ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.665.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 665/2012 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2012 o dovolání, které podal obviněný M. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 3 To 771/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 150/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 T 150/2008, byl obviněný M. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 3. 8. 2007 v době kolem 18.00 hodin v okrese Č. B. , na okraji obce D. , na úrovni rozcestí na obec L. a D. na hlavní silnici na Z. , uchopil koně, na kterém seděla M. L. , za otěže a za uzdu u huby a začal jej tahat a strhávat k zemi a přitom řval: „Ty svině, pojď dolů!“, čímž zapříčinil pád jmenované ze sedla koně, která upadla na zem a udeřila se do hlavy a utrpěla tak otřes mozku těžkého stupně a podvrtnutí krční páteře, tedy ze soudně-lékařského hlediska zranění těžké s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností v délce trvání tří až šesti měsíců“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 6.157,- Kč a Kooperativě, pojišťovně, Vienna Insurance Group, a.s. částku ve výši 7.350,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Kooperativa, pojišťovna, Vienna Insurance Group, a.s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24. 4. 2009, sp. zn. 23 To 262/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích) podal obviněný dovolání, jež Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 974/2009, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl.
Nálezem Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 974/2009, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 2009, sp. zn. 23 To 262/2009, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 T 150/2008. Ústavní soud totiž dospěl k závěru, že zamítnutím důkazních návrhů obviněného (konkrétně návrhů směřujících k odstranění rozporů mezi dvěma znaleckými posudky z oboru zdravotnictví a návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu, příp. rekonstrukce za účelem prověření výpovědí svědků B. ) bez zákonného a přezkoumatelného odůvodnění došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
V dané trestní věci tedy znovu rozhodoval Okresní soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 6 T 150/2008, obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 3. 8. 2007 v době kolem 18.00 hodin v okrese Č. B. , na okraji obce D. , na úrovni rozcestí na obec L. a D. na hlavní silnici na Z. , uchopil koně, na kterém seděla M. L. , za otěže a za uzdu u huby a začal jej tahat a strhávat k zemi a přitom řval: „Ty svině, pojď dolů!“, čímž zapříčinil pád jmenované ze sedla koně, která upadla na zem a udeřila se do hlavy a utrpěla tak otřes mozku těžkého stupně a podvrtnutí krční páteře, tedy ze soudně-lékařského hlediska zranění těžké s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností v délce trvání tří až šesti měsíců“. Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle §221 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 6.157,- Kč a Kooperativě, pojišťovně, Vienna Insurance Group, a.s. částku ve výši 7.350,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou Kooperativu, pojišťovnu, Vienna Insurance Group, a.s., odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 3 To 771/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil, přičemž podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť „dne 3. 8. 2007 v době kolem 18.00 hodin v okrese Č. B. , na okraji obce D. , na úrovni rozcestí na obec L. a D. na hlavní silnici na Z. , uchopil koně, na kterém seděla M. L. , za otěže a za uzdu u huby a začal jej tahat a strhávat k zemi a přitom řval: „Ty svině, pojď dolů!“, čímž zapříčinil pád jmenované ze sedla koně, která upadla na zem a udeřila se do hlavy a utrpěla tak otřes mozku a podvrtnutí krční páteře“ . Za to ho podle §221 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 6.157,- Kč a Kooperativě, pojišťovně, Vienna Insurance Group, a.s. částku ve výši 7.350,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou Kooperativu, pojišťovnu, Vienna Insurance Group, a.s., odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 3 To 771/2011, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh trestního procesu, včetně důkazního řízení. Poté uvedl, že nalézací soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 6. 2011 stejným způsobem, jako ve svých předchozích rozhodnutích, přičemž nerespektoval stanovisko Ústavního ani odvolacího soudu stran nutnosti provedení vyšetřovacího pokusu, event. rekonstrukce. Poznamenal, že potřeba provedení takového důkazu byla umocněna mj. výpověďmi svědků B. při hlavním líčení dne 31. 3. 2011, jež se poněkud lišily od jejich předchozích výpovědí. Dále se ohradil proti tomu, že nalézací soud seznal, že výpověď znalce Jiřího Strause nepřinesla do stávající důkazní situace nic nového. Podle jeho slov se obhajobě sice nakonec podařilo přesvědčit obecný soud o tom, že poškozená v inkriminovanou dobu neutrpěla těžkou újmu na zdraví, avšak dokazování zůstalo i nadále neúplné. Soudům nižších stupňů přitom vytkl jejich argumentaci vztahující se k neprovedení vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce. Podotkl, že obhajoba sama realizovala určitou rekonstrukci skutkového děje, přičemž videozáznam o ní byl proveden k důkazu při veřejném zasedání o odvolání. Odvolací soud ovšem uzavřel, že takto doplněné dokazování nepřineslo objasnění skutečností, které by v zásadních směrech zpochybňovaly závěry nalézacího soudu a že popis děje podávaný manželi B. , je reálný. Soud druhé instance rovněž shledal, že vůči koni, na němž seděla poškozená, jednal takovým způsobem, jak popsal nalézací soud, a že jelikož má zkušenosti se zvířaty, musel být srozuměn s tím, že svým jednáním může koně vyplašit a způsobit pád jezdkyně. Takovou reakci koně totiž může předpokládat i úplný laik, natož osoba, která se věnuje podnikání v zemědělství a lze u ní dovozovat zkušenosti s chováním a reakcemi zvířat, byť nemusí jít přímo o koně. Podle odvolacího soudu tedy mohl předpokládat, že se kůň splaší, že dojde k pádu jezdkyně a v jeho důsledku k újmě na zdraví. Obviněný vyslovil názor, že pro takové závěry soudu nebyly provedeny potřebné důkazy. Argumentoval, že se nabízela možnost doplnit dokazování minimálně o výslech osoby (nejlépe znalce), jež má zkušenosti s chovem koní a je schopna popsat jejich reakce na různé podněty. Zdůraznil, že i laik vnímá rozdíl v chování koně, který je cvičený a zvyklý plnit pokyny, resp. že fakt, že je kůň tahán za uzdu, vůbec nemusí znamenat, že bude na takové jednání reagovat vzepřením se na zadní nohy. Takovou reakci koně nemusí vyvolat ani křik člověka. Přitom konstatoval, že nebyla vyloučena ani možnost, že kůň v daném případě reagoval na hluk pocházející od projíždějícího vozidla manželů B. (pokud tato varianta nebyla bezpečně vyloučena, je třeba s ní počítat jako s možnou verzí, a to i z pohledu zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaného). Podle něho je velmi málo přesvědčivé tvrzení odvolacího soudu, že i laik musí vědět, že když je kůň tahán za uzdu (což je naprosto běžný způsob vedení koně), musí být srozuměn s tím, že se splaší a brání se držení. Dále shledal, že dosud nebyl přesvědčivě odstraněn rozpor v tom, jaká vlastně byla příčina zranění poškozené v podobě otřesu mozku a podvrtnutí krční páteře. Připomněl, že poškozená při prvotním vyšetření uvedla, že byla koněm kopnuta do hlavy. Jelikož takovýto mechanismus vzniku jejího zranění nebyl vyloučen, vyvstává podle něho logická otázka, zda byla koněm kopnuta při konfliktu s jeho osobou nebo poté, co místo incidentu opustil. Rovněž tento neodstraněný rozpor měly soudy vykládat v jeho prospěch. V dané souvislosti poukázal na výpověď svědka B. při hlavním líčení konaném dne 31. 3. 2011. Dospěl k závěru, že všechny zmíněné skutečnosti vznášejí pochybnosti o tom, zda se skutek stal tak, jak uzavřely soudy dříve ve věci činné. Vyjádřil přesvědčení, že jestliže soudy nižších stupňů nepovažovaly za potřebné dokazování ve smyslu uvedeném shora doplnit, měly za stávající důkazní situace rozhodnout ve smyslu §226 písm. a) tr. ř. Závěrem uvedl, že nesprávné posouzení skutku nemusí představovat pouze nesprávně volenou právní kvalifikaci, ale i to, že není prokázáno, že se skutek vůbec stal. Dodal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, které je jedním ze základních práv občana, a proto je svou podstatou právem hmotně právním, a tudíž může být do uplatněného dovolacího důvodu zahrnuto.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 3 To 771/2011, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 3 To 771/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům vytýká jen neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (de facto zejména tvrdí, že nebylo prokázáno, že se stal shora popsaný skutek). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval také z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procení zásady in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [např. podle §265b odst. 1 písm. a), b), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý