ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3588.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 3588/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce P. S. , zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, proti žalovanému Bytovému družstvu Fantova TC3 , se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Fantova 1753, IČ: 27622380, zastoupenému JUDr. Josefem Vančatem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Fantova 1755/13, za účasti vedlejších účastnic na straně žalovaného, a to 1/ B. S. , a 2/ E. S. , o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 284/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2013, č. j. 28 Co 497/2012-449, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastnice na straně žalovaného nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. září 2011, č. j. 24 C 284/2006-366, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným nájemcem „bytu o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, sestávajícího z koupelny, WC, předsíně, lodžie a sklepa, nacházejícího se v 8. nadzemním podlaží domu, postaveného na pozemku označeném jako parcela č. 2160/40, obojí v k. ú. S. a na adrese P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejších účastnic.
Soud prvního stupně – poté, co dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že žalobci vzniklo právo osobního užívání předmětného (služebního) bytu, jež se k 1. lednu 1992 transformovalo na právo nájmu bytu (které opět svědčilo pouze jemu), byť se nepřeměnilo na nájem služebního bytu podle §871 odst. 4 věty před středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že žalobce v září 1994, kdy se z bytu odstěhoval v souvislosti s navázáním známosti s jinou ženou, nejpozději však po rozvodu manželství s vedlejší účastnicí E. S. v roce 1995, kdy již bylo zřejmé, že společnou domácnost v bytě neobnoví, trvale opustil společnou domácnost, v důsledku čehož právo nájmu bytu přešlo na jeho dcery B. a K., které s ním v té době žily ve společné domácnosti a neměly vlastní byt (§708 ve spojení s ustanovením §706 odst. 1 věty první obč. zák.). Dodal, že vzhledem k přechodu nájmu bytu na dcery v roce 1995 jsou veškeré pozdější úkony žalobce týkající se předmětného bytu (zejména nájemní smlouva z 25. září 2002 a výpověď z 3. ledna 2005) bez právního významu, resp. absolutně neplatné. Za této situace žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. března 2013, č. j. 28 Co 497/2012-449, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejších účastnic.
Po částečném zopakování dokazování se odvolací soud ztotožnil s právními názory o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, o transformaci jeho práva osobního užívání služebního bytu na nájem bytu svědčící opět pouze jemu a také o přechodu nájmu bytu na dcery B. a K. v důsledku jeho trvalého opuštění společné domácnosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalobci svědčilo právo nájmu bytu až do 3. ledna 2005. V této souvislosti konstatoval, že nájem bytu sice nezanikl na základě jeho výpovědi z nájmu z 3. ledna 2005 (neboť v ní nebyla uvedena výpovědní lhůta a byla tudíž neplatná); jelikož však výpověď „obsahovala prohlášení vůle žalobce o trvalém opuštění společné domácnosti v předmětném bytě, lze aplikovat §709 ( správně zřejmě §708 ve spojení s §706 odst. 1 ) obč. zák. o přechodu nájmu bytu …“ . Poté ohledně této otázky uzavřel, že tedy „tímto dnem (tj. okamžikem opuštění společné domácnosti – v daném případě zřejmě 3. ledna 2005) zaniklo žalobci právo nájmu … bytu“ . Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Je tomu tak především proto, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolatel v dovolání uplatnil rovněž nezpůsobilé dovolací důvody, a to dovolacími námitkami vztahujícími se k vadám řízení a dále zpochybňujícími zjištěný skutkový stav. Kromě toho právní otázka nastolená k dovolacímu přezkumu za použití způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř., tj. otázka trvalého opuštění společné domácnosti, byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením této otázky v konečném důsledku v souladu.
Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon od názoru, že společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, že soužití se považuje za trvalé, jsou-li zde objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu, a že společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 1978, sp. zn. 17 Co 189/78 – viz Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983 /Sborník IV/, strana 538, stanovisko ze dne 10. června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 – 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 – viz rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o., ze dne 22. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 1215/2003, a ze dne 3. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1120/2004). Společná domácnost je tedy spotřební společenství vyznačující se trvalostí soužití a sdružením alespoň části společných prostředků.
Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 18. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 1014/2000, a ze dne 16. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 2784/2004, uveřejněný pod č. 50 v sešitě č. 4 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 514/04/). Přitom soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, z 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 629/2002, z 11. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005, z 8. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 386/2006, a usnesení z 12. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1399/2005) se ustálila rovněž v názoru, že právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Nelze vyloučit situaci, že nájemce úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme až po odchodu ze společné domácnosti nebo že vůli opustit společnou domácnost nezrealizuje v jednom časovém okamžiku. Základním předpokladem trvalého opuštění společné domácnosti je tedy její předchozí existence, byť v době projevu vůle společnou domácnost opustit již tato společná domácnost nutně existovat nemusí. V rozsudku ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.); proto je zapotřebí je posoudit i z hlediska ustanovení §39 a §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004, a ze dne 11. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005).
V posuzovaném případě byla součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že v předmětném bytě žalobce žil s manželkou E. S. a s dcerami K. a B. až do září 1994, kdy se odstěhoval z důvodu navázání mimomanželské známosti, že v červenci 1995 bylo na jeho návrh manželství s E. S. pravomocně rozvedeno a že poté již do bytu docházel toliko nepravidelně, zpravidla po předchozím upozornění, za účelem návštěv dcer, jež byly pro dobu po rozvodu svěřeny do výchovy E. S. Z uvedených (objektivních) okolností jednoznačně vyplývá, že žalobce se od společné domácnosti, kterou vedl v bytě s tehdejší manželkou a dcerami, oddělil v září 1994, kdy se z vlastní vůle (z důvodu navázání mimomanželské známosti) z bytu odstěhoval, přičemž jakkoli snad teprve dodatečně pojal úmysl tuto společnou domácnost již neobnovit (znovu se k ní nepřipojit), manifestoval ho nejpozději podáním návrhu na rozvod manželství s E. S., na němž setrval až do pravomocného skončení rozvodového řízení v červenci 1995. Byť tedy dovolací soud nesdílí právní názor, že k chování dovolatele naplňujícího znaky trvalého opuštění společné domácnosti došlo až v roce 2005 (jak nesprávně dovodil odvolací soud), je napadené rozhodnutí v konečném důsledku správné, neboť – jak vyplývá z právě uvedeného – dovolateli zaniklo právo nájmu bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti a přechodu nájmu bytu na jeho dcery již v roce 1995 a v následující době se už obnovit nemohlo.
Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu