ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.477.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 477/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. dubna 2012 o dovolání obviněného K. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 9 To 309/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 66/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 9 To 309/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 6. 2011, č. j. 30 T 66/2011-147, kterým byl obviněný K. S. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let (§53 odst. 1, §73 odst. 1 tr. zákoníku) a rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozenému náhradu škody, a to podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 9 To 309/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný (prostřednictvím obhájce) v tom, že se odvolací soud neúplně vypořádal s právní argumentací odsouzeného v odvolání, přičemž podle jeho mínění „velká část argumentace nalézacího a odvolacího soudu odpovídá mnohem spíše nedbalostnímu trestnému činu“. V reakci na tuto svoji argumentaci obviněný dále soudu odvolacímu vytýká, že neprovedl jím navržené důkazy a zpochybňuje hodnotící úvahy soudů k důkazům již provedeným. Nadále setrvává na svém tvrzení, že neměl v úmyslu na poškozenou najet, naopak jeho úmyslem bylo tuto minout a pokračovat v další jízdě. S ohledem na jím tvrzenou absenci subjektivní stránky trestného činu existují podle obviněného důvodné pochybnosti, a proto měl soud postupovat podle zásady in dubio pro reo. V další části dovolání zpochybňuje uložený nepodmíněný trest odnětí svobody a zdůrazňuje, že „při ukládání trestu měl soud brát v potaz ust. §12 odst. 2 tr. zákoníku, týkající se subsidiarity trestní represe a skutečnosti, že trestní řízení je ultima ratio ve vztahu k řízením civilním či správním“. Závěrem podaného dovolání s odkazem na uvedenou argumentaci navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení zrušil, a ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, popř. aby přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obviněný v dovolání neuplatňuje ani jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových okolností a zákonných znaků souzeného trestného činu. Pokud jde o námitky týkající se absence subjektivní stránky trestného činu, tyto nevycházejí ze skutkového zjištění, které učinily soudy. Pokud obviněný v závěru dovolání zpochybňuje uložený trest jako nepřiměřeně přísný, státní zástupce konstatoval, že uvedená námitka pod uplatněný dovolací důvod nespadá, stejně jako nespadá ani pod alternativu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování, či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z argumentace, kterou obviněný v dovolání uplatnil, je nepochybné, že tato je obsahově shodná s argumenty, které uplatnil v rámci řízení o řádném opravném prostředku – odvolání. V souvislosti s uplatněním obsahově shodných námitek v odvolání a dovolání je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Ze skutkového zjištění mj. vyplývá, že „ ...obviněný, který byl kontrolován hlídkou policie, nerespektoval pokyny strážníků, snažil se z místa dopravní kontroly odjet, přičemž nereagoval ani na výzvu k zastavení, kterou mu dávala strážnice městské policie – poškozená, a s vozidlem se snažil do strážnice najet, na což poškozená reagovala tak, že uskočila, ale i přesto byla vozidlem, řízeným obviněným zachycena ...“ Obviněný v odvolání stejně jako v dovolání poukazuje na shodné skutečnosti, aniž by činil rozdílu, který zákonodárce vyjádřil mezi řádným opravným prostředkem (odvoláním) a mimořádným opravným prostředkem (dovoláním). Na tomto místě je proto vhodné uvést, že z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný nesouhlasí se závěry a úvahami soudů v rámci hodnocení provedených důkazů, a proto je nezbytné připomenout, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení), a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z veškeré argumentace obviněného je nepochybné, že tento zpochybňuje skutkové závěry soudů (především tedy skutečnost, že by na poškozenou najížděl) a jejich závěry, že takto jednal ve smyslu §15 tr. zákoníku (úmyslně). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zmiňuje nejen výpověď obviněného (a její postupný vývoj v souvislosti s provedenými důkazy – viz též str. 3 usnesení soudu druhého stupně), výpověď poškozené a dalšího policisty, ale také výpověď svědka, který byl rovněž kontrolován hlídkou policie, a z jehož výpovědi vyplynulo, že obviněný nerespektoval pokyn policisty k předložení dokladů, nasedl do vozidla a chtěl odjet. Za tohoto stavu pak nelze než konstatovat, že argumentace obviněného, kterou se snaží znevěrohodnit nejen zasahující policisty, ale i nezaujatého svědka, případně další postupně předložené důkazy, nemá žádného reálného podkladu a je pouze verzí obviněného bagatelizovat své protispolečenské jednání. Jedinou alternativou pro obviněného (obhajoby) ve snaze vyhnout se trestnímu postihu je argumentace o snaze projet dostatečně širokou ulicí. Je však třeba obviněného upozornit na to, že za situace, kdy byl vyzván policistou k předložení dokladů a na tuto výzvu nereagoval, a snažil se dovolací soud přesvědčit o tom, že tímto policistou mu byl umožněn další průjezd, což bylo provedenými důkazy vyvráceno, pak jeho tvrzení o tom, že neměl v úmyslu najíždět na poškozenou, která obviněného zastavovala (což je opětovně dostatečně důkazy prokázáno), nemůže tato jeho argumentace rovněž obstát, a je třeba ji jednoznačně hodnotit jako účelovou snahu vyvinit se z jednání, pro které byl odsouzen. Na tomto místě je potřebné odkázat na zcela správné hodnotící úvahy soudu prvního stupně, které tento soud vyjádřil na str. 5 – 8, stejně jako úvahy soudu druhého stupně vyjádřené na str. 3 jeho odůvodnění (uvedená rozhodnutí svým odůvodněním plně odpovídají ustanovení §125 tr. ř. a §134 tr. ř.). V souvislosti s obviněným předkládanou vlastní verzí skutkového děje upozorňuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ve vztahu k formálnímu podání dovolání, jak také zmiňuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti přicházelo v úvahu o takto koncipovaných námitkách rozhodnout ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pokud obviněný zpochybňuje uložený trest odnětí svobody, je pak vhodné uvést, že nikoli prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze zpochybnit uložený trest, avšak pouze za situace, že obviněnému je uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo je mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné obviněného upozornit na to, že mu byl ukládán trest za trestný čin, podle kterého mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání od šesti měsíců až do šesti let. Uložil-li soud obviněnému trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jedná se o druh trestu, který bylo možno obviněnému uložit a současně tento trest byl také uložen ve výměře stanovené zákonem, a to na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Z uvedeného je tedy zcela zřejmé, že v daném případě nejsou dány podmínky vymezené v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na tomto místě je nutno uvést, že takovou námitku nelze pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, jedná se o námitku z pohledu zmíněného dovolacího důvodu irelevantní, kde lze pro stručnost odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., ze kterého vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře trestu lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z výše uvedeného rozhodnutí mj. dále vyplývá, že jiná pochybení než uvedená v tomto ustanovení, spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií §39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat ani prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Námitky, které v dovolání obviněný uplatnil, a které podle jeho mínění odůvodňují aplikaci zásady in dubio pro reo, jsou námitkami skutkovými. Za právní námitku nelze považovat ani odkaz na znění §12 odst. 2 tr. zákoníku, které se týká základů trestní odpovědnosti, neobsahuje žádná kritéria vztahující se k přiměřenosti trestních sankcí. Za situace, kdy obviněný byl odsouzen pro jednání kvalifikované podle §325 odst. 1, 2 tr. zákoníku, již samotná skutečnost, že bylo nutno takové jednání posoudit podle kvalifikované skutkové podstaty, zpochybňuje vážnost odkazu obviněného na použití zmíněného ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann