) výroku zmíněného rozsudku uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil dle skutkových zjištění soudu tím, že v době od blíže neupřesněného dne v měsíci prosinci 2008 do 10. 6. 2009, kdy společně se svojí matkou L. Ř. utekl na utajenou adresu, psychicky a fyzicky týral syna své manželky T. H., který u nich v domě v K. na ulici D. s jeho souhlasem bydlel a tedy byl v jeho péči a výchově, kterého v uvedeném období nepřiměřeně trestal tím, že nejméně v pěti případech jej zbil tak, že jej uhodil pěstí do obličeje, do zad a do břicha, chytal ho za krk a dával mu tzv. hlavičky, údery čelem do jeho hlavy, čímž mu způsoboval bolesti zad a břicha, vyhrožoval mu zabitím, pokud by od nich utekl nebo někomu řekl, co se u nich doma děje, vyhrožoval mu, že ho dostane do “pasťáku“, lékařské ošetření po napadení manželem své matky poškozený nikdy nevyhledal. Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen podle §215a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, přičemž současně byl nad obviněným vysloven dohled. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky Praha částku ve výši 1.598,-Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 To 421/2011, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný P. Ř. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odsuzující rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná, neboť jsou postavena na nejednoznačných tvrzeních a důkazech. Vyjma tvrzení domnělých poškozených totiž nejsou žádné výpovědi svědků jednoznačné, když část z nich jen reprodukuje to, co slyšela od poškozených, část pak dokonce vypovídá ve prospěch obviněného. Ačkoliv tedy soudy musely mít stran tvrzených skutečností pochybnosti, vykládaly je vždy v neprospěch obviněného, stejně pak postupovaly i v případě znaleckých posudků. V další části dovolání pak obviněný poukázal na obsah výpovědi svědkyně MUDr. Pavlokové, obsah znaleckých posudků znalkyň PhDr. Blanky Špičkové a MUDr. Mannové a zdůraznil nízkou morální úroveň a nevěrohodnost poškozené. V té souvislosti zmínil závěry znaleckého posudku MUDr. Holešovské, jakož i změny či rozpory ve výpovědích samotné poškozené, které soud druhého stupně nijak nezohlednil. Ve vztahu k trestnému činu porušování tajemství dopravovaných zpráv podle §239 odst. 1 písm. b) tr. zák. namítl, že z tohoto trestného činu je usvědčován pouze výpovědí samotné poškozené, která je však nelogická a obsahuje vykonstruovaná tvrzení. Rovněž ve vztahu k poškozenému T. H. obviněný namítl jeho nevěrohodnost, přičemž poukázal na to, že nebyli vyslechnuti jím navržení svědci P. G., B. K. a J. B., kteří by mohli potvrdit obhajobu obviněného, přičemž vyslechnut byl toliko svědek M. M., který sice vypovídal ve prospěch obviněného, avšak soud prvního stupně k tomuto důkazu nepřihlédl. Soudy pak nepřipustily ani znalecké zkoumání obou poškozených za účelem zjištění jejich závislosti na alkoholu či jiných omamných látkách.
V další části dovolání pak obviněný zopakoval svou obhajobu, kterou ve věci uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, a spáchání trestných činů, pro které byl odsouzen, popřel. Zdůraznil, že žádný z poškozených nevykazuje následky útrap, které by nezbytně jednání, posuzované jako týrání, muselo vyvolat. Znovu poukázal na to, že poškozená i ve stavu izolace od vlivu obviněného nadále natáčí pornofilmy (a tento způsob života vykonávala i před seznámením s obviněným), takže je zřejmé, že si takový způsob života zvolila zcela dobrovolně, přičemž je prakticky nepředstavitelné, že by pouze v období soužití s obviněným takový způsob obživy odmítala.
Obviněný pak uzavřel, že dle jeho názoru je zřejmé, že se obžalobou tvrzené jednání nestalo buď vůbec nebo v takovém rozsahu, aby bylo postižitelné normami trestního práva. Avizoval rovněž podání návrhu na povolení obnovy řízení s ohledem na nález nového svědka, který s poškozenou žil poté, co se rozešla s obviněným. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 To 421/2011, a dále podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil i vadné řízení mu předcházející a s ním související soudní rozhodnutí, tj. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2011, č. j. 90 T 1/2010-477 a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného obžaloby v plném rozsahu zprostí. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 To 421/2011 a jemu předcházející vadné rozhodnutí Městského soudu v brně a dále aby věc vrátil podle §265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání uvedl, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 68 To 284/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí poškozených L. Ř. a T. H., znaleckých posudků týkajících se jmenovaných poškozených, jakož i slyšených svědků), dále i neprovedení části důkazů, které navrhoval, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (v tom smyslu, že obžalobou tvrzené jednání se nestalo vůbec nebo jen v takovém rozsahu, že není postižitelné normami trestního práva). Až sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Nad tento rámec lze uvést, že námitky obviněného jsou v podstatě totožné s jeho obhajobou, jíž uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a rovněž jsou totožné s námitkami, jež obviněný rozvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozhodnutí. Jak soud prvního stupně, tak i následně soud odvolací se s těmito námitkami dostatečně vypořádaly v napadených rozhodnutích, přičemž své závěry v tomto směru jasně a konkrétně odůvodnily. Je třeba zdůraznit, že již soud prvního stupně si byl vědom toho, že výpověď obviněného je v přímém rozporu s výpověďmi poškozených, přičemž rovněž postupně učiněné výpovědi poškozeného H. vykazovaly zásadní rozpory. Za této situace pak věnoval velkou pozornost právě vyhodnocení jednotlivých výpovědí, jak obviněného, tak obou poškozených, postižení jednotlivých rozporů a vyhodnocení vzájemných souvislostí těchto jednotlivých výpovědí s dalšími provedenými důkazy (které v odůvodnění svého rozhodnutí označil a uvedl, jaké skutečnosti z nich vzal za prokázané). Důsledně vyhodnotil nejen charakter osoby poškozené Ř., způsob jejího života a obživy (a to rovněž před dobou projednávaného skutku, tak i po něm), ale v návaznosti na zjištěné skutečnosti se rovněž zabýval i její věrohodností, přičemž vyšel i ze závěrů příslušného znaleckého posudku. Stejně tak v případě poškozeného H. se důsledně zabýval okolnostmi, za nichž jmenovaný učinil jednotlivé výpovědi a při posouzení jeho věrohodnosti vyšel jak ze zjištění k osobě tohoto poškozeného, tak i z příslušného znaleckého posudku znalkyně PhDr. Ivany Holešovské. Vysvětlil, které ze vzájemně rozporných výpovědí tohoto poškozeného považuje za věrohodné, a z jakých konkrétních důvodů. Rovněž zdůvodnil, proč další návrhy obviněného na doplnění dokazování za současného okruhu důkazních prostředků považuje za nadbytečné a pro zjištění skutkového stavu nepotřebné. S ohledem na to, že Nejvyšší soud neshledal v hodnotících úvahách soudu prvního stupně jakékoliv rozpory, jež by zpochybňovaly způsob, kterým tento soud hodnotil provedené důkazy (a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné návaznosti), je možno odkázat na obsah odůvodnění jeho rozhodnutí, zejména na str. 15 až 20 jeho písemného vyhotovení. Soud rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel i jakými úvahami se řídil při hodnocení si vzájemně si odporujících důkazů. V tomto ohledu je rozsudek soudu prvního stupně pečlivě a racionálně logickým způsobem odůvodněn a koresponduje s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Takto učiněná a odůvodněná skutková zjištění považuje Nejvyšší soud za správná a odpovídající obsahu jednotlivých provedených důkazů, zejména výpovědí poškozených, podporovanými příslušnými znaleckými závěry stran jejich věrohodnosti, dále výpovědí skupiny svědků, jež nebyli v žádném příbuzenském či blízkém vztahu k poškozeným (MUDr. Jany Pavlokové, S. P., R. V., P. J. či T. F.) a nakonec i výpovědí svědků V. H. a Z. V., jakož i listinnými důkazy (zejména lékařskými zprávami ohledně poškozené L. Ř., z nichž vyplývají nejen zranění, která poškozená utrpěla, ale rovněž mechanismus vzniku těchto zranění, a dále zprávou MÚ Šlapanice a přestupkovými spisy týkajícími se obviněného).
Dále je třeba zmínit i to, že odvolací soud následně konkrétně reagoval na námitky obviněného uplatněné v odvolání, přičemž se jednak ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a jednak přiléhavě vysvětlil, proč se u týraných osob nemusí ve všech případech vyskytnout následky na zdraví (zejména tzv. syndrom týrané osoby). Rovněž se dostatečně zabýval námitkou obviněného stran údajného nezohlednění výpovědí některých svědků, vypovídajících v jeho prospěch. Znovu se zabýval rovněž hodnocením věrohodnosti obou výše jmenovaných poškozených, a to v případě L. Ř. i v souvislosti se způsobem jejího života před projednávaným skutkem a také v současné době. I odvolací soud pak vysvětlil, z jakých důvodů nepovažuje za potřebné doplňovat dokazování výslechem dalších osob. Rovněž jeho rozhodnutí splňuje náležitosti na něj kladené ustanovením §134 tr. ř.
Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud v hodnotících úvahách obou soudů nezaznamenal postupy, jež by preferovaly pouze jednu z verzí, jak se vyprofilovaly od počátku trestního stíhání obviněného (na základě vzájemně odlišných výpovědí obviněného a poškozených), jež by pomíjely či bagatelizovaly nejednotnosti v usvědčujících důkazech, důkazy hodnotily účelově v neprospěch obviněného, či jež by odporovaly zásadám formální logiky. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení plně odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění, učiněná na základě provedených důkazů, jež v odůvodnění svých rozhodnutí specifikovaly (ať již šlo o výpovědi jednotlivých svědků či důkazy další) a na podkladě toho důvodně pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Nelze tedy přisvědčit tvrzení obviněného o nepřezkoumatelnosti předmětných rozhodnutí. Naopak Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoliv výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na podrobná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
Nutno shrnout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2076).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda