ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.479.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 479/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a) A. T., narozené …, bytem … a b) Bc. L. K. , narozeného …, bytem …, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Kyprým, obecným zmocněncem, se sídlem v Brně, Palackého 119, proti žalovanému JUDr. S. K., advokátu, se sídlem …, jako správci konkursní podstaty úpadkyně Fikar a Halouzka, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 18 56 56 20, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 68/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2011, č. j. 6 Cmo 116/2010-306, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců i žalovaného rozsudkem ze dne 19. října 2011, č. j. 6 Cmo 116/2010-306, změnil rozsudek ze dne 28. července 2010, č. j. 34 Cm 68/2006-250, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení ve výroku rozhodnutí označené stavby (dále jen „sporná stavba“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (založený na tom, že sporná stavba není samostatnou věcí), tak, že žalobě vyhověl.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalobci se stali podílovými spoluvlastníky domu č.p. , hospodářské budovy, pozemku par. č. … a …, na ulici …, obec B., katastrální území K. P., a to na základě dohody o vydání věci ze dne 24. května 1991.
2) Smlouvou o pronájmu nemovitostí ze dne 27. listopadu 1991 pronajali výše označené nemovitosti úpadkyni, přičemž nájemní vztah zanikl v roce 1994 výpovědí žalobců z důvodu neplacení nájemného úpadkyní.
3) Úpadkyně prováděla „v pronajatém objektu stavební práce a úpravy“, k čemuž byla oprávněna dle smlouvy o pronájmu a takto postupně vybudovala trafostanici, country klub, bufet, vodovodní přípojku, rozvod kanalizace, lapač tuků, parkoviště a letní restaurační posezení“.
4) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. prosince 2005, č. j. 25 K 9/2003-61, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a následně usnesením ze dne 16. května 2007, č. j. 26 K 9/2003-123, ustavil (novým) správcem její konkursní podstaty žalovaného.
5) Žalovaný spornou stavbu sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a žalobci podali včas [ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“)], žalobu o její vyloučení.
6) „Objekt Bavorské pivnice“ je tvořen dvěma částmi, přičemž původní část B byla rekonstruována ( nebyla celá zbourána a byla přestavěna); byly zachovány „podstatné půdorysné rozměry, podstatná část základových konstrukcí, dále zejména celá zadní nosná stěna v celé délce, zděné pilířky z jižní strany objektu, dřevěný strop a částečně pultový vazníkový krov“. Část A objektu vznikla jako novostavba v úrovni prvního nadzemního podlaží. Obě části jsou „z hlediska provozního a z hlediska údržby a správy propojeny a nejsou oddělitelné“.
Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, ze dne 28. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99 a ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001 – zdůraznil, že stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Uvedené pravidlo se obdobně uplatňuje i při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím, obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě – základech – původní stavby je v této souvislosti nerozhodný. Jelikož „nabytí vlastnictví k přepracované stavbě je možné jen tehdy, pokud původní stavba zcela zanikla“, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti „zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní (neodstraněné) stavbě, náleží vlastníkům této původní stavby“. V situaci, kdy původní stavba (část B) nebyla celá zbourána a byla přestavěna, „byl nastolen takový stav, že to, co přirostlo k původní neodstraněné stavbě, náleží žalobcům jako spoluvlastníkům této původní stavby (části B)“. Úpadkyně tak nemohla nabýt vlastnictví k části A objektu Bavorské pivnice originálním způsobem, neboť část A přirostla k části B, přičemž obě tyto části jsou od sebe neoddělitelné.
Proto odvolací soud uzavřel, že žalobci prokázali existenci spoluvlastnického práva ke sporné stavbě. Současně zdůraznil, že jak dřívější správkyně konkursní podstaty úpadkyně, tak i úpadkyně zastávaly názor, že sporná stavba je samostatnou věcí a v případě odlišného výkladu pojmů „samostatná věc“ a „součást věci“ při pořizování soupisu konkursní podstaty nelze zamítnout žalobu o vyloučení věci jen proto, že takto není věc zapsána v soupise, když správce tvrdí, že je samostatnou věcí nebo součástí jiné sepsané věci. Tuto otázku je nutno vyřešit právě v rámci sporu o vyloučení věci, jinak by žalobci byli zbaveni možnosti přezkoumat cestou excindační žaloby správnost postupu žalovaného správce konkursní podstaty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud „nesprávně posoudil právní otázku vzniku nové stavby, jakožto samostatné věci v právním smyslu a tím i otázku, komu náleží vlastnické právo k této stavbě a tedy k budově, jejíž vyloučení z konkursní podstaty úpadkyně je předmětem tohoto řízení“ a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Jakkoli žalovaný neprotestuje proti závěru odvolacího soudu, podle něhož „nová stavba tvořící objekty A a B je jedinou věcí v právním smyslu“, je podle něj z hlediska posouzení vlastnictví budovy podstatné, zda byly objekty č. 1 a 2 (rozuměj objekty, které původně tvořily objekt B) před provedením rekonstrukce samostatnými nemovitostmi nebo zda z hlediska jejich funkčního využití tvořily jeden celek v rámci původní stavby“. V situaci, kdy dle znaleckého posudku (zpracovaného znalcem QUALIFORM, a. s.) před provedením „výstavby úpadkyní“ tvořily označené objekty jeden funkční celek (a byly jednou samostatnou věcí v právním slova smyslu), je nutné blíže se zabývat otázkou, zda tato samostatná věc provedením rekonstrukce původní stavby nezanikla. Byla-li rekonstrukcí zcela odstraněna část původní stavby (objekt č. 2), zaniklo tímto dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby (sestávající z objektů č. 1 a 2). Výstavbou zcela nového objektu na místě původního objektu č. 2 a rozsáhlou rekonstrukcí původního objektu č. 1 tak – podle názoru dovolatele – původní stavba tvořená přinejmenším těmito objekty zanikla a vznikla zcela nová nemovitá věc v podobě nové stavby.
Dále dovolatel upozorňuje, že nelze „zcela pominout“ vzájemný poměr sousedících objektů, a to jak těch původních, tak těch nových, a to zejména za situace, kdy původní objekty i objekty dnešní tvoří funkční celek a kdy části „zhotovené“ úpadkyní byly nepoměrně větší hodnoty. Přitom poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudky ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001 a ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008.
Odvolací soud se přitom – pokračuje dovolatel – individuální charakteristikou vzájemného vztahu původních a nových objektů z hlediska posouzení otázky zániku původní stavby vůbec nezabýval, což přestavuje „podstatný nedostatek v právním posouzení věci“, bez jehož odstranění či doplnění neměl odvolací soud ve věci rozhodnout.
Žalobci považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud především považuje za významné shrnout závěry relevantní judikatury, jde-li o řešení otázky zániku stavby jako věci.
V usnesení ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000).
V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud dále zdůraznil, že uvedené pravidlo se obdobně uplatní při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě − základech − původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99 a ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, a dále v literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 689).
V rozsudku ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1191/2000, dále Nejvyšší soud uzavřel, že nezanikla-li původní stavba při stavebních úpravách, potom logicky platí, že vše, co k ní v důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje podmínky citovaného §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, („přístavba“, „nadstavba“, „vestavba“), se stává součástí původní stavby, a není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byla hrazena a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily resp. změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny při přestavbě, právě proto, že původní stavba jako věc nezanikla, nemá vliv na trvání její existence coby věci v právním smyslu; stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy (k tomu shodně viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 755/96, ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96, ze dne 26. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 862/97, ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1735/97, ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, ze dne 27. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2394/99 a 20 Cdo 2679/99).
Konečně v dovolatelem odkazovaných rozsudcích sp. zn. 22 Cdo 2088/2001 a sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, Nejvyšší soud dovodil, že přestavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby a také s ohledem na vývoj stavebních technologií nelze soudu upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu, respektive zda během přestavby došlo k zániku původní stavby či nikoli; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, respektive zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v řízení. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená. Z hlediska posouzení zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudovaná konstrukce tvoří součást stavby nové nebo nezanikla a nově vybudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku stavby původní je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoli to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující zda došlo k úplné nebo částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů.“
Závěr o tom, že původní objekt č. 1 jako věc v právním smyslu nezanikl, odvolací soud přijal s přihlédnutím ke všem okolnostem řešeným v dané věci (zejména při respektování závěrů znaleckého posudku vypracovaného znalcem QUALIFORM, a. s., č. …, jakož i stanoviska ze dne 30. září 2000 zpracovaného společností ZNALCI A ODHADCI, spol. s r. o.). Současně není pochyb o tom, že na závěr, podle něhož původní objekt č. 1 jako věc v právním smyslu nezanikl, nemá vliv okolnost, zda – jak tvrdí dovolatel – označený objekt spolu s původním objektem č. 2 (který byl zcela odstraněn) byly jednou samostatnou věcí (vzhledem k tomu, že původní objekt č. 2 byl provozně propojen dveřmi s objektem č. 1 a byl napojen na rozvod elektrické energie přes objekt č. 1). Nebyl-li totiž původně objekt č. 2 ze stavebně technického hlediska samostatnou stavbou (viz argumentace dovolatele − str. 23 znaleckého posudku), je zcela zjevné, že jeho odstraněním by se nic změnilo na závěru odvolacího soudu o existenci původního objektu č. 1 jako věci v právním smyslu.
Přitom právní posouzení věci, podle něhož původní objekt č. 1 jako věc v právním smyslu nezanikl a tudíž to, co k němu přirostlo, náleží žalobcům z titulu vlastnického práva, má oporu ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Dovolací soud pak nemá důvod „úvahy“ odvolacího soudu zpochybnit, nemaje je za zjevně nepřiměřené.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobcům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu