ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.68.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 68/2012-11
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. ledna 2012 o dovolání, které podal obviněný M. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 61 To 254/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 66/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 61 To 254/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, které podal proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 2 T 66/2010, kterým byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců, dále mu byl uložen podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci – teleskopického obušku a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 61 To 254/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spočívá podle obviněného v tom, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, a to v souvislosti s nálezy Ústavního soudu „ÚS ČR 2042/08, ÚS ČR 1624/09“, princip presumpce neviny. Poukazuje na to, že prvním rozsudkem soudu prvního stupně byl podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn, avšak po rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým k odvolání státního zástupce podaným v jeho neprospěch byla věc zrušena a vrácena soudu prvního stupně, tento soud přehodnotil důkazy, důkazy, které dříve považoval za věrohodné, označil za nevěrohodné a obviněného uznal vinným. V této souvislosti poukazuje mj. také na to, že nebyly nalezeny na místě činu žádné střepy, které by prokazovaly rozbití pravého zrcátka. Obviněný je toho názoru, že pokud v jednom případě dospěl soud ke zprošťujícímu rozsudku a v druhém případě k rozsudku odsuzujícímu, porušil zásadu in dubio pro reo, neboť i sám soud druhého stupně v rozhodnutí, kterým jeho odvolání zamítl připustil možnost verze skutkového děje, jak jej vylíčil obviněný, ale označil ji za méně pravděpodobnou a za této situace měl postupovat podle již výše zmíněné zásady in dubio pro reo. Dále poukazuje obviněný na „procesní vady“ předchozího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 2. 2011 v této trestní věci, která spočívá v porušení zásady volného hodnocení důkazů, neboť odlišným způsobem oproti soudu prvního stupně hodnotil důkazy a tím postupoval v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř. a také v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1050/2004. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i rozhodnutí na něj obsahově navazující a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s dovoláním podaným obviněným je potřebné uvést, že časově první rozsudek, kterým byl obviněný obžaloby podle zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř. byl soudem druhého stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tuto skutečnost Nejvyšší soud připomíná pouze z toho důvodu, že obviněný v závěru svého dovolání poukazuje na procesní vady „předchozího řízení, rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 2. 2011“, přitom však ustanovení §265a tr. ř. připouští podat dovolání pouze proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž rozhodnutím ve věci samé se ve smyslu zákona mj. rozumí také rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g) §265a odst. 2 tr. ř. [viz blíže §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.]. Z uvedeného je tedy patrno, že odkaz a výhrady vznášené k rozhodnutí, které nelze označit za rozhodnutí ve smyslu shora uvedených ustanovení, jsou nepřípadné. Nejvyšší soud však považuje za potřebné uvést, že v daném případě nepostupoval soud druhého stupně, pokud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a tomuto vrátil k novému projednání a rozhodnutí, v rozporu s uvedeným ustanovením §263 odst. 7 tr. ř., případně obviněným zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť soud druhého stupně ve svém rozhodnutí poukázal na to, že soudem prvního stupně nebylo postupováno důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. v rámci hodnocení důkazů.
Pokud pak obviněný argumentuje tím, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a jím zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu, musí Nejvyšší soud uvést, že výhrady obviněného, které uplatnil v dovolání, nejsou námitkami právními z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, ale jde o námitky procesní. Obviněný v podaném dovolání obdobně jako v řízení před soudem prvního a druhého stupně předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje a o jeho správnosti se snaží soud v rámci své argumentace v dovolání přesvědčit. Takové námitky jsou však z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Na tomto místě je vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně na základě hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. ke skutkovému zjištění ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., které vyjádřil ve výroku svého rozsudku a s jeho hodnotícími závěry ohledně skutkového zjištění se také ztotožnil soud druhého stupně ve svém usnesení, které je napadeno dovoláním. Pokud jde o otázku zjištění skutkového stavu, není podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z rozsudku soudu prvního stupně je patrno, které důkazy v rámci hodnocení důkazů jej vedly k závěru o vině obviněného a proč některé důkazy nepovažoval za hodnověrné (výpovědi svědků). V souvislosti s úvahami soudu o vině obviněného bylo mj. poukázáno na to, že obviněný na jedné straně hovoří o tom, že mu měl poškozený vyhrožovat, na druhou stranu sám uvádí, že poškozeného z bytu jako přítele matky vyhodil. Za této situace je pak přinejmenším zarážející, že sám obviněný posílen alkoholem a teleskopickým obuškem, si šel s poškozeným vyřizovat „nevyřízené účty“. V tomto směru lze tedy plně odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně vyjádřené na str. 2 – 5, stejně jako úvahy soudu druhého stupně, vyjádřené na str. 2 odůvodnění jeho usnesení. Pokud obviněný poukazuje na to, že se na místě nenalezly žádné střepy ve vztahu k zrcátku na pravé straně vozidla, a z toho dovozuje, že mu nebylo prokázáno, že by se jednání, které bylo kvalifikováno jako přečin podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil, pak nelze než odkázat na hodnocení důkazů soudem prvního stupně a jeho úvahy k důkazům, které byly na místě činu zajištěny, resp. nezajištěny při ohledání. Na tomto místě na podporu argumentace soudu prvního stupně a soudu druhého stupně lze pouze dodat, že z protokolu o ohledání činu vyplývá, že levé zpětné zrcátko bylo vyhnuté, bez plastového krytu, který se nacházel na zemi před vozidlem. Ze zjištěného skutkového stavu je tedy nepochybné, že k poškození vozidla došlo na předmětném místě a tohoto jednání se dopustil obviněný, jak soud prvního stupně dovodil z provedených důkazů a v odůvodnění svého rozsudku rozvedl.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněného nenaplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, odmítl Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann