ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.961.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 961/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. srpna 2012 o dovolání obviněného O. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012, č. j. 5 To 422/2011-327, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 25/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012, č. j. 5 To 422/2011-327, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2011, č. j. 88 T 25/2011-299, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012, č. j. 5 To 422/2011-327, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že „orgány činné v trestním řízení ani oba soudy v předmětné věci skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nezjistily“. V této souvislosti poukazuje na to, že povinností orgánů činných v trestním řízení bylo postupovat podle §2 odst. 5 tr. ř. Neprávem byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, když podle jeho mínění nelze dovodit subjektivní stránku trestného činu ve smyslu podané obžaloby, když nebylo nepochybně prokázáno, že jednal zaviněně. V této souvislosti poukazuje na znění skutkové věty a argumentuje tím, že není pravdou závěr soudu, že by nechtěl uhradit závazek a peníze si ponechat pro svoji potřebu, ale objektivně nebyl schopen dostát svému závazku a zaplatit za odebrané zboží, avšak tato skutečnost nastala až v okamžiku, kdy již předmětné zboží odebral. Dále poukazuje na to, že se jednalo o běžný závazkový vztah, avšak v průběhu jeho činnosti se vyskytly okolnosti, které nemohl ovlivnit, pro které nebyl schopen dostát svým závazkům. Opětovně zdůrazňuje, že nebylo prokázáno naplnění zejména subjektivní stránky trestného činu, tj. úmysl uvést poškozenou v omyl o svých majetkových poměrech a úmyslu za odebrané zboží nezaplatit. Na základě všech výše uváděných skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu uvedl, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním musí Nejvyšší soud upozornit na tu skutečnost, že v dovolání obviněný uplatnil obsahově totožné námitky, se kterými se již vypořádal soud prvního stupně a následně také soud odvolací na str. 2 svého usnesení. Obviněný sice zmiňuje hmotně právní institut – subjektivní stránku, ale tento institut váže ke skutečnosti, že podle jeho mínění nemůže obstát závěr soudu, spočívající v tom, že obviněný „objednával stavební materiál s úmyslem toto zboží nezaplatit, když neměl žádnou jinou výdělečnou činnost, ze které by mohl reálně očekávat finanční příjem ve lhůtě splatnosti faktur, nesdělil ani, že má závazek z dřívější doby, na jehož úhradu hodlá použít utržené peníze…“ . Pokud obviněný uvedené skutkové zjištění k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku váže k postupu orgánů činných ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a sám soudu dovolacímu předkládá (obdobně jako soudu prvního stupně a soudu krajskému) vlastní verzi skutkového děje s konstatováním, že šlo o běžný obchodní závazkový stav a okolnosti, pro které nemohl dostát svým závazkům nastaly až následně, pak je třeba konstatovat, že obviněný konstruuje vlastní skutkový děj a v takovém případě musí Nejvyšší soud upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K otázce skutkového stavu musí Nejvyšší soud uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Obviněný přehlíží provedené důkazy soudem prvního stupně (viz str. 3-6 rozsudku), stejně jako jejich hodnocení na str. 6-8 rozsudku. Soud druhého stupně rovněž výstižně poukázal na tu skutečnost, že subjektivní stránka trestného činu vyplývá mj. také ze skutečnosti, že obviněný odebíral zboží i po 19. 5. 2010, kdy nabylo právní moci odsouzení Krajským soudem v Českých Budějovicích, když uvedeným rozhodnutím mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému škodu ve výši více jak 1.750.000,- Kč, tj. obviněný věděl, že je předlužen a nebude moci svým závazkům dostát, přesto jednal způsobem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně. S výše uvedenou argumentací krajského soudu musí Nejvyšší soud rovněž souhlasit.
Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti přicházelo v úvahu o takto koncipovaných námitkách rozhodnout ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2012
Předseda senátu
JUDr. Jan Engelmann