ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.660.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 660/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně JUDr. V. Š. , zastoupené JUDr. Evou Kubikovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Havlíčkova 20, proti žalovanému R. M. , zastoupenému Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Nám. Republiky 2, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 20 C 1058/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 14 Co 216/2012-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Evy Kubikové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Plzeň - město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, č. j. 20 C 1058/2010-104, ve výroku I. určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 5995/36, v katastrálním území a obci Plzeň, který byl vymezen v tomto výroku specifikovaným geometrickým plánem (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výrocích II. a III. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 14 Co 216/2012-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání je součástí procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. listopadu 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Pro rozhodnutí věci jsou tak nevýznamné ty dovolací námitky a výhrady dovolatele, jimiž namítá, že řízení před nalézacími soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a které naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť prostřednictvím tohoto důvodu přípustnost dovolání založena být nemůže (§237 odst. 3 o. s. ř. ).
Přezkumná činnost dovolacího soudu je tak omezena na přezkum právních závěrů odvolacího soudu, jež dovolatel zpochybňuje s odkazem na namítané nesprávné právní posouzení věci, tj. dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však není přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolatel vyjadřuje obsahem dovolání nesouhlas se závěry, které nalézací soudu přijaly při posouzení žalobkyní tvrzeného vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz).
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na závěru, že dobrá víra žalobkyně vychází z uzavřené kupní smlouvy, na základě které se chopila držby mimo jiné i předmětného pozemku v hranicích založených vybudovanou kamennou podezdívkou. Učinila tak v situaci, kdy v tomto rozsahu užíval nemovitosti i právní předchůdce Karel Picek, se kterým žalobkyně uzavřela kupní smlouvu. Podkladem této smlouvy byl i znalecký posudek, na základě kterého se předmětem kupní smlouvy staly i všechny venkovní úpravy, mimo jiné i plot dvorku z cihel a podezdívka z kamene. Jestliže výměra kupovaného pozemku činila 338 m² a výměra části pozemku žalovaného, kterou žalobkyně začala na základě kupní smlouvy užívat, činila 4 m², dospěly nalézací soudy k závěru, že ani výměra skutečně koupeného a drženého pozemku nevylučuje dobrou víru žalobkyně.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod pořadovým č. C 1181, formuloval závěr, že pokud si držitel nenechal vytýčit hranice jím držených pozemků a nezjistil, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje to jeho oprávněnou držbu.
S obecnou správností závěrů vyplývajících z tohoto rozhodnutí vyjadřuje souhlas i dovolatel, namítá však, že v poměrech souzeného individuálního případ neměly být závěry z tohoto rozhodnutí aplikovány, neboť průběh vlastnické hranice mezi pozemky je seznatelný podle průběhu vlastnické hranice domů účastníků řízení. Tím však polemizuje s posouzením individuálních okolností konkrétního případu. Jestliže nalézací soudy vyšly při úvaze o oprávněnosti držby z výše uvedených skutečností, nelze jejich úvahy považovat za zjevně nepřiměřené. V této souvislosti dovolací soud podotýká, že jestliže má být tato hranice zjistitelná již pouhým pohledem (ačkoliv nalézací soudy takový závěr neučinily), není dovolacímu soudu zřejmé, z jakého důvodu od roku 1996 do roku 2010 žalovaný žalobkyni neupozornil na skutečnost, že užívá část jeho pozemku, v důsledku čehož by žalobkyně pozbyla dobrou víru a k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku nemohlo dojít.
Dovolatel dále spatřoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v nutnosti „posouzení otázky nabytí pozemku pod stavbou jeho vydržením zhotovitelem stavby, aniž by byla posuzována otázka vlastnictví této stavby, tj. bez nutnosti posoudit, zda osoba, která o sobě tvrdí, že vydržela vlastnictví pozemku, na kterém zřídila stavbu, je i vlastníkem takové stavby“.
Ani tato otázka zásadní právní význam napadeného rozsudku nezakládá.
Dovolacímu soudu však není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by se výše uvedená otázka měla promítnout do poměrů souzené věci a do podmínek týkajících se vydržení vlastnického práva žalobkyní.
Dovolací soud již uvedl, že žalobkyně na základě kupních smluv z let 1996 a 1997 zakoupila dům č. p. 1100 a pozemek parc. č. 5592 s venkovními úpravami se na tomto pozemku nacházejícími a také se všemi součástmi a příslušenstvím, přičemž se na základě těchto nabývacích titulů chopila držby také kamenné zídky v dobré víře, že se nachází na pozemku, ke kterému nabyla vlastnické právo. Na základě zjištění nalézacích soudů na této kamenné zídce opravila nacházející se zděný plot. Podle názorů nalézacích soudů je nerozhodné, zda-li byl žalobkyní zděný plot posunut do vnější hrany kamenné podezdívky či nikoliv, neboť dobrá víra žalobkyně se vztahovala k celé části pozemku nacházející se pod předmětnou kamennou podezdívkou (tj. v celé její šíři).
Závěrům nalézacích soudů v daném ohledu není co vytknout.
Jestliže totiž byla žalobkyně v dobré víře, že jí na základě uzavřených kupních smluv vlastnicky náleží pozemek, na němž se nachází kamenná podezdívka s vybudovaným zděným plotem, a to kamenná podezdívka v celém jejím rozsahu, je pro posouzení dobré víry žalobkyně k pozemku nerozhodné, jestli opravu zděného plotu na této podezdívce provedla tak, že jej opravila přímo na místě, kde se tento plot nacházel, nebo došlo k jeho posunutí tak, že se stále nacházel na kamenné podezdívce, ale již v části pozemku žalovaného.
Pro úvahu o dobré víře zakládající oprávněnou držbu žalobkyně je rozhodné, jestli obstojí její přesvědčení, že jí svědčí vlastnické právo k pozemku nacházejícímu se pod kamennou podezdívkou. Tuto otázku zodpověděl kladně dovolací soud již výše. Za této situace pak nemůže být dobrá víra jakkoli dotčena faktickou opravou zděného plotu na kamenné podezdívce. Z hlediska předmětu sporu pak – oproti přesvědčení žalobkyně – není rozhodná otázka posouzení vlastnického práva ke zděnému plotu, neboť jeho oprava provedená žalobkyní představovala toliko vyjádření jejího přesvědčení o vlastnickém právu k pozemku, na němž (na kamenné podezdívce) provedla opravu zděné zídky.
Dovolatel výslovně napadl také výrok o náhradě nákladů řízení, ale ani proti tomuto výroku není dovolání přípustné. Podle ustálené judikatury totiž proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 1, 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 5 000,- Kč [odměna určená podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Odměna za zastupování je vyčíslena podle §5 písm. b) vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 uvedené vyhlášky), přičemž žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.300,- Kč. Žalobkyni dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §47 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. ledna 2013, tj. 1.113,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalobkyně tak činí 6.413,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6 413,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. května 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D.
předseda senátu