ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.917.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 917/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 8. 2012 o dovolání obviněného J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 To 20/2012-741, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 2/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 9. 2011, č. j. 1 T 2/2011-698, byl obviněný J. K. uznán vinným pod body 1a), b) rozsudku jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o společné povinnosti obviněných J. K. a M. J. nahradit škodu poškozenému, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek dále obsahuje odsuzující a zprošťující výrok ve vztahu ke spoluobviněmému M. J.. Tímto rozsudkem byl odsouzen také obviněný J. L..
K odvolání obviněného M. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 To 20/2012-741, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 9. 2011, č. j. 1 T 2/2011-698, ve výroku o trestu, který byl uložen obviněnému M. J., a podle §258 odst. 3 tr. ř. bylo o trestu znovu rozhodnuto. Odvolání obviněného J. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Dovolání obviněný J. K. podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou věcně správná, neboť vycházejí z nesprávného zjištěného skutkového stavu věci. Obviněný dovolání podal do výroku pod bodem 1. b) rozsudku. Je přesvědčen, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, neboť soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, a to především ve vztahu k jeho výpovědi a k výpovědi J. J. a R. P.. Výpověď spoluobviněného M. J. považuje za nevěrohodnou. Sám obviněný popírá, že by se jakýmkoli způsobem podílel na odcizení osobního motorového vozidla zn. Suzuki Jimny. V tomto směru existuje jen jediný přímý usvědčující důkaz, jímž je výpověď spoluobviněného M. J.. Tato je však podle jeho názoru vyvrácena výpovědí R. P., který nepotvrdil jeho přítomnost při nabízení předmětného vozidla a je popřena rovněž svědectvím J. J., který popřel, že by motorové vozidlo od něho koupil. Domnívá se, že za situace, kdy kromě výpovědi spoluobviněného M. J. proti němu neexistuje jiný usvědčující důkaz, měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo v tomto bodu obžaloby zproštěn. Oporu v provedeném dokazování nemá podle obviněného ani závěr soudu, že odcizené vozidlo se spoluobviněným M. J. prodali, a o „takto získané peníze nezjištěné hodnoty se rozdělili“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 7 To 20/2012, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 1 T 2/2011, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v bodě 1. b) sám ve věci rozhodl a obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud má za to, že obsahem námitek obviněného nebyl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn, neboť obviněný v dovolání uplatnil námitky výlučně skutkového charakteru. Námitky obviněného směřují do zpochybnění výpovědi spoluobviněného M. J., jehož výpověď je v dané věci stěžejním důkazem. Nutno však podotknout, že nejen výpověď spoluobviněného, ale také další ve věci zjištěné okolnosti vedly soudy k závěru, že výpověď spoluobviněného M. J. je, pokud jde o odcizení osobního motorového vozidla společně s obviněným J. K., věrohodná. Vezmeme-li v úvahu, že touto výpovědí usvědčuje také sám sebe, nelze nechat bez povšimnutí též skutečnost, že v době mezi 19. a 20. hodinou dne 17. 9. 2010 byl v domě občanů SRN W. B. a B. S. zaznamenán pohyb obou obžalovaných, přičemž po příjezdu policistů na místo, nebyl ani jeden z nich zde nalezen. Obhajoba obviněného J. K. také v tom směru, že po druhém vniknutí do domu nic neodcizil, nebyla shledána pravdivou, což soud prvního stupně vyjádřil na str. 12 odůvodnění rozsudku. Výpověď spoluobviněného M. J. je dále podporována protokolem o ohledání místa činu, a nepřímo také výpověďmi svědků F. H. a J. H.. Pokud jde o výpověď svědka J. J. k zakoupení předmětného vozidla od obviněných, odvolací soud vyhodnotil tuto jeho výpověď jako účelovou, a to mimo jiné s ohledem na skutečnost, že vzhledem k charakteru předmětného prodeje mu muselo být zřejmé, že vozidlo pochází z trestné činnosti a že se tak sám vystavuje možné trestní odpovědnosti. Kromě uvedených skutečností pravdivosti výpovědi spoluobviněného M. J. nasvědčuje skutečnost, kterou by si stěží jen mohl vymyslet, jestliže jde o zpřesnění samotného úniku z místa činu. V tomto směru totiž uvedl, že garáž odemkl obviněný K., vozidlo také nastartoval a vozidlo též řídil. Je zřejmé, že oba obvinění z místa činu odjížděli ve zjevné snaze uniknout na místo činu přicházejícím sousedům. Jelikož obviněný K. nevyužil možnosti tuto část výpovědi spoluobviněného zpochybnit v rámci své výpovědi, dobrovolně se tak sám připravil o možnost vyjádřit se k okolnostem úniku z místa činu a zbavil se tak možnosti účinné obhajoby. Nelze proto klást soudům za vinu, že jeho výpověď vyhodnotily jako nevěrohodnou. Nejvyšší soud proto neshledal nic, co by soudům nižších stupňů mohl v rámci hodnocení důkazů vytknout, neboť není pochyb, že provedeným dokazováním byla obhajoba obviněného J. K. vyvrácena. Napadá-li obviněný skutkové zjištění ohledně rozdělení peněz, tato skutečnost vyplývá jak z výpovědi M. J., tak z výpovědi J. K. (č. l. 77 – 79), který potvrzuje předání částky 2.500,- Kč z prodeje odcizených peněz – viz str. 9 rozsudku.
Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 8. 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann