ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.4456.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 4456/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce TJ Sport Drnovice o. s. , se sídlem v Drnovicích 704, PSČ 683 04, identifikační číslo osoby 48838365, proti žalované JUDr. M. V. , jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně FK Drnovice a. s., identifikační číslo osoby 60738774, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 63/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2011, č. j. 6 Cmo 84/2010-240, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. června 2010, č. j. 15 Cm 63/2006-198, Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (dále jen „nemovitosti“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení [výrok II. a III.].
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně budovu, jiná stavba, stojící na pozemku, zapsanou v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov na LV pro katastrální území Drnovice u Vyškova (dále jen „tribuna A“) [výrok první], a ve zbývajícím rozsahu zrušil výrok I. a výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení [výrok druhý].
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Nemovitosti byly ve vlastnictví žalobce, který byl též zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí.
2/ Smlouvou uzavřenou dne 21. dubna 1994 žalobce (jako „pronajímatel“) bezplatně pronajal celý sportovní areál (včetně nemovitostí) právní předchůdkyni úpadkyně FC PETRA Drnovice, s. r. o. (jako „nájemkyni“) [dále též jen „nájemní smlouva”]. Nájemkyně se současně zavázala celý areál udržovat a zvelebovat.
3/ V letech 1994-1995 byly nemovitosti zrekonstruovány, a to na základě smluv o dílo č. 1854 ze dne 15. listopadu 1994 a č. 1160 ze dne 24. května 1994; objednatelem díla byla v obou případech právní předchůdkyně úpadkyně, která za ně zaplatila též cenu v celkové výši 43,420.155,- Kč.
4/ Žalovaný nemovitosti sepsal do konkursní podstaty úpadkyně, maje za to, že úpadkyně je jejich vlastníkem, neboť tyto byly zhotoveny na její náklady před prohlášením konkursu na její majetek.
Soud prvního stupně - vycházeje z provedených znaleckých posudků - uzavřel, že v případě tribuny A (stejně tak tribun C a D) byla stavebními úpravami vytvořena nová stavba, neboť došlo k tak velkým kvantitativním i kvalitativním změnám předmětné nemovitosti, že již nejde o pouhou rekonstrukci. Jejím vlastníkem se tak stala předchůdkyně úpadkyně, jakožto její stavitelka.
Odvolací soud naproti tomu uvedl, že vlastnické právo k „přepracované“ stavbě může osoba odlišná od vlastníka původní stavby nabýt pouze v případě, že původní stavba zcela zanikla, nikoliv na základě jejího „přepracování“ (zpracování), neboť to, co přirostlo k původní (neodstraněné) stavbě, náleží vlastníku této původní stavby. Nadzemní stavba přitom zaniká a přestává být věcí v právním slova smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě (základech) původní stavby je v této souvislosti nerozhodný.
V případě tribuny A jde o stavbu, která stojí na místě původní stavby, jež nebyla zbourána. Přestavbou původní stavby (tribuny) tak dle odvolacího soudu došlo k tomu, že to, co přirostlo k původní neodstraněné stavbě, náleží žalobci jako vlastníku této původní stavby.
Ing. Bc. R. D., předchozí správce konkursní podstaty úpadkyně, napadl první výrok rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašuje přitom dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v napadeném rozsahu zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož tribuna A je ve vlastnictví žalobce, neboť nikdy nezanikla jako věc v právním slova smyslu. Dle jeho názoru bylo na místě analogicky aplikovat rozhodnutí týkající se restitučních nároků (jak učinil soud prvního stupně), dle nichž je pro posouzení otázky, zda jde o novou stavbu, rozhodné kritérium kvalitativních a kvantitativních změn na stavbě. Ze závěrů revizního znaleckého posudku pak dle dovolatele jednoznačně vyplývá, že v případě tribuny A došlo k tak zásadním změnám co do kvality i kvantity, že je nutné ji považovat za novou stavbu.
Dovolatel namítá, že žalobce jako pronajímatel dal souhlas s vybudováním tribun tak, jak bylo následně realizováno, s tím, že tyto budou „po dobudování převedeny za zůstatkovou hodnotu právnímu předchůdci úpadce“. Úmyslem smluvních stran tak nebylo pouhé plnění závazku předchůdce úpadkyně zvelebovat areál.
Dle dovolatele je závěr soudů, podle něhož žalobce je vlastníkem vybudovaných tribun, taktéž v rozporu s dobrými mravy, neboť právní předchůdce úpadce vynaložil značnou částku na výstavbu zázemí fotbalového areálu a celou dobu dodržoval nájemní smlouvu a svůj závazek zvelebovat areál, a přesto není součástí konkursní podstaty ani částka vynaložená na vybudování tribun, ani nemovitosti.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. září 2012, č. j. 39 K 8/2002-567, zprostil dosavadního správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. Bc. R. D. jeho funkce a ustanovil novou správkyní JUDr. M. V. Nejvyšší soud proto zohlednil provedenou změnu v označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné.
V usnesení ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011, jež je veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí citovaná níže, dostupné na webových stránkách tohoto soudu, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod pořadovým č. C 5470). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1008).
V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud taktéž uvedl, že uvedené pravidlo se obdobně uplatní při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě - základech - původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 280 a taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, a dále např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 689).
V rozsudku ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1191/2000, přitom Nejvyšší soud uvedl, že nezanikla-li původní stavba při stavebních úpravách, potom logicky platí, že vše, co k ní k důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje podmínky citovaného §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, („přístavba“, „nadstavba“, „vestavba“), se stává součástí původní stavby, a není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byla hrazena a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily resp. změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny při přístavbě, právě proto, že původní stavba jako věc nezanikla, na trvání její existence coby věci v právním smyslu vliv nemá; stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy (k tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil kupř. v rozsudcích ze dne 17. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 755/96, ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96, ze dne 26. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 862/97, ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1735/97, ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, ze dne 27. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2394/99 a 20 Cdo 2679/99).
Jak plyne i z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 764/2011, vlastnické právo svědčící žalobci mohlo zaniknout buď absolutně - v důsledku zániku věci (původní stavby), nebo relativně - tím, že věc (tribuna A) přešla do vlastnictví jiné osoby (právní předchůdkyně úpadkyně).
Jelikož v projednávané věci není sporu o tom, že vlastnické právo žalobce k tribuně A nezaniklo převodem, zabýval se odvolací soud správně tím, zda původní tribuna v důsledku přestavby nezanikla jako věc v právním smyslu.
Okamžik zániku stavby jako věci v právním smyslu zákon nedefinuje; soud je tak při jejím posouzení - respektuje výše uvedené závěry soudní praxe - povinen přihlédnout ke všem okolnostem konkrétního případu.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož přestavbou tribuny A původní stavba nezanikla, a tudíž to, co k původní stavbě přirostlo, náleží žalobci jako jejímu vlastníku, má oporu ve skutkových okolnostech zjištěných dokazováním (včetně znaleckých posudků soudních znalců z oboru stavebnictví). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 tudíž není dán.
Taktéž právní posouzení otázky zániku tribuny A, jakožto věci v právním smyslu, je správné, neboť plně respektuje výše uvedené závěry přijaté ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci.
Jelikož dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2013
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu