ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.607.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 607/2012-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2012 o dovolání obviněného V. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 8 To 338/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu po Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 75/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu po Prahu 6 ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 16 T 75/2011, byl obviněný V. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dle skutkových zjištění dopustil tím, že (společně s V. N.)
dne 22. 1. 2011 v době mezi 17.30 hod. a 18.00 hod. v P., S., v areálu R. f., v prostoru sauny, vyhledali A. M., a požadovali po něm „výpalné“ ve výši 70.000,- Kč, kdy jej V. N. udeřil pěstí do nosu, až mu začala téct krev, následně jej vyzval, aby se šel umýt a přišel do šatny, že se tam domluví, poté co poškozený M. přišel do šatny a posadil se, vytáhl V. P. z příruční tašky pistoli, přiložil mu ji ke koleni a požadoval vyplacení hotovosti, když mu poškozený sdělil, že žádné peníze nemá, hrozil mu, že mu prostřelí koleno, následně ho V. N. ze strany kopl do obličeje a V. P. poškozenému opakoval, že když s nimi bude jednat, že ho můžou postřelit, po celou dobu na něho mířil pistolí a nutil ho k vydání klíčů a dokladů k jeho vozidlu, zároveň mu sdělil, že do začátku týdne musí sehnat peníze, poškozený z obavy o svůj život vydal klíče a doklad od svého vozu VW Passat Combi, s nímž oba pachatelé z místa odjeli a tímto svým jednáním způsobili poškozenému pohmoždění nosu s krvavými oděrkami a následným otokem nosu.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný a obhájce uprchlého V. N., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 8 To 338/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ladislava Ereta dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení o naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Údaj poškozeného, že ho měl obviněný ohrožovat pistolí, nepotvrdil žádný ze slyšených svědků. Nikdo ani nepotvrdil, že by obviněný u sebe měl jakékoli zavazadlo, byť příruční. Touto skutečností se soud prvního stupně nezabýval, uplatněnou odvolací námitku odmítl odvolací soud s tím, že k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nedošlo. Soud se rovněž nezabýval jeho návrhem na zkoumání věrohodnosti poškozeného M. formou znaleckého posudku z oboru psychologie, ač by nepochybně bylo zjištěno, že jeho výpověď není věrohodná, že obviněný byl pasivní, aktivně do děje nezasahoval a naopak se snažil situaci uklidnit. Odsouzení obviněného není založeno na přesvědčivých důkazech. Existuje řada důkazů, ať přímých či nepřímých, které rozhodnutí o vině vyvracejí, k nimž soudy dostatečně nepřihlédly. Soudy se tak striktně nedržely ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., jakož i dalších rozhodnutí, zejména Ústavního soudu ČR.
Obviněný proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 8 To 338/2011, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 16 T 75/2011, a sám rozsudkem rozhodl o jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., případně aby věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem vztahujícím se k použitelnosti důkazů v závislosti s namítanými procesně právními pochybeními.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 8 To 33/201, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Obviněný ve svém dovolání nevznáší žádné konkrétní výhrady vůči právnímu posouzení skutku, který je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Výlučně namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním. Tento nesoulad má dle obviněného svůj poklad v nesprávnosti hodnocení důkazů (hodnověrnosti poškozeného) a tvrzené nedostatečnosti provedeného dokazování (nevyhovění důkaznímu návrhu). K uvedeným námitkám je potřebné uvést následující:
Z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Pokud obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení , přičemž jako jedinou výhradu vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů uplatňuje své tvrzení o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, pak je nezbytné zdůraznit, že ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí tzv. „extrémní nesoulad“ jako samostatný dovolací důvod, a to ani jako obsahovou součást obviněným uplatňovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze pominout, že obviněný nevznesl žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence tvrzeného extrémního rozporu mezi soudy zjištěným skutkem a jeho právním posouzením v jejich rozhodnutích měla vyplývat. V daných souvislostech lze poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě uvést, že z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je zřejmé, jak soudy hodnotily provedené důkazy a uvedly, k jakým závěrům dospěly. Zjevná je logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že napadená rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř. Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný cestou mimořádného opravného prostředku kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v napadených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze připomenout usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťování právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V posuzované věci nejde o případ extrémního nesouladu. Veškerá argumentace obviněného se soustřeďuje na tvrzení o nevěrohodnosti poškozeného, který jej z účasti na činu způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně usvědčuje. Namítá, že další slyšení svědkové, existenci střelné zbraně, tj. poškozeným blíže nepopsané pistole, nepotvrdili a poukazuje naopak na existenci řady přímých a nepřímých (avšak v dovolání nikterak nekonkretizovaných) důkazů, která žalobní tvrzení vyvracejí. Toto vymezení výhrad obviněného vůči jím napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů však ve své podstatě je ryze polemikou s hodnocením důkazů těmito soudy, neboť skutková zjištění, která tyto soudy učinily, mají v provedených důkazech podklad a jsou z nich vyvoditelná. Jak zdůraznil již soud odvolací (str. 3 jeho rozhodnutí), sama skutečnost, že slyšení svědkové neviděli pistoli a priori nelze považovat za důkaz toho, že ji obviněný nepoužil, zejména bylo-li zjištěno, že se svědkové nenacházeli bezprostředně v místech, kde mělo ze strany obviněného k jednání vůči poškozenému dojít. Nelze pominout to, že přítomnost obviněného v bezprostřední blízkosti místa, kde se dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů činu dopustil, je prokázána i těmito výpověďmi, a zejména to, že svědek P. B. (č. l. 167) uvedl, že se mu poškozený o zbrani zmínil, byť on sám ji neviděl. Za dané důkazní situace bylo věcí soudů nižších stupňů (zejména soudu nalézacího, který důkazy provedl), aby důkazy zhodnotily ve smyslu požadavků §2 odst. 6 tr. ř. a vyvodily skutková zjištění splňující požadavky §2 odst. 5 tr. ř.
O dovoláním napadených rozhodnutích nelze tvrdit, že by postrádala logická zdůvodnění svých skutkových či právních závěrů, tj. že by byla zatížena vadami v podobě zjištěné zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozhodnutí, kardinálních logických rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, či z těchto zjištění vyvozených právních závěrů. Nelze jim vytknout ani nehodnocení stěžejních důkazů, či opomenutí nějakých podstatných důkazů, neboť uplatil-li obviněný ve svém odvolání (č. l. 200-201) požadavek na doplnění dokazování formou zpracování znaleckého posudku, pak z protokolace vyjádření procesních stran při veřejném zasedání (č. l. 228) neplyne, že by na něm obviněný setrval a domáhal se jeho provedení před rozhodnutím odvolacího soudu.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil