ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.968.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 968/2012-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2012 o dovolání, které podala obviněná A. M. , roz. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 4 To 80/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 21/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 61 T 21/2010, byla obviněná A. M. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou v bodech 1. a 2. trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 3. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Za tuto trestnou činnost byla obviněná podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu, prokuristy či obdobné funkce v obchodních společnostech a družstvech ve výměře sedmi let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému P. K. částku ve výši 1.000.000,- Kč, poškozené ČSOB, a.s. částku ve výši 28.189.352,- Kč a poškozené Komerční bance, a.s. částku ve výši 1.198.901,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná a v její neprospěch státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 4 To 80/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obou podaných odvolání zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou v bodech 1. a 2. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 3. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a za to ji podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnou zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému P. K. částku ve výši 1.000.000,- Kč, poškozené ČSOB, a.s. částku ve výši 28.189.352,- Kč a poškozené Komerční bance, a.s. částku ve výši 1.198.901,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že v dané trestní věci nejde o skutky úvěrového podvodu a podvodu, ale o skutky které nemají znaky trestných činů. Vyjádřila přesvědčení, že soudy nižších stupňů rozhodly o její vině předčasně, když nevyčerpaly všechny možnosti k objasnění skutečností rozhodných pro právní kvalifikaci. Konkrétně soudům vytkla, že neprovedly zcela zásadní důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomiky a účetnictví. V této souvislosti shledala, že skutkové zjištění soudů dříve ve věci činných v tom smyslu, že jako jednatelka společností MONTEL, s.r.o. (nyní CPE-EM, spol. s r.o.) a ZPS-Elektromontáže, a.s. věděla o špatné finanční a ekonomické situaci shora uvedených společností a tuto skutečnost před poskytovateli úvěru zamlčela, je ničím nepodložené a nedůvodné. Právě pro objektivizaci tohoto tvrzení měl být podle ní zpracován zmíněný znalecký posudek, jenž by stanovil bonitu a finanční a ekonomickou situaci obou společností. Konstatovala, že oporu v provedených důkazech nemají ani úvahy odvolacího soudu na str. 21 napadeného rozhodnutí, kde tento dovozuje její aktivní roli při realizaci podvodných úvěrů u Komerční banky a ČSOB a půjčky poškozeného P. K. a její vědomost o zmanipulovaných seznamech pohledávek a fiktivních fakturách z laického posouzení sklonu, tvaru a písmen jejího podpisu na předložených dokladech, a to za situace, kdy pravost svého podpisu na některých dokladech popírá. Zdůraznila, že takové hodnocení lze činit pouze na základě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví (ten proveden nebyl) a že laické hodnocení odvolacího soudu je nesprávné a nepříslušné, zvláště bylo-li provedeno na základě takových kritérií, jako je sklon a tvar podpisu. Dále prohlásila, že odvolací soud nedostatečně vyhodnotil její trestní oznámení na L. J., Ing. M. Š., Ing. V. K. a J. V. pro úvěrový podvod 25 mil., že tímto vznikly pochybnosti o doposud zjištěném skutkovém stavu věci a že za takovéto situace měl odvolací soud věc vrátit soudu nalézacímu k dalšímu projednání a rozhodnutí. V kontextu uvedeného je podle ní nutné opětovně hodnotit zejména subjektivní stránku údajného jejího jednání, tj. okolnost zda mohla vědět o nepravdivosti předložených seznamů pohledávek a zda mohla znát skutečnou bonitu společností k hrazení úvěru a půjčky. Dodala, že by při určitých závěrech znaleckého zkoumání mohlo být její jednání kvalifikováno ne jako úvěrový podvod a podvod, ale mohlo by se jednat o jinou, případně mírnější právní kvalifikaci s jinou výší způsobené škody.
Vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 4 To 80/2011, a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 61 T 21/2010, a aby trestní věc přikázal k dalšímu projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Státní zástupce následně konstatoval, že námitky týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu směřují do oblasti úplnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, jak předpokládají ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a že takové námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají a neodpovídají ani jinému důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 tr. ř. Podle jeho názoru nelze z obsahu dovolání obviněné dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění, která jsou podkladem pro závěr o vině obviněné. Pokud jde o námitku, že v řízení nebyl proveden znalecký posudek z oboru „ekonomiky a účetnictví“, resp. písmoznalectví konstatoval, že tato opět směřuje pouze k přehodnocení skutkového stavu, jak byl fixován na základě postupu soudů obou stupňů. Dodal, že v dané věci se zjevně nejedná ani o tzv. opomenutý důkaz, jehož existence by za jistých okolností mohla založit důvodnost uplatněného dovolacího důvodu. Z dostupného spisového materiálu totiž nevyplývá, že by uvedené důkazní návrhy obviněná učinila již dříve, přičemž by se soudy obou stupňů těmito důkazními návrhy relevantně nezabývaly. Dále shledal, že za obsahově odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu nelze považovat ani námitku spočívající v údajném nedostatku subjektivní stránky, tj. zavinění ve formě úmyslu na straně obviněné. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je podle něho zřejmé, že se tyto zaviněním obviněné jednoznačně zabývaly, neboť námitka nedostatku subjektivní stránky tvořila podstatnou část obhajoby obviněné. Státní zástupce prohlásil, že závěr soudů ohledně naplnění subjektivní stránky v náležité kvalitě považuje za správný. K tomu ještě podotkl, že přestože se uvedená námitka ohledně nenaplnění subjektivní stránky formálně jeví jako námitka zpochybňující právní posouzení skutku jakožto úmyslného trestného činu, fakticky se jedná o námitku charakteru skutkového. Obviněná totiž svůj závěr o nenaplnění subjektivní stránky uvedených trestných činů staví výhradně na odlišném hodnocení provedených důkazů, na jehož základě dospívá k jiným skutkovým závěrům, než k jakým dospěly soudy. Rovněž tato námitka tedy směřuje pouze do oblasti skutkových zjištění, což neodpovídá nejen uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 tr. ř. Závěrem státní zástupce poukázal na povinnost dovolatele nejen v dovolání formálně označit jím uplatňovaný dovolací důvod, ale tento důvod podepřít rovněž relevantní argumentací, přičemž seznal, že těmto požadavkům obviněná nedostála.
Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněné je obsahově podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 4 To 80/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněné směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící závěry stran provedených důkazů. Teprve sekundárně - výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2012
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý