ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.526.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 526/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. května 2012 o dovolání, které podal obviněný P. D. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 10 To 590/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 1 T 236/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 1 T 236/2010, byl obviněný P. D. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu společně s obviněným D. N. „dne 26. 4. 2005 v 18.15 hodin v k.o. K., na silnici 3. třídy č. …, na 4. kilometru, okres Praha - východ, v úmyslu získat neoprávněně pojistné plnění zinscenovali dopravní nehodu tak, že řidič P. D. jedoucí osobním vozidlem zn. Citroen Berlingo, RZ … majitele M. P. měl přehlédnout po hlavní silnici přijíždějící osobní vozidlo zn. Škoda Octavia, RZ …, které řídil D. N., mělo tak dojít ke střetu a poškození vozidel, předmětnou dopravní nehodu nahlásili Policii ČR a předmětná událost byla dále uplatněna jako pojistná událost u České pojišťovny a.s. z pojistné smlouvy uzavřené mezi M. P. a Českou pojišťovnou a.s. č. … ze dne 3. 9. 2002 o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla s P. a o havarijním pojištění vozidla Citroen tak, že tuto dne 27. 4. 2005 N. nahlásil pojišťovně, která mu vyplatila dne 31. 5. 2005 pojistné plnění ve výši 77.308,- Kč na jeho účet … a dále dne 2. 5. 2005 pojistnou událost oznámil telefonicky M. P., kterému byla ve dvou splátkách vyplacena částka v celkové výši 96.439,- Kč ve prospěch jeho bankovního účtu …, a to částky ve výši 56.779,- Kč připsané na účet dne 1. 6. 2005 a částky 39.360,- Kč připsané na účet 7. 9. 2005, čímž byla způsobena škoda České pojišťovně a.s., se sídlem Spálená 16, Praha 1, IČ:45272956 v celkové výši 173.747,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný P. D. podle §250a odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného D. N..
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. D. a D. N., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 10 To 590/2011, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný P. D. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně zhodnotily provedené důkazy. Kategoricky popřel, že by se dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku. Prohlásil, že dne 26. 4. 2005 sice byl účastníkem dopravní nehody, avšak spoluobviněného D. N. nikdy předtím neviděl a nesetkal se s ním ani po skončení vyšetřování této události. Uvedl, že vyjížděl z vedlejší silnice a nedal přednost v jízdě jmenovanému spoluobviněnému jedoucímu po hlavní silnici, v důsledku čehož došlo k předmětné dopravní nehodě. Přitom zdůraznil, že vozidlo, které řídil, mu nepatřilo, a tudíž objektivně nemohl mít jakýkoliv osobní zájem na nelegálním příjmu z pojistného podvodu (nároky z pojistné smlouvy uplatnil majitel vozidla, jeho obchodní partner M. P.). Poznamenal, že po příjezdu policie na místo dopravní nehody byl sepsán protokol o dopravní nehodě, jenž podepsal. Podotkl, že si nemůže vzpomenout, jak byl v tomto protokolu průběh dopravní nehody zaznamenán, resp. že tento protokol opětovně viděl až při hlavním líčení, kdy vzhledem k dlouhé časové prodlevě od dopravní nehody nebyl schopen vysvětlit zdánlivou nelogičnost v popisu místa a způsobu střetu obou osobních vozidel. Vyslovil domněnku, že po nehodě nevěnoval dostatečnou pozornost sepisování protokolu a bylo mu v podstatě jedno, jak bude průběh dopravní nehody zachycen. Byl rozčílen, mrzelo ho, že nehodu způsobil a nepovažoval protokol o nehodě za natolik důležitý, aby ho na místě podrobně četl.
Následně obviněný připomněl názor znalců, že poškození vozidel neodpovídá uváděnému nehodovému ději, že vozidla musela být již dříve poškozena, na místo nehody dopravena a nehoda pak byla zinscenována. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí soudů jsou odvislá výlučně od závěrů vyhotovených znaleckých posudků a akcentoval, že pokud se soudy ztotožnily s názorem znalců, že k nehodě obou vozidel nemohlo popsaným způsobem dojít, měly zaměřit své dokazování na způsob a místo skutečného vzniku škody na vozidlech. V této souvislosti upozornil, že ačkoliv je v rozsudku soudu prvního stupně citován obsah výpovědi svědka P., není tomu tak v případě svědků D. a T.. Akcentoval, že všichni svědci potvrdili fakt, že před dopravní nehodou nebylo vozidlo Citroen Berlingo poškozeno, resp. že nebylo nikdy před nehodou nabourané. Podle jeho názoru se nalézací soud s těmito svědeckými výpověďmi vůbec nevypořádal. Shledal, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje právní a faktické závěry, které soud vedly k jeho rozhodnutí. Absenci hodnocení výpovědí svědků D. a T. označil za důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Soud se opřel jednoznačně o názor znalců a fakticky tak převedl obsah znaleckého zkoumání do roviny rozsudku. Také odvolací soud zaujal odmítavé stanovisko ke svědecké výpovědi svědků P., D. a T. s tím, že není potřeba zjišťovat kde, kdy a jak ve skutečnosti k poškození došlo. Obviněný pak vyslovil nesouhlas s tím, že byl odsouzen bez toho, aby bylo vůbec prokázáno nebo alespoň naznačeno, kde a jakým způsobem měla být auta již dříve poškozena a jak mohlo dojít k zinscenování dopravní nehody. Pokud soud zmíněným svědkům neuvěřil, měl alespoň uvést, proč je jejich výpověď nepodstatná v části, v níž se zmiňují o tom, že vozidlo nabourané nebylo. Dále soudu vytkl, že nevysvětlil, jak mělo být jeho vozidlo dopraveno na místo nehody, přičemž konstatoval, že z technického hlediska a s ohledem na časové souvislosti nebylo vůbec možné podvod zrealizovat. Seznal, že nalézací soud svůj závěr, že k nehodě došlo na jiném místě a v jiném čase, nepodpořil žádnými konkrétními důkazy. Ohradil se proti tomu, že soudy dříve ve věci činné neuvažovaly o možnosti chybně sepsaného protokolu o dopravní nehodě z dubna 2005. K tomu podotkl, že dopravní nehoda se odehrála ve zlomku vteřiny a on nebyl schopen přesně vysvětlit, v jakém okamžiku a jakým způsobem do sebe automobily narazily. Podle něho jde spíše o otázku psychologickou, a proto se snaží nalézt možné vysvětlení, které však nemůže podpořit žádnými důkazy. Uvedl, že jestliže mu má být vina nad vší pochybnosti prokázána, pak se dovolává spravedlivého procesu, při němž budou nejenom provedeny navržené důkazy, ale tyto budou i správně hodnoceny. Uzavřel, že soudy nižších stupňů neodstranily nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a proto jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V této souvislosti poukázal na závěry nálezů Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 1975/2008 a sp. zn. IV. ÚS 260/2005 dotýkající se problematiky presumpce neviny a dodal, že jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost rozhodování soudcům, ale nemůže jít o úvahu absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil podle §265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 10 To 590/2011, spolu s rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 1 T 236/2010, a tomuto soudu v souladu s §265 l tr. ř. uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se podává, že dovolání lze podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Následně konstatoval, že dovolání obviněného, byť formálně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky směřuje do oblasti skutkových zjištění soudů, když poukazuje na jejich nesprávnost a neúplnost, jakož napadá i nedostatečný rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů. Poznamenal, že veškeré tyto argumenty uváděl obviněný již v předchozí fázi trestního řízení, přičemž je zřejmé, že oba soudy se těmito zabývaly a následně se s nimi i přesvědčivým způsobem vypořádaly. Zhodnotil, že ve věci byl řádně zjištěn skutkový stav věci z pohledu §2 odst. 5 tr. ř., skutková zjištění soudu lze mít za jasná, správná a úplná, mající oporu v dokazování, které bylo provedeno v dostatečném rozsahu (doplnění dokazování v intencích návrhu obviněného bylo zcela nadbytečným pro účely tohoto trestního řízení). Podle jeho názoru také hodnocení opatřených důkazů koresponduje se zásadou volného hodnocení důkazů, zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř., resp. nevybočuje ani ze zásady formální logiky. Nejedná se v žádném případě ani
o situaci, kdy mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, resp. mezi skutkovými zjištěními soudu a právními závěry existoval extrémní nesoulad. Veškeré námitky obviněného mají skutkovou povahu, tudíž je nelze uplatnit v rámci obviněným zvoleného ani jiného dovolacího důvodu upraveného v §265b odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby předmětné dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí, příp. i jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 10 To 590/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výlučně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení principu presumpce neviny a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení principu presumpce neviny a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý