ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.317.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 317/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. března 2012 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 6 To 313/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 5 T 65/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 19. 4. 2011, č. j. 5 T 65/2011-102, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, písm. b), 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a za tyto přečiny mu byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu pobytu v okrese Plzeň – město na dobu 2 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit škodu poškozenému V. S. N. ve výši 12.936,- Kč a NAVA BOOKS, spol. s r. o. Plzeň ve výši 8.787,- Kč, přičemž poškozený V. S. N. byl podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku podali obviněný M. K. a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 6 To 313/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zmíněný dovolací důvod, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, odůvodnil tím, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný, když soudy nezohlednily dostatečně řadu polehčujících okolností. Poukázal na své doznání a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, jakož i na svou sociální a zdravotní situaci, ve které se trestné činnosti dopustil. Dále namítl, že nesouhlasí s uloženým trestem zákazu pobytu, když s jeho formálním trvalým bydlištěm v H. u B. jej již řadu let nic nepojí a doma je fakticky v P. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 5 T 65/2011, jakož i usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 6 To 313/2011, a aby sám ve věci rozhodl a obviněnému trest přiměřeně snížil a již neukládal trest zákazu pobytu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Námitky obviněného z větší části (zejména stran okolností, za nichž obviněný trestnou činnost spáchal a stran nepřiměřenosti délky uloženého trestu odnětí svobody s přihlédnutím k sociální a zdravotní situaci obviněného) pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., striktně posuzováno, podřadit nelze. Nejsou námitkami směřujícími proti nesprávnému právnímu posouzení skutku (obviněný nevytkl, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin) a nelze je chápat ani jako námitku vady považované za jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném usnesení odvolacího soudu nespatřoval.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srovnej přiměřeně rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a obdobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 426/2004 či 7 Tdo 720/2010). Výklad opačný /tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvodu uvedeného v písmenu g)/ by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Navíc je třeba říci, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Ze shora uvedených důvodů lze uzavřít, že s určitou mírou tolerance lze podřadit pod zákonem stanovený důvod dovolání toliko tu námitku obviněného, že mu byl uložen trest zákazu pobytu, ač pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky.
Nejvyšší soud tedy má za to, že ačkoliv na výhrady týkající se splnění podmínek pro uložení trestu zákazu pobytu, měl obviněný spíše odkázat prostřednictvím důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je třeba se jimi zabývat. Trest zákazu pobytu lze podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložit na dobu jeden rok až deset let za úmyslný trestný čin, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; trest zákazu pobytu se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt. Je-li podstatou dovolací námitky tvrzení, že obviněnému byl uložen trest zákazu pobytu bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, jde o situaci srovnatelnou s těmi případy, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V tomto směru jde tedy o námitku relevantní, nicméně Nejvyšší soud ji neshledal důvodnou.
V daném případě totiž ze spisového materiálu vyplývá, že všechny zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu pobytu obviněnému byly splněny. Obviněný byl napadenými rozhodnutími odsouzen pro přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, tedy pro úmyslné trestné činy. Předchozí život obviněného rozhodně nelze charakterizovat jako řádný s ohledem na jeho dřívější odsouzení (zčásti rovněž pro majetkovou trestnou činnost), přičemž nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný se trestné činnosti dopouští opakovaně a to i bezprostředně poté, co vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody, či byl z takového trestu podmíněně propuštěn (a to ve zkušební době podmíněného propuštění), přičemž postupem času jím spáchaná trestná činnost nabývá na rozsahu. Přehlédnout nelze ani to, že obviněný naposledy spáchal trestnou činnost velmi krátce poté, co byl z předchozího výkonu trestu odnětí svobody propuštěn ze zdravotních důvodů. V minulosti se již dopustil na území, na něž se má zákaz pobytu vztahovat, poměrně rozsáhlé trestné činnosti a je rovněž zřejmé, že trestná činnost, pro niž byl obviněný napadenými rozhodnutími naposledy odsouzen, souvisí s prostředím v místě, v němž mu má být pobyt zakázán. Jde totiž o poměrně velké město, kde je značná koncentrace lidí spojená s vysokou mírou anonymity, a kde je velké množství obchodů a prodejních prostor, na jejichž napadání se obviněný zaměřuje. S ohledem na to, že ze strany obviněného důvodně hrozí opakování trestné činnosti majetkového charakteru v konkrétním místě (v okrese P.–m.), lze uzavřít, že uložení trestu zákazu pobytu je vyžadováno ochranou majetku v tomto místě, zvláště za situace, kdy obviněný se opakovaně do tohoto místa vrací, ač zde nemá žádné potřebné zázemí. V této souvislosti pak je z provedených důkazů zřejmé, že obviněný nemá v místě zakázaného pobytu trvalý pobyt (což by uložení trestu zákazu pobytu bránilo i při splnění všech ostatních podmínek pro uložení tohoto druhu trestu). Místem trvalého pobytu se totiž rozumí adresa pobytu, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Musí jít o místo, kde se fakticky také ve skutečnosti zdržuje, nikoliv o místo přechodného pobytu, za které lze rozumět místo, kde se osoba z různých důvodů zdržuje dočasně (zákaz pobytu se na místo tzv. přechodného pobytu ve smyslu dřívějších právních předpisů vztahovat může). Nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že právě v P. je „fakticky doma“, když ze spisového materiálu vyplývá (mimo jiné i z výpovědi samotného obviněného), že po přerušení posledního výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů a po absolvování hospitalizace v Nemocnici Na Homolce v Praze, neodjel do P. ale naopak do místa svého hlášeného bydliště v H. u B. (kam byl transportován z P. sanitním vozidlem), kde si vyřídil jednorázovou sociální podporu a teprve následně odcestoval do P., kde neměl žádné potřebné zázemí (ani pracovní, ani sociální či rodinné). Z těchto zjištění je zřejmé, že k obvodu okresu P. – m. obviněný nemá v podstatě žádný bližší vztah, přičemž naopak právě v místě hlášeného trvalého pobytu měl obviněný s ohledem na svůj závažný zdravotní stav a nemožnost pracovního uplatnění podstatně lepší možnosti zajistit si legální příjem ze sociálních dávek (zatímco v P. se podle vlastního vyjádření “jen potuloval“ když po utracení peněz od kurátora neměl žádné prostředky). Závěrem je třeba ještě uvést, že trest zákazu pobytu nebyl obviněnému uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, naopak zmíněný trest byl obviněnému vyměřen blízko nad spodní hranicí zákonem stanovené sazby.
S ohledem na tato zjištění, blíže rozvedená v rozhodnutí okresního i krajského soudu, na něž je možné odkázat, považuje Nejvyšší soud zmíněnou námitku za nedůvodnou, jež nemohla obstát. Pro svou neopodstatněnost proto Nejvyšší soud v této části dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souvislosti s argumentací obviněného považuje Nejvyšší soud opětovně za potřebné zdůraznit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není druhou alternativou odvolání. Na tomto místě je pak potřebné konstatovat, že obsahově shodné námitky, které byly uplatněny v řízení o dovolání, zazněly ve své podstatě již v rámci uplatněné obhajoby před soudem prvního stupně, a byly rovněž uplatněny před soudem odvolacím. Pro případ takového okruhu námitek je nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Vzhledem k tomu, že námitku obviněného stran nesplnění zákonných podmínek pro uložení trestu zákazu pobytu, posoudil Nejvyšší soud s vyšší mírou tolerance jako právně relevantní, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek, byť zčásti obviněný dovolání podal z jiných důvodů, než které bylo možno podřadit pod důvody uvedené v ustanovení §265b tr. ř. (když v této části by Nejvyšší soud jinak musel dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.) Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda