ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3279.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3279/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČO: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Táborská 350/32, IČ: 00063584, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, proti žalovaným: 1) F. R. K. , bytem v C. C., zastoupenému JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, 2) Družstvu DOVE PROPERTIES , se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 8/938, IČO: 27132790, zastoupenému JUDr. Ivanou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, 3) BITHEIS, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Ke Krči 805/13, IČO: 63216515, zastoupené Mgr. Martinou Zikmundovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 125/2009, o dovolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2010, č. j. 18 Co 352/2010-117, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalobce a žalovanými 2) a 3) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení ve výši 2.904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného 1) JUDr. Martina Soukupa.
IV. Vedlejší účastník na straně žalobce je povinen nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení ve výši 2.904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného 1) JUDr. Martina Soukupa.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. května 2010, č. j. 32 C 125/2009-76, ve výroku I. zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobce k budově, nacházející se na pozemku parc. č. 110, pozemku parc. č. 110, a pozemku parc. č. 111, to vše v katastrálním území B., obci P. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Ve výrocích II. – IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce rozsudkem ze dne 22. září 2010, č. j. 18 Co 352/2010-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku), zrušil výroky o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a vedlejší účastník na straně žalobce dovolání, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatel (žalobce) má za to, že ze strany právního předchůdce žalovaného 1) došlo k opuštění předmětných nemovitostí. Na předmětné nemovitosti totiž byla podle §3 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. uvalena z důvodu, že jejich vlastník se nachází v zahraničí, národní správa. Žalovaný 1) mohl tak své právo k předmětným nemovitostem uplatnit až po 29. prosinci 1989, což však neučinil. Svůj nárok uplatnil až v roce 2007. Z toho dovolatel dovozuje, že došlo k opuštění předmětných nemovitostí. Vzhledem ke skutečnosti, že národní správa pominula nejpozději dnem 30. prosince 1989, mohl se žalovaný 1) ujmout předmětných nemovitostí. To, že tak neučinil, bylo pro dovolatele jednou z indicií, že žalovaný 1) předmětné nemovitosti opustil, a přešly tak v souladu s §453 odst. 2 občanského zákoníku a §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví československého státu, potažmo do vlastnictví dovolatele. Dovolatel podotýká, že byl v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží, a předmětné nemovitosti tak mohl nabýt vydržením. Namítl, že na řešenou věc není použitelné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/09. Ačkoliv byly předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí vedeny do roku 2008 na otce žalovaného 1), žádný z jeho právních nástupců o ně neprojevil zájem.
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu také to, že se nevypořádal s jeho argumentem, že výkon dědického práva žalovaného 1) je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný 1) totiž své dědické právo uplatnil až v roce 2008 a krátce po právní moci dědického rozhodnutí předmětné nemovitosti prodal žalovanému 2) a 14 dní po nabytí vlastnického práva žalovaným 2) došlo k nabytí předmětných nemovitostí žalovaným 3). Dovolatel má za to, že žalovaný 1) své vlastnické právo uplatnil pouze na popud třetí osoby ze spekulativních důvodů, což je třeba kvalifikovat jako zneužití jeho dědického práva s úmyslem obohatit se na úkor dovolatele. Takové jednání považuje dovolatel za rozporné s dobrými mravy. Protože se žalovaný 1) nikdy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohl je převést ani na žalovaného 2) a ten na žalovaného 3). Kupní smlouva mezi ním a žalovaným 2) je podle názoru dovolatele navíc absolutně neplatná pro rozpor s §239 odst. 1 písm. i) obchodního zákoníku, neboť nebyla platně schválena členskou schůzí žalovaného 2). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k dovoláním vyjádřil tak, že jej nepovažuje za přípustné. Uvedl, že dovolatel neunesl v řízení důkazní břemeno ohledně skutečností svědčících pro opuštění věci. Má za to, že předmětné nemovitosti z jeho strany ani ze strany jeho právních předchůdců nebyly opuštěny. Vlastnické právo však nebylo možné vykonávat vzhledem k tomu, že žalovaný 1) žil v zahraničí a i po pádu komunistického režimu na nemovitostech vázla národní správa. Uvedl, že nikdy nedošlo z jeho strany ani ze strany jeho právních předchůdců k derelikci ani k odevzdání předmětných nemovitostí do vlastnictví státu. Popřel, že došlo k výkonu dědického práva v rozporu s dobrými mravy. Podle jeho názoru je na jeho vůli, jak naloží s předmětnými nemovitostmi, které jsou v jeho vlastnictví. Dovolatel navíc není oprávněn namítat neplatnost smlouvy, kterou uzavřel žalovaný 1) s žalovaným 2), resp. žalovaný 2) s žalovaným 3). Poukázal na to, že žalobce neunesl ani důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl vydržením.
Žalovaní 2) a 3) se k dovoláním nevyjádřili.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. září 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobce je podáno neoprávněnou osobou.
Dovolací soud již v usnesení ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněném pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2004, vyložil, že vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobce není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatel sice v dovolání poukazuje na přípustnost dovolání založenou tím, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně, v žádném směru však tuto okolnost nekonkretizuje a nespecifikuje, v čem konkrétně by měla spočívat.
V dovolání vyjadřuje dovolatel nesouhlas s posouzením otázky vzdání se vlastnického práva, resp. opuštění předmětných nemovitostí právním předchůdcem žalovaného 1), resp. samotným žalovaným 1). Ani v této souvislosti však neformuluje žádnou právní otázku, která by mohla založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Výhrada dovolatele je v této části polemikou s hodnocením skutkových okolností, z nichž odvolací soud učinil závěr, že k opuštění nemovitostí ani vzdání se vlastnického práva k nim nedošlo.
Není v této souvislosti důvodná námitka vytýkající odvolacímu soudu závěr vylučující bez dalšího opuštění předmětných nemovitostí s ohledem na to, že ve vztahu k nim byl zaveden institut národní správy, neboť takový závěr odvolací soud neučinil. Poukázal toliko na skutečnost, že při hodnocení zájmu či nezájmu právního předchůdce žalovaného 1) o předmětné nemovitosti je nutno přihlížet také k tomu, že na nich byla zavedena národní správa.
Tento závěr je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který již v rozsudku ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 4048/2009, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz , poukázal na skutečnost, že institut národní správy zavedený dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, znamenal omezení v užívání a disponování s nemovitostmi. Představoval zajišťovací opatření k dotčenému majetku, ale rozhodnutí příslušného správního orgánu o jejím zavedení, zrušení, případně o vynětí majetkové podstaty z národní správy (srovnej §7, §11, §24 cit. dekretu) neměla za následek žádné změny ve stávajících vlastnických vztazích k dotčenému majetku. Tento závěr vyplýval zcela jednoznačně např. z §20 odst. 1, 2 dekretu, podle kterého právní jednání majitelů, držitelů a správců majetků, spadajících pod národní správu, týkající se podstaty těchto majetků a provedená po účinnosti tohoto dekretu, jsou neplatná. Dosavadní majitelé, držitelé a správci majetků pod národní správu daných, jsou povinni zdržeti se jakéhokoliv zásahu do jednání národního správce.
V témže rozhodnutí dovolací soud též zdůraznil, že při posuzování „nezájmu“ o nemovitosti nelze odhlédnout také od místa bydliště příslušné osoby od místa, ve kterém se nemovitosti nacházejí a s tím související možnou faktickou realizaci zájmu o výkon vlastnických práv k nemovitostem, jakož i od obecně známého přístupu státních orgánů České republiky spočívajících v absenci respektu k vlastnickým právům fyzických osob po roce 1948. Současně pak je třeba zohlednit i to, zda dotyčná osoba byla stále evidována jako vlastník předmětných nemovitostí.
Tato hlediska odvolací soud ve své úvaze respektoval a jeho závěry nejsou zjevně nepřiměřené. Samotná okolnost, na kterou dovolatel v dovolání poukazuje, a to, že „vlastník objektu prodlévá mimo hranice našeho státu“ také sama o sobě ještě nevypovídá nic o jeho případném záměr opuštění nemovitostí.
Jestliže pak dovolatel usuzuje na opuštění věci po 29. prosinci 1989 z důvodu, že došlo k ukončení „období komunistické totalitní pomoci“ a vlastníku žádné okolnosti nebránily ve výkonu vlastnických práv, přehlíží, že právní předchůdce žalovaného 1) zemřel v roce 1959 a žalovanému bylo rozhodnutím soudu potvrzeno dědictví až 20. ledna 2009.
Dovolatel dále namítá nesprávné posouzení závěru o absenci vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem na straně České republiky, resp. žalobkyně, kde odvolací soud uzavřel, že zavedení národní správy je okolností, která vylučuje objektivní dobrou víru státu. Podle přesvědčení dovolatele okolnost, že právní nástupci předchůdce žalovaného 1) ani po roce 1989 nezačali fakticky vykonávat vlastnická práva, měla mít za následek utvrzení státu o opuštění nemovitostí.
Bez ohledu na to, že ani zde dovolatel neformuluje žádnou otázku, jež by mohla založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, není tato námitka důvodná.
Dovolací soud v již uvedeném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4048/2009 uvedl, že oprávněná držba státu není založena držením věci na základě rozhodnutí o zavedení národní správy (k tomu dále srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 796/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6626 a č. C 6627). Tento závěr pak není dotčen bez dalšího ani koncem tzv. rozhodného období (1948 – 1989) v pojetí restitučních předpisů. Jen obtížně totiž mohli případní právní nástupci zemřelého otce žalovaného 1) fakticky vykonávat vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jestliže neproběhlo dědické řízení, ve kterém by byly poměry zakotvené smrtí otce žalovaného 1) ustaveny najisto.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz).
Jestliže byla národní správa zrušena až v roce 2008, není úvaha odvolacího soudu o absenci podmínek zakládajících vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem zjevně nepřiměřená.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká nepřiléhavý poukaz na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, jestliže na základě argumentace v něm obsažené odvolací soud uzavřel, že žalovaný 1) „byl v dobré víře a ochranu jeho vlastnickému, resp. dědickému právu poskytl“.
Tato námitka není důvodná již proto, že poukaz na uvedené rozhodnutí odvolací soud učinil jen pro doplnění argumentace vyjádřené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pro rozhodnutí odvolacího soudu ostatně nebyla stěžejní úvaha o dobré víře žalovaného 1), neboť odvolací soud žalobu nezamítl s poukazem na vydržení vlastnického práva žalovaným 1) opírající se o jeho dobrou víru, ale mimo jiné na základě skutečnosti, že žalobce nemohl být v dobré víře, a nenabyl tak vlastnické právo k předmětným pozemkům ani vydržením.
Jestliže pak dovolatel v dovolání poukazoval na „rozpor výkonu dědického práva žalovaného č. 1 s dobrými mravy“, pak tato námitka je zjevně nedůvodná a dovolacímu soudu ani není zřejmé, jak by se měla v poměrech souzené věci promítnout ve prospěch dovolatele, který rozpor s dobrými mravy spatřoval ve skutečnosti, že žalovaný 1) uplatnil své dědické právo až v roce 2008, tj. 49 let po smrti svého otce a krátce po vydání dědického rozhodnutí prodal předmětné nemovitosti žalovanému 2).
Dovolatel vztáhl tuto svou námitku na výkon dědického práva. Z dokazování je ovšem zřejmé, že rozhodnutí o dědictví po zemřelém otci žalovaného 1) nabylo právní moci a jeho obsahem byly nalézací soudy vázány potud, že žalovaný 1) se stal dědicem předmětných nemovitostí po svém otci. Samotná okolnost, kdy došlo k projednání dědictví, není pro úvahu o „mravnosti“ postupu žalovaného 1) právně významná. Byť je obecně žádoucí, aby k projednání majetku po zemřelém zůstaviteli docházelo co možná v nejkratší době po jeho úmrtí, nelze jenom v časovém odstupu od okamžiku úmrtí spatřovat nic, co by zakládalo úvahu o postupu případného dědice v rozporu s dobrými mravy. Naopak, časový odstup mezi úmrtím a projednáním dědictví může mít za následek případné vydržení vlastnického práva k majetku, jenž je předmětem dědění, dalšími subjekty a s uvedeným rizikem musí případný dědic počítat. V dané věci však soudy uzavřely, že vlastnické právo vydržením nenabyli ani žalobce ani Česká republika, protože otec žalovaného 1) vlastnické právo nikdy nepozbyl. Jestliže tento závěr – jak je uvedeno výše – obstojí, je bezpředmětná dovolací námitka žalobce, neboť žalovaný 1) toliko v rámci dědictví nabyl majetek, který náležel jeho právnímu předchůdci. Nemravnost postupu žalovaného 1) nemůže být založena tím, že krátce po nabytí předmětných nemovitostí je prodal žalovanému 2), neboť takovým postupem pouze realizoval své vlastnické právo k daným nemovitostem spočívající v možnosti se svým majetkem nakládat. Dovolací soud ostatně v takovém postupu nespatřuje nic, co by bylo možné žalovanému 1) vytknout. Bez ohledu na to, že je čistě věcí vlastníka, komu a kdy hodlá převést vlastnické právo ke svému majetku, jeví se dovolacímu soudu jako zcela přiměřený postup, kdy žalovaný 1) dlouhodobě žijící v USA a nemající zájem o návrat do České republiky, po nabytí nemovitostí v České republice tyto prodá zájemci o koupi, jestliže to považuje ze svého hlediska za ekonomicky ideální řešení.
I kdyby však v čistě hypotetické rovině bylo možno žalovanému cokoliv vytknout při postupu v dědickém řízení, není zřejmé, jak by se tato skutečnost prosadila v předmětné věci. Žalovaný žádné právo vůči žalobci, které by bylo možné poměřovat ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., neprosazuje a pouze se brání žalobcem uplatněnému nároku námitkou, že vlastníkem předmětných nemovitostí není žalobce, ale žalovaný 1) z titulu jejich nabytí v dědickém řízení. Jestliže nalézací soudy uzavřely, že otec žalovaného 1) vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikdy nepozbyl, je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že i eventuální výhrady vůči postupu žalovaného 1) v dědickém řízení nemohly mít za následek nabytí vlastnického práva Českou republikou ani dovolatelem.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Žalovaným 2) a 3) však podle obsahu spisu v průběhu dovolacího řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly, dovolací soud proto rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalobce a žalovanými 2) a 3) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) náklady žalovaného (vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 25 000,- Kč podle §7 bodu 5. ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013 (10. února 2011), částkou 2.100,- Kč.
Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) představuje 2.400,- Kč. S připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 504,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku 2.904,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalobci uložil, aby žalovanému 1) nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 2 904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného 1) - (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.). Zcela stejná výše náhrady nákladů řízení za shodných podmínek pak žalovanému 1) náleží i ve vztahu k vedlejšímu účastníku na straně žalobce, jehož dovolání bylo taktéž odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce a vedlejší účastník na straně žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný 1) domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 16. září 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu