ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.856.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 856/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce JUDr. Dušana Diviše, insolvenčního správce dlužníka A-Services&Networks, s. r. o., IČ: 267 29 652, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1519/25, sídlo insolvenčního správce: Praha 1, Václavské náměstí 47, zastoupeného JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalovanému R. Z., bytem v K. H., zastoupenému Mgr. Davidem Motyčkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, o zaplacení částky 1.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 145/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 21 Co 463/2012-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení částky 1.000.000,- Kč, která má představovat bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému tím, že provedl jednorázový výběr hotovosti z účtu společnosti A-Services&Networks, s.r.o. (dále jen „společnost“) v žalované výši, ačkoliv k tomu neměl žádný důvod či oprávnění, a tuto částku si ponechal.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 17. května 2012, č. j. 7 C 145/2010-105, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku 1.000.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že dne 19. 10. 2007 vybral žalovaný z účtu společnosti vedeného u Komerční banky, a. s., částku 1.000.000,- Kč, přičemž (dle příjmového pokladního dokladu) téhož dne byla do pokladny společnosti přijata částka v téže výši „od Komerční banky“.
Při posouzení věci vyšel soud z toho, že byť žalovaný nebyl zaměstnancem společnosti, musel mít zřízené příslušné oprávnění, jinak by mu banka neumožnila dne 19. 10. 2007 vybrat z účtu společnosti částku 1.000.000,- Kč, kterou téhož dne vložil do pokladny společnosti. Jelikož pokladní doklad, kterým se osvědčuje, že žalovaný uvedenou částku do pokladny společnosti vložil, je soukromou listinou, bylo by na žalovaném, aby prokázal, že je pravý a pravdivý. To však ale jen v případě, že by žalobce vznesl proti tomuto pokladnímu dokladu konkrétní námitky. Po poučení daném soudem žalobce neuváděl důvody, pro které považuje příjmový pokladní doklad za nesprávný, a toliko tvrdil, že nesplňuje náležitosti účetního dokladu a že nesouhlasí „jak s jeho formou tak obsahem“. Žalovaný tak nemusel prokazovat pravost a pravdivost příjmového pokladního dokladu a soud vycházel z toho, že se jedná o důkaz o tom, že žalovaný peníze, které před tím vybral z účtu společnosti, předal do její pokladny. Jelikož žalovaný všechny peníze, jež dne 19. 10. 2007 z účtu společnosti vybral, odevzdal do její pokladny, nevzniklo mu bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák., k jehož vydání by byl jinak povinen. S ohledem na tento závěr se soud již nezabýval vznesenou námitkou promlčení a žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 21 Co 463/2012-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Poté, co doplnil dokazování výslechy dvou svědků, se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Zopakoval, že žalovaný měl dispoziční oprávnění k účtu společnosti, k výběru žalované částky byl oprávněn a měl k němu i důvod, přičemž následně takto vybranou částku vložil do pokladny společnosti, a proto nemohlo na jeho straně dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor společnosti. Pokud žalobce zpochybnil pravost příjmového pokladního dokladu (předloženého v řízení žalovaným v prosté kopii), a to námitkou „A mají i otázku pravosti dokladu.“, nemohlo takto obecně formulovanou námitkou přejít na žalovaného důkazní břemeno ohledně pravosti listiny, neboť v námitce chybí důvody, pro které se žalobce domnívá, že listina není pravá. Takto vágně formulovaná námitka tedy nebyla způsobilá zpochybnit pravost žalovaným předloženého pokladního dokladu. Soud přitom neměl povinnost žalobce (zastoupeného advokátem) poučit podle §118a odst. 1 o. s. ř., aby vznesenou námitku pravosti (či správnosti) formuloval určitě s uvedením konkrétních důvodů, pro které je listina zpochybňována, neboť nedostatečně formulovaná námitka pravosti (či správnosti) listiny, stejně jako její případná absence, nevede sama o sobě k neunesení břemene tvrzení, v jehož důsledku by byl účastník řízení ve sporu neúspěšný. Pokud jde o námitku, jíž žalobce popřel i správnost příjmového pokladního dokladu především pro absenci náležitostí účetního dokladu, soud uvedl, že toto nemůže jít k tíži žalovaného, neboť příjmový pokladní doklad potvrzuje přijetí hotových peněz do pokladny společnosti, které byly před tím uloženy na jejím bankovním účtu, a tato skutečnost mohla být prokázána (vedle výpisu z bankovního účtu) i potvrzením, které podobu tiskopisu a náležitosti příjmového pokladního dokladu jako dokladu účetního vůbec mít nemuselo. Konečně soud dodal, že řetěz tří nepřímých důkazů jej rovněž vede k závěru, že to byl právě žalovaný, kdo částku 1.000.000,- Kč do pokladny společnosti v hotovosti vložil dne 19. 10. 2007 poté, co ji týž den vybral z jejího účtu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jeho důvodností se však již nezabýval. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom spatřuje v zodpovězení otázek, kdo a v jakém rozsahu nese břemeno důkazní a břemeno tvrzení při zpochybnění pravosti soukromé listiny a jaký je rozsah poučovací povinnosti soudu. Tvrdí, že jím vznesená námitka pravosti listiny je dostatečně konkrétní, jelikož nemůže vědět, jakým způsobem byla listina zfalšována. Odvolacímu soudu vytkl, že po popření pravosti příjmového pokladního dokladu měl soud žalovaného vyzvat k předložení originálu listiny; pokud by předložen nebyl, neměl k takovému důkazu přihlédnout. Namítá, že soud jej měl rovněž náležitě poučit o povinnosti tvrzení – konkretizaci námitky zpochybňující pravost listiny, neboť v projednávané věci je otázka pravosti a pravdivosti daného pokladního dokladu pro výsledek řízení rozhodnou skutečností. Současně zpochybňuje i hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem k otázce, zda žalovaný předal částku 1.000.000,- Kč do pokladny společnosti. Ze shora uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
Z posledně citovaného ustanovení je zřejmé, že zvažuje-li Nejvyšší soud přípustnost dovolání v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže se zabývat výtkami dovolatele poukazujícími na možné nedostatky ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Směřují-li tedy námitky žalobce ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, nelze k nim přihlížet. Krom toho je možno podotknout, že i v případě, že by dovolání bylo přípustným, a Nejvyšší soud by mohl správnost napadeného rozhodnutí přezkoumávat i z hlediska naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., tj. zda rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebylo by možno pokládat tento dovolací důvod za naplněný. Za skutkové zjištění nemající oporu v provedeném dokazování ve smyslu citovaného ustanovení je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8, svazek 1, ročník 2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4255, CD 4). V daném případě však lze žalobcem zpochybněná skutková zjištění pokládat za logická a plně korespondující s výsledky provedeného dokazování. Je rovněž nutné zdůraznit, že dovolací soud není soudem nalézacím, a nemůže tak provádět komplexní přehodnocení skutkových zjištění v kontextu v dovolání uplatněných tvrzení.
Z uvedeného vyplývá, že zabývá-li se dovolací soud otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, je vázán jeho skutkovými zjištěními. Vzal-li tudíž odvolací soud za prokázané, že žalovaný finanční prostředky, které vybral dne 19. 10. 2007 z běžného účtu společnosti, téhož dne vložil v hotovosti do její pokladny, nelze správnost tohoto závěru přezkoumávat při řešení otázky přípustnosti dovolání. Dále lze říci, že pochybením odvolacího soudu není, učinil-li svá skutková zjištění na základě nepřímých důkazů, shledal-li je v rámci volné úvahy přesvědčivými a zároveň posoudil-li řetězec těchto důkazů jako dostatečně uzavřený (k použití nepřímých důkazů v rámci občanského soudního řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1689, svazek 23, ročník 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2172/2003), tak jak tomu bylo i v nyní projednávané věci.
Je-li s ohledem na shora uvedené správný (a v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný) závěr, že žalovaný peněžní prostředky ve výši 1.000.000,- Kč, které vybral z účtu společnosti, téhož dne vložil do její pokladny, obstojí i závěr o pravosti příjmového pokladního dokladu ze dne 19. 10. 2007, jímž žalovaný prokazuje právě předání finančních prostředků do pokladny společnosti, neboť tento byl učiněn na základě ostatních provedených důkazů, jež tvoří uzavřený (logický) celek, jenž zjevně zbavil odvolací soud důvodných pochybností o pravosti zmíněného dokladu, jež (pravost) byla dovolatelem napadena jen v nejobecnější rovině, a odvolací soud proto již nepovažoval za nutné v tomto směru provádět další dokazování. Námitky žalobce zpochybňující závěr odvolacího soudu o pravosti příjmového pokladního dokladu jsou tak s ohledem na předestřený skutkový základ daného sporu irelevantní a přípustnost dovolání založit nemohou.
Na přípustnost dovolání pak nelze usuzovat ani z žalobcem namítaných vad řízení (dle nichž se mu za řízení nedostalo potřebných poučení), jež zde způsobilým dovolacím důvodem být nemohou, nejednalo-li by se o řešení „kvalifikované“ právní otázky (ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.) týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, sešit 7, ročník 2008, dále např. nález Ústavního soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, nebo jeho nález ze dne 18. března 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08, případně též usnesení téhož soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10), o níž však v posuzované věci nejde. Přitom obecně platí, že k vadám řízení přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Přes řečené sluší se k žalobcovým námitkám uvést, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, shrnul, že „poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili příslušné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však byla žaloba zamítnuta nebo obrana proti ní neobstála nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř., který přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li tedy v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Žalobcem uplatněná námitka je proto nedůvodná, a to již proto, že jeho neúspěch ve věci není výsledkem neunesení břemene tvrzení nebo břemene důkazního, ale je předurčen jednoznačným (v řízení prokázaným) zjištěním, že žalovaný peněžní prostředky, které vybral z účtu společnosti, odevzdal do její pokladny, a proto mu nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor společnosti.
Za opodstatněné není možno pokládat ani výtky směřující proti postupu soudu při provádění dokazování (uplatněné společně s námitkami proti hodnocení důkazů). Tyto námitky totiž rovněž směřují k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přičemž dovolatel sám netvrdí, že by soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům, a také v tomto případě nebyla žalobcem předestřena právní otázka, jež by se týkala sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3339, CD 3), a z tohoto důvodu nelze ani zmíněnou výtku považovat za přiléhavou.
S ohledem na výše uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu