ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.122.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 122/2012-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 24. května 2012 v Brně dovolání obviněného P. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se ohledně obviněného P. N. zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením jejích částí, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného P. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, byl obviněný P. N. (dále zpravidla jen: „obviněný“) pod bodem 25) výroku rozsudku o vině uznán vinným společně s obviněnými F. K. a J. W. tím, že v září 2006 v přesně nezjištěné době v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti v Komerční bance, a. s., pobočce v Podbořanech, si za tímto účelem opatřili nástroje a pomůcky jako střelné zbraně, které chtěli použít jako pohrůžku, vysílačky pro vzájemnou komunikaci v průběhu spáchání trestného činu, dále obviněný F. K. a obviněný J. W. dne 10. 9. 2006 v době od 22:00 hodin do 24:00 hodin v Ž. na ulici B. Č. před domem odcizili osobní automobil zn. Škoda Favorit, poškozené J. K. , v hodnotě 20.000,- Kč, za účelem útěku z místa činu, několikrát provedli obhlídky a mapování okolí a situace u pobočky Komerční banky, a. s., a vzájemně si rozdělili funkce a úkoly a naplánovali svoji činnost, přičemž v době, když všichni tři obvinění již se zbraněmi a kuklami týž den přijížděli k místu činu, zjistili, že je v okolí větší množství policistů, a proto od činu upustili. Pod bodem 28) výroku o vině uvedeného rozsudku byl obviněný P. N. společně s obviněnými F. K. a J. W. uznán vinným skutkem, který spáchali tím, že dne 3. 12. 2006 okolo 21:00 hodin ve V. Ž. , když obviněný P. N. zajišťoval pomocí vysílačky okolí místa činu, obvinění F. K. a J. W. rozpletli oplocení objektu společnosti CS-Beton, s. r. o., vnikli dovnitř, kde maskováni kuklami pod pohrůžkou krátkými střelnými zbraněmi napadli strážné J. B. , a D. M. , které spoutali a donutili je k odkódování administrativních budov a následně je uzavřeli na WC, poté vyrazili vchodové dveře do obou administrativních budov nacházejících se v areálu, kde vyrazili další dveře vedoucí do kanceláří, které prohledali, a odcizili příruční trezor v hodnotě 8.000,- Kč s finanční hotovostí ve výši nejméně 70.000,- Kč, stravenky Sodexho Pass v hodnotě 147.427,- Kč, náhradní klíče od služebních vozidel v hodnotě 42.500,- Kč, dále notebook Amilo Pro v hodnotě 15.040,- Kč, notebook Toshiba včetně tašky v hodnotě 9.940,- Kč, FSC LifeBook v hodnotě 16.800,- Kč, satelit Toshiba v hodnotě 10.500,- Kč, Genius NetScroll 110 v hodnotě 50,- Kč, FSC Celsius H240/intel v hodnotě 26.880,- Kč, fotoaparát zn. Sony Cyber-Shot v hodnotě 10.710,- Kč, fotoaparát zn. Kodak Easy Share v hodnotě 1.080,- Kč, video projektor inFocus LP v hodnotě 33.000,- Kč, to vše celkem ve výši 391.927,- Kč ke škodě CS-Beton, s. r. o., přičemž poškozením způsobili další škodu ve výši 94.772,- Kč, dále odcizili peněženku v hodnotě 250,- Kč s hotovostí 150,- Kč ke škodě poškozeného D. M. , peněženku s hotovostí asi 500,- Kč, osobními doklady a osobní automobil zn. Škoda Forman, v hodnotě 22.200,- Kč, který byl nalezen později ohořelý u obce K. , to vše ke škodě poškozeného J. B.
Skutek pod bodem 25) byl posouzen jako příprava k trestnému činu loupeže podle §7 odst. 1, §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a skutek pod bodem 28) jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný P. N. odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P. N. uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou obviněnými F. K. a J. W. poškozené společnosti CS-Beton, s. r. o., 412 01 Velké Žernoseky 184, částku 486.699,- Kč, poškozenému J. B. , částku 22.700,- Kč, poškozené J. K. , částku 5.000,- Kč a poškozené společnosti Kooperativa Pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Praha 1, Templová 747, částku 15.000,- Kč.
Obviněný podal proti všem výrokům tohoto rozsudku odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 19. 11. 2010 ve věci vedené pod sp. zn. 2 To 107/2010, v němž rozhodl rozsudkem o odvoláních i dalších obviněných v této věci, a to F. K. , J. W. , L. Š. , M. S. , O. K. a L. Č. tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl v trestních věcech obviněných F. K. , J. W. , L. Š. , M. S. , O. K. , L. Č. a P. N.
Tímto rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl obviněný P. N. uznán vinným skutkem, který spáchal s obviněnými F. K. a J. W. tím, že v září 2006 v přesně nezjištěné době v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti v Komerční bance, a. s., pobočce v Podbořanech, si za tímto účelem opatřili nástroje a pomůcky jako střelné zbraně, které chtěli použít jako pohrůžku, vysílačky pro vzájemnou komunikaci v průběhu spáchání trestného činu, dále obvinění F. K. a J. W. dne 10. 9. 2006 v době od 22 hod. do 24 hod. v Ž. na ulici B. Č. před domem odcizili osobní automobil zn. Škoda Favorit, poškozené J. K. , v hodnotě 20.000,- Kč, za účelem útěku z místa činu, několikrát provedli obhlídky a mapování okolí a situace u pobočky Komerční banky, a.s., a vzájemně si rozdělili funkce a úkoly a naplánovali svoji činnost, přičemž v době, když všichni tři obvinění již se zbraněmi a kuklami týž den přijížděli k místu činu, zjistili, že je v okolí větší množství policistů, a proto od činu upustili. V tzv. právní větě rozsudku není obviněný P. N. uveden, v rozsudku není uveden ani skutek pod bodem 25). Rozsudek neobsahuje ani výrok o trestu obviněného P. N. Výrokem o náhradě škody byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena obviněným F. K. , J. W. a P. N. povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozené společnosti CS-BETON, s. r. o., Velké Žernoseky 184, 412 01, částku 486.699,- Kč, poškozenému J. B. , částku 22.700,- Kč, poškozené J. K. , částku 5.000,- Kč a poškozené společnosti Kooperativa, pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Praha 1, Templová 747 částku 15.000,- Kč a dále bylo rozhodnuto podle §229 odst. 2 tr. ř. tak, že se poškození uvedení v tomto výroku odkazují se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 2 To 107/2010 rozhodl o odvoláních obviněného P. N. a obviněného M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008 tak, že podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných M. S. a P. N. jako nedůvodná.
Obviněný P. N. podal prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Tatiany Babovákové několika podáními dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010 , podal obviněný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. proti všem výrokům napadeného rozsudku. V dovolání namítl, že Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil. Rozsudek soudu prvního stupně se týkal celkem sedmi obviněných, kteří byli odsouzeni za spáchání celkem 29 skutků. Napadený rozsudek by se tedy měl týkat všech sedmi obviněných, neboť všichni obvinění se odvolali, ale podle tzv. skutkové věty rozsudku jsou tito obvinění vinni pouze ze spáchání 25 skutků. Ačkoliv obviněný měl spáchat skutek, který podle jeho popisu odpovídá skutku 25) rozsudku vrchního soudu, v části týkající se právní věty i právní kvalifikace chybí a není uveden ani ve výroku o trestu. Obviněný dále namítl, že v rozsudku odvolacího soudu není specifikováno, zda a která část napadeného rozsudku soudu prvního stupně se ponechává v platnosti či zda bylo rozhodnuto o části odvolání a o jiné části odvolání bude teprve rozhodnuto. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, je podle dovolatele zmatečný a nejednoznačný a vůči dovolateli nepravomocný, neboť volnou úvahou lze dojít k závěru, že ačkoliv byl dovolatel rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání skutků pod 25) a 28) výroku o vině tohoto rozsudku, v rozsudku odvolacího soudu již není uveden skutek 28), a u skutku 25) v části skutkové věty je dovolatel uveden jako jeden ze spolupachatelů, avšak ve zbývajících částech výroku rozsudku již není uveden. Nedopustil se proto protiprávního jednání a nebyl mu ani uložen trest. Rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť v něm není uvedeno, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání, protože tento výrok v něm chybí.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010 a věc vrátil k dalšímu projednání, aniž by uvedl, který soud by měl věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o odkladu trestu odnětí svobody.
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010 , obviněný opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný především uvedl, že se jej týkají pouze skutky pod body 25) a 28) rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž podal odvolání do výroků o vině i trestu. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal jak rozpory v jednotlivých výpovědích spoluobviněného J. W. k těmto skutkům, tak i rozpor mezi výpovědí tohoto spoluobviněného se zjištěnou skutečností. Poukázal na to, že i v rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že o jeho vině bylo rozhodnuto pouze na základě výpovědi spoluobviněného J. W. , a to za absence jiných důkazů, které by jej usvědčovaly. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se jeho odvolacími námitkami vůbec nezabýval, ačkoliv je to jeho povinností. Obviněný dále poukázal na to, že Vrchní soud v Praze jeho odvolání projednal ve veřejném zasedání dne 19. 11. 2010 a rozhodl tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil. Znovu rozhodl o jeho odvolání dne 27. 1. 2011 v neveřejném zasedání a podle §256 tr. ř. zamítl jeho odvolání jako nedůvodné. Obviněný dodal, že proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dne 2. 5. 2011 dovolání, přičemž dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010 podal po doručení tohoto usnesení, k němuž došlo až po sepsání předcházejícího dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010.
Obviněný namítl, že vrchní soud rozhodl dvěma samostatnými rozhodnutími, a to rozsudkem a usnesením, přičemž zamítnutím odvolání se podle jeho názoru stal rozsudek nalézacího soudu pravomocným. Poukázal také na to, že rozsudkem soudu prvního stupně i rozsudkem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody, takže existují dva exekuční tituly a mohlo by dojít k duplicitnímu vymáhání shodných částek. Zároveň došlo k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vůči němu a obviněnému M. S. ponechán v platnosti a vůči dovolateli se stal pravomocným, avšak vůči dalším pěti spoluobviněným byl tento rozsudek nahrazen novým rozsudkem odvolacího soudu a došlo k paradoxu, že jeden a týž trestný čin je u jednoho obviněného, nyní odsouzeného, jinak právně kvalifikován než u něj. Dodal, že se to týká skutků pod body 25) a 28), které byly rozsudkem soudu prvního stupně kvalifikovány jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák., zatímco podle rozsudku Vrchního soudu v Praze se jedná asi o zvlášť závažný zločin loupeže, což však v něm není uvedeno, neboť skutek 28) v uvedeném rozsudku neexistuje a skutek 25) byl u dalších obviněných posouzen jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku. Podle dovolatele není možné, aby za jeden trestný čin, tj. skutek pod bodem 25), byli odsouzeni tři obvinění a u každého z nich bylo jednání kvalifikováno jinak, ačkoliv měli skutek spáchat společně, nehledě na to, že při právní kvalifikaci téhož skutku bylo použito jiné právní normy. Pokud jde o skutek pod bodem 25) napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, byli obvinění F. K. a J. W. uznáni vinnými trestnými činy neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a obviněný byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Za skutek pod bodem 28) byl odsouzen pouze dovolatel, protože v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, tento skutek již není uveden, přičemž tento skutek měli spáchat společně obvinění F. K. , J. W. a dovolatel.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010, a věc vrátil k dalšímu projednání, aniž by uvedl, který soud by měl věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení nástupu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože je nepřípustné. Podle jeho názoru obviněný dovoláním napadá rozhodnutí, které s ním sice souvisí, avšak nedotýká se viny a trestu obviněného P. N. Dovolání nesplňuje základní předpoklad přípustnosti dovolání, byť v zákoně přímo nevyslovený, a to, že dovoláním lze napadat pouze takové rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, které se dovolatele bezprostředně dotýká a jímž bylo konečným způsobem rozhodnuto v jeho trestní věci.
K dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010, nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že dovolatel namítl, že dvě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jsou ve vzájemném nesouladu, protože jeden skutek je u různých obviněných odlišně právně kvalifikován, přičemž za skutek 28) byl odsouzen pouze dovolatel, ačkoliv ho spáchali ještě další dva obvinění a dále, že dovolatel byl zavázán k náhradě škody dvěma rozhodnutími. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je vada týkající se výroku o náhradě škody ryze formální povahy a není odstranitelná v dovolacím řízení. Jinak se ovšem rozsudek soudu druhého stupně obviněného netýká a není možné jeho obsah spojovat s jiným samostatným rozhodnutím odvolacího soudu, jakkoli takový způsob rozhodování soudu vzbuzuje značné pochybnosti. Obviněný nevznesl žádnou konkrétní námitku proti obsahu napadeného usnesení, které ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně v části, která se týká dovolatele, nevykazuje žádnou vadu, kterou by bylo možno napravit cestou dovolání.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Dodal, že vzhledem k těmto závěrům je irelevantní zkoumat, zda jsou dány důvody pro odložení výkonu trestu odnětí svobody, když z dostupného materiálu není zřejmé, zda a s jakým výsledkem o tomto návrhu obviněného rozhodovala podle §265h odst. 3 tr. ř. předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Závěrem nejvyšší státní zástupce souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ, že by dovolací soud rozhodl jiným než navrhovaným způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněným jako osobou oprávněnou a prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky neodmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení předcházející napadené části rozhodnutí. Po přezkoumání shledal, že dovolání jsou z níže uvedených důvodů důvodná.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. :
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku rozsudku o vině. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem zásadně vázán (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03, IV. ÚS 60/06). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je třeba uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených hmotně právních a procesních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, jestliže skutková zjištění soudů z těchto důkazů nevyplývají při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, jestliže se jedná o případ tzv. opomenutých důkazů, apod.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v obou dovoláních. Nejvyšší soud zjistil, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, je obviněný P. N. uveden mezi dalšími obviněnými, kteří podali odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, jehož vyhotovení je na č. l. 10747 až 10 826 spisu, o odvoláních obviněných takto: „Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek částečně zrušuje a podle §259 odst. 3 tr. ř. se rozhoduje tak, že obžalovaní F. K. , J. W. , L. Š. , M. S. , O. K. , L. Č. a P. N. jsou vinni, že …“. Z výroku učiněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. nelze zjistit na základě podnětu jakého odvolání a kterého obviněného nebo obviněných byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v jakém rozsahu.
Další výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze se opírá o ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., podle něhož může odvolací soud rozhodnout ve věci sám rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Nejvyšší soud zjistil, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nepostupoval důsledně při veřejném zasedání dne 19. 11. 2010 podle §259 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. ř.
Výrokem o vině pod bodem 25) napadeného rozsudku odvolacího soudu byli obvinění F. K. , P. N. a J. W. uznáni vinnými, že: „V září 2006 v přesně nezjištěné době v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti v Komerční bance, a. s., na pobočce v Podbořanech, si za tímto účelem opatřili nástroje a pomůcky jako střelné zbraně, které chtěli použít jako pohrůžku, vysílačky pro vzájemnou komunikaci v průběhu spáchání trestného činu, dále obžalovaní F. K. a J. W. v době od 22.00 hod. dne 10. 9. 2006 do 24.00 hod. v Ž. na ulici B. Č. před domem odcizili osobní automobil zn. Škoda Favorit poškozené J. K. , v hodnotě 20.000,- Kč, za účelem útěku z místa činu, několikrát provedli obhlídky a mapování okolí a situace u pobočky Komerční banky, a. s., a vzájemně si rozdělili funkce a úkoly a naplánovali svoji činnost, přičemž v době, kdy všichni tři již se zbraněmi a kuklami týž den přijížděli k místu činu, zjistili v jeho okolí výskyt většího množství policistů, a proto od činu upustili.“ V tzv. právní větě rozsudku není tento skutek uveden. Obviněný P. N. není uveden ani v části týkající se právní kvalifikace skutku. U spoluobviněných F. K. a J. W. byl skutek kvalifikován jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze neobsahuje ani výrok o trestu obviněného P. N. (viz strana 16 až 17 rozsudku), naproti tomu odvolací soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. výrokem o náhradě škody tak, že uložil obviněnému P. N. , aby rukou společnou a nerozdílnou zaplatil společně s obviněnými F. K. a J. W. poškozeným, a to společnosti CS-BETON, s. r. o., Velké Žernoseky 184, 412 01, částku 486.699,- Kč, J. B. , částku 22.700,- Kč, J. K. , částku 5.000,- Kč, společnosti Kooperativa Pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Praha 1, Templová 747, částku 15.000,- Kč.
Vrchní soud v Praze uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, že obviněný P. N. podal odvolání proti výroku o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně, v němž namítal, že o jeho vině bylo rozhodnuto pouze na základě výpovědi spoluobviněného J. W. , která byla nevěrohodná, protože obviněný J. W. měl sám vyhledat policii, ovšem neinformoval ji o skutcích, na jejichž spáchání se sám podílel. Podle obviněného měl spoluobviněný J. W. informovat policii o větším množství skutků, než bylo následně uvedeno v obvinění. Mimo výpovědi obviněného J. W. neměl být zajištěn ani proveden žádný důkaz, který by svědčil o tom, že se obviněný P. N. dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Popřel spáchání skutku 25) a pokud jde o skutek 28) existují závažné rozpory ve výpovědích spoluobviněného J. W. Obviněný také namítl, že nelze jako důkaz použít úřední záznamy o podání vysvětlení. Z těchto důvodů obviněný P. N. navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a aby byl zproštěn obžaloby.
Odvolací soud uvedl v odůvodnění rozsudku, že přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Po přezkoumání shledal, že Krajský soud v Ústí nad Labem po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí pokračoval v hlavním líčení ve stejném složení senátu a v hlavním líčení provedl všechny úkony a doplnění, které mu odvolací soud nařídil a řídil se i právním názorem vysloveným odvolacím soudem v jeho předcházejícím rozhodnutí. Odvolací soud zdůraznil, že skutkové závěry soudu mají podklad v řádně provedených a důsledně hodnocených důkazech, jsou podrobně rozvedeny v příslušných částech odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a proto odvolací soud nemá důvod na nich cokoli měnit. Výslovně poukázal na to, že soud prvního stupně při svém rozhodování o vině (neuvedl však, o čí vinu se jednalo), správně vycházel z výpovědí obžalovaného J. W. , které učinil v přípravném řízení, ale i později před soudem prvního stupně po vrácení věci a zmínil důvody takového posouzení (viz strana 66 až 67 rozsudku) ve vztahu k jednotlivým obviněným, avšak nikoliv ve vztahu k obviněnému P. N.
V další části uvedl, že Krajský soud v Ústí nad Labem se správně zabýval i námitkami obviněných, které směřovaly k tomu, že již v přípravném řízení byly zatajeny či vyřazeny ze spisu určité důkazy. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně tyto námitky obviněných správně neakceptoval a řádně odůvodnil, proč jim neuvěřil. Stejně tak postupoval i pokud jde o odposlechy, které byly provedeny v přípravném řízení. Poukázal na to, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval jednotlivými body (rozumí se výroku o vině) všech obviněných, které jsou uvedeny v rozsudečném výroku pod body ad 1) až ad 29), vypořádal se s námitkami obviněných a neshledal žádné důvody, které by vedly k napadení závěrů nalézacího soudu (strana 68 rozsudku). Nejvyšší soud zjistil, že oproti tomuto odůvodnění se odvolací soud nevypořádal s námitkami obviněného P. N. V odůvodnění této části rozsudku, ale ani v jiných jeho částech není o obviněném P. N. žádná zmínka. Závěrem odvolací soud uvedl, že se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že vina všech obžalovaných byla jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázána na podkladě řádně provedených důkazů.
Výrok o náhradě škody odvolací soud odůvodnil tím, že nalézací soud správně vycházel z ustanovení §420 občanského zákoníku, protože poškození se řádně a včas připojili s nároky na náhradu škody k trestnímu řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně je proto třeba považovat za správné a zákonné.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je proto naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod tento dovolací důvod Nejvyšší soud podřazuje též porušení práva na spravedlivý proces. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že: „Ústavní právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.“ Ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 521/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 70) pak Ústavní soud uvedl, že „právu na spravedlivý proces“ odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. Rovněž i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (viz nález sp. zn. I. ÚS 113/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109).“
K těmto vadám došlo i v řízení proti obviněnému P. N. O tom svědčí samotný výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, který rozhodl i ohledně obviněného P. N. tak, že se podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, a podle §259 odst. 3 tr. ř. se znovu ve věci rozhoduje způsobem, který je uveden ve výroku rozhodnutí. Ačkoliv odvolací soud v záhlaví napadeného rozsudku uvedl, že projednal i odvolání obviněného P. N. a rozhodl o něm výše uvedeným způsobem, v popisu skutku ve výroku o vině (tzv. skutkové větě) uvedl, že obviněný spáchal skutek pod bodem 25) společně s obviněnými F. K. a J. W. , v rozsudku chybí výrok o právním posouzení tohoto skutku (tzv. právní věta) pokud jde o obviněného P. N. a chybí také výrok o jeho trestu. Z rozsudku není ani patrno, jak bylo rozhodnuto o skutku pod bodem č. 28), kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, a proti němuž obviněný rovněž podal odvolání. Pokud jde o řízení před odvolacím soudem, musí Nejvyšší soud poukázat na to, že Vrchní soud v Praze pochybil, když se nevypořádal s námitkami obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, které obviněný v podstatě opakuje ve svém dovolání. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, byl vyhlášen v jiném znění, než je uvedeno ve vyhotovení rozsudku, které bylo doručeno obviněným, státnímu zástupce a poškozeným (srov. č. l. 10713 až 10725 a č. l. 10747 až 10766 spisu). Rozsudek, tak jak byl vyhlášen, neodpovídá zákonu, protože je vyloučeno, aby obviněný P. N. jím byl uznán vinným, byť vadným a neúplným výrokem o vině, nebyl mu uložen žádný trest, avšak byla mu uložena povinnost k náhradě škody, a současně týmž rozsudkem odvolací soud zamítl jako nedůvodné jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Neobstojí proto obsah protokolu o veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, v němž je uvedeno, že předmětem jednání je vyhlášení výroku, který pochybením soudu nebyl vyhlášen při veřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2010, který se týká obžalovaných M. S. a P. N.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto nemůže zcela přezkoumat důvody rozhodnutí odvolacího soudu, když odvolací soud jen v obecné rovině odůvodnil výroky o vině všech obviněných, a konkrétně se nezabýval námitkami obviněného P. N. V každém případě však Vrchní soud v Praze porušil právo obviněného na spravedlivý proces jak řízením proti obviněnému, tak svým rozhodováním.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena solidární povinnost k náhradě škody poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku. Nehledě k výše uvedeným pochybením odvolacího soudu, je zřejmé, že tento výrok je vadný a nemůže obstát. Výrok o náhradě škody je odvislý od výroku o vině. V případě obviněného P. N. nebylo v souladu se zákonem rozhodnuto o vině obviněného, protože z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze nelze vůbec zjistit, jakým trestným činem byl obviněný uznán vinným, protože takový výrok v rozsudku chybí a chybí i výrok o trestu. Vrchní soud v Praze pochybil také při rozhodování a odůvodnění výroku o náhradě škody. Především vzhledem k většímu počtu výroků o náhradě škody, jimiž bylo rozhodnuto v adhezním řízení o nárocích mnoha poškozených na náhradu škody, bylo nutno tyto výroky jednotlivě odůvodnit a nikoliv uvést jen všeobecné důvody, jak to učinil Vrchní soud v Praze. Navíc, jestliže odvolací soud zrušil, byť částečně (není ovšem zřejmé, v jakém rozsahu a z podnětu jakého odvolání) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl ve věci znovu podle §259 odst. 3 tr. ř., rozhodoval znovu také o nárocích poškozených na náhradu škody. Odvolací soud proto nemůže svůj výrok o náhradě škody odůvodňovat tím, že nalézací soud správně vycházel z ustanovení §420 občanského zákoníku a že rozhodnutí soudu prvního stupně je třeba považovat za správné a zákonné (§125 odst. 1 tr. ř.). Vrchní soud v Praze sám rozhodl rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. ř. po zjištění, že skutkový stav věci byl podle jeho názoru v napadeném rozsudku soudu prvního stupně správně zjištěn, a proto musí výrok o náhradě škody odůvodnit jako své rozhodnutí, a nikoliv odkazovat na rozsudek soudu prvního stupně, který sám zrušil, jak se lze domnívat, v celém výroku o náhradě škody.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.:
Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení trestního řádu má dvě alternativy. Podle první alternativy nebyl učiněn určitý výrok, který podle zákona měl soud učinit, a proto takový výrok v rozhodnutí chybí. Při druhé alternativě sice byl učiněn určitý výrok, ale tento výrok není úplný.
Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem o vině obviněného P. N. skutkem 25) a nerozhodl o právní kvalifikaci skutku. Nerozhodl ani o skutku 28), kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, přičemž odvolání obviněného směřovalo proti celému výroku o vině, tedy i proti tomu, že byl uznán vinným skutkem 28) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Výrok o vině je se zřetelem na ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. nedělitelný, a proto nelze rozhodnout v odvolacím řízení jen o části nedělitelného výroku o vině. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že byl naplněn v jeho první alternativě důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010, tak, že se podle §256 tr. ř. zamítají odvolání obžalovaných M. S. a P. N. V protokolu o veřejném zasedání ze dne 27. 1. 2011 uvedl, že předmětem jednání je vyhlášení výroku, který pochybením soudu nebyl vyhlášen při veřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2010, který se týká obžalovaných M. S. a P. N.
Je nepochybné, že se jedná o samostatné rozhodnutí, kterým byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná odvolání obviněných M. S. a P. N. Toto rozhodnutí je nezákonné a nepřípustné, protože jím bylo rozhodováno znovu o odvoláních obou obviněných proti témuž rozhodnutí soudu prvního stupně. Povinností odvolacího soudu je rozhodnout o odvoláních všech obviněných proti témuž rozsudku jediným rozhodnutím. Přestože výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, je ze shora uvedených důvodů vadný, přece jde o rozhodnutí, jímž bylo konečným způsobem rozhodnuto o odvoláních obviněného P. N. a obviněného M. S. Vážné pochybení soudu, který údajně opomněl vyhlásit výrok ohledně zmíněných obviněných ve veřejném zasedání dne 19. 11. 2010, nelze napravit postupem Vrchního soudu v Praze, který nemá oporu v zákoně a je postupem v soudní praxi naprosto nevídaným. Odvolací soud totiž rozsudkem ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, rozhodl zčásti o vině obviněného P. N. , nerozhodl o právní kvalifikaci skutku a o výroku o trestu a naproti tomu rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody. Pro úplnost je třeba dodat, že obdobně rozhodl o vině obviněného M. S. (pod bodem 4) a nerozhodl ani u něj výrokem o trestu.
Odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítne odvolání, jestliže shledá, že není důvodné. To znamená, že po splnění přezkumné povinnosti podle §254 odst. 1 tr. ř. neshledal důvody k zamítnutí odvolání podle §253 tr. ř., k přerušení trestního stíhání podle §255 tr. ř., ke zrušení napadeného rozsudku a k postoupení věci, k zastavení trestního stíhání nebo k přerušení trestního stíhání podle §257 tr. ř. nebo ke zrušení napadeného rozsudku a k postupu podle §259 až §261 tr. ř. Odlišnost obsahu rozhodnutí podle §256 tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. je naprosto zřejmá. Pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, bylo trestní stíhání obviněného P. N. skončeno a pokračování v jeho trestním stíhání bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Vrchní soud v Praze však přesto pokračoval v trestním stíhání obviněného P. N. (a obviněného M. S. ), ačkoliv byl dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., který spočívá v tom, že nelze pokračovat v trestním stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Vrchní soud v Praze postupoval také v rozporu s článkem 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který stanoví zásadu, že nikdo nesmí být opětovně trestně stíhán pro týž skutek. Výslovně se v něm uvádí, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.:
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první alternativě spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí odvolání byl dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoliv obviněný tento důvod dovolání zcela náležitě neodůvodnil, i v tomto případě Nejvyšší soud shledal naplnění tohoto důvodu, neboť s přihlédnutím k principu spravedlivého procesu ve výše uvedeném smyslu shledal dovolání obviněného důvodným ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně obviněného P. N. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením jejích částí, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného P. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze proto znovu rozhodne o odvolání obviněného P. N. , které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, a v souladu se zákonem se vypořádá se všemi odvolacími námitkami obviněného a znovu ve věci rozhodne. Bude respektovat všechna ustanovení trestního řádu, která se týkají odvolacího řízení a rozhodnutí odůvodní v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že se zabýval také otázkou, zda je důvodné, aby s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř., na něž odkazuje ustanovení §265k odst. 2 tr. ř., zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010, také ohledně obviněného M. S. , který proti němu nepodal dovolání. Přitom zjistil okolnosti, které nemají žádný vztah k obviněnému P. N. , přičemž skutková zjištění v případě posuzování podmínek tzv. beneficia cohaesionis (dobrodiní souvislosti) je nutno posuzovat u každého z obviněných samostatně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejde o beneficium cohaesionis ve smyslu §261 tr. ř., §265k odst. 2 tr. ř., a proto nezrušil výše uvedené usnesení ohledně obviněného M. S.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného P. N. v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání neshledal důvody pro odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2012
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek