ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.103.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 103/2013 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. února 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2012, č. j. 7 To 433/2012-10, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 82/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 38 T 82/2012, byl obviněný R. M. uznán vinným v bodě ad I/ výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen “tr. zákoník“/) v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že „dne 13. 11. 2011 kolem 4:30 hod. se společně s již odsouzeným K. K., nechali odvézt z P., J. ulice, vozidlem taxi zn. Dacia Logan, r. z., které řídil poškozený Mgr. M. V., na tři adresy v P. pod záminkou výměny Eura za koruny, přičemž na poslední adrese v P. v ul. U. se K. K. obrátil na poškozeného Mgr. M. V. se žádostí o zapůjčení hotovosti s tím, že sám má jen bankovku 5.000,- Kč, ten mu vyhověl a z peněženky umístěné v přihrádce ve dveřích mu předal 300,- Kč, poté K. K. odešel od vozidla a za několik minut, asi v 5:00 hod. se vrátil k vozidlu, sedl si opětovně na místo spolujezdce, poté okamžitě vytáhl klíček ze zapalování vozidla a řekl poškozenému, aby mu dal peníze, což poškozený odmítl, nato se K. K. natáhl přes poškozeného ke dveřím řidiče a z přihrádky ve dveřích si vzal peněženku poškozeného s cca 1.100,- Kč, 5,- Euro, 4 ks platební karty (1x Komerční banky, a. s., 1x České spořitelny, a. s., 2x Home credit), kartu VZP, slevové karty lékárny a OD Tesco, dále poškozenému řekl, aby vypadl z vozidla, což poškozený odmítl, a poté K. K. vytáhl nůž o délce čepele cca 15 cm a snažil se přeříznout bezpečnostní pás, kterým byl poškozený připoután, poškozený se aktivně bránil a přitom došlo k jeho zranění na hlavě a na bříšku třetího prstu levé ruky, poté obž. R. M., který do té doby seděl na sedačce vzadu za spolujezdcem, začal poškozeného škrtit předloktím a bil jej pěstí do hlavy, poškozený se neustále aktivně bránil, měl obavy o svoji bezpečnost a život, volal o pomoc, a proto K. K. vyskočil z vozidla, doběhl ke dveřím řidiče, otevřel je, vytáhl poškozeného z vozidla, porazil jej na zem, naskočil na místo řidiče a s vozidlem v hodnotě cca 200.000,- Kč, ve kterém zůstaly mince v hodnotě cca 400 – 500 Kč, mobilní telefon zn. Nokia Twist, T Mobile, tel. č., v hodnotě cca 1.500,- Kč a osobní černý diář a dioptrické brýle v hodnotě cca 1.000,- Kč, společně s obž. R. M. z místa odjeli“ , a v bodě ad II/ výroku o vině pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě podrobně popsaném ve výroku rozsudku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný R. M. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen úhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 150 T 151/2011, který nabyl právní moci dne 17. 1. 2012.
O odvolání obviněného proti výroku o vině bod bodem ad I/ a proti výroku o trestu předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2012, č. j. 7 To 433/2012-10, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v napadených výrocích nabyl právní moci dne 16. 10. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. M. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na tvrzení, že se trestného činu uvedeného ve výroku ad I/ rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Soudům zároveň vytkl, že byl odsouzen v podstatě ke stejně přísnému trestu, jako hlavní pachatel K. K., jehož jednání i podle popisu skutku bylo mnohem závažnější než jeho vlastní. Podle dovolatele však především nebylo spolehlivě prokázáno, že by se v inkriminovanou dobu vůbec nacházel na místě činu. V tomto směru vyslovil zásadní nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že tato skutečnost jednoznačně vyplývá nejen z výpovědi poškozeného, ale i z jeho vlastní výpovědi z přípravného řízení. K okolnostem, za nichž tuto výpověď učinil, se v minulosti již opakovaně vyjádřil a vysvětlil, proč k ní nemělo být přihlíženo. Poznatky o průběhu trestné činnosti, v daném případě ovšem pouze o jednání spoluobviněného K. K., totiž čerpal výlučně z jeho vyprávění poté, co ho K. K. vozil taxíkem, který předtím odcizil. Skutečnosti, které uvedl ve své původní výpovědi v přípravném řízení, tudíž nezbavily orgány činné v trestním řízení povinnosti prokázat nade vší pochybnost jeho vinu; k tomu však podle jeho názoru nedošlo. Dovolatel je i nadále přesvědčen, že byl zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným pouze na základě provedené rekognice in natura, jejíž nezákonnost ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval i odvolací soud, při níž ho poškozený navíc ani nepoznal (označil figuranta č. 1 a nikoli jeho osobu). Následné vyjádření poškozeného v hlavním líčení před soudem, že dovolatele, který zde byl přítomen v postavení obžalovaného, poznává jako pachatele, nemohlo mít žádnou „usvědčující“, tj. procesně relevantní důkazní hodnotu. Poškozený byl dotazován v podstatě na to samé, k čemu se měl beze všech pochybností vyjádřit již při rekognici jako neopakovatelném úkonu prováděnému za přítomnosti více osob.
Skutkový stav vyplývající z procesně účinných důkazů, tj. z dokazování provedeného v souladu se zákonem, by podle názoru dovolatele mohl být za určitých okolností posouzen pouze jako trestný čin dle §368 tr. zákoníku, tedy neoznámení trestného činu pachatele K. K. Jelikož byl K. K. odsouzen za trestné činy loupeže podle §173 tr. zákoníku a krádeže podle §205 tr. zákoníku, tedy za trestné činy v §368 tr. zákoníku neuvedené, mohla by se v úvahu přicházející právní kvalifikace podle §368 tr. zákoníku týkat pouze trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, který byl K. K. spáchán v jednočinném souběhu s výše uvedenými trestnými činy. O tom, že by si K. K. opatřil bez souhlasu oprávněného držitele platební prostředek, však dovolatel nevěděl, resp. přinejmenším nebylo prokázáno, že by o tom věděl.
Proto závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 7 To 433/2012, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 38 T 82/2012, ve výroku o vině pod bodem I) a celém výroku o trestu a věc „vrátil“ Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání a rozhodnutí věci.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 2. 1. 2013. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 17. 1. 2013 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný R. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora rozvedená teoretická východiska je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci - s poukazem na neúplnost procesně použitelných důkazů - zpochybňuje závěry soudů, pokud jde o průběh skutkového děje, zejména pak jeho aktivní spoluúčast na loupežném přepadení řidiče vozidla taxislužby poškozeného Mgr. M. V. Námitku nesprávného právního posouzení svého jednání dovolatel totiž založil jednak na vlastní skutkové verzi, podle které se o okolnostech přepadení poškozeného dozvěděl pouze z vyprávění spoluobviněného K. K., který ho měl do vozidla taxislužby naložit krátce po činu, a dále na výhradě proti důkazní použitelnosti usvědčující výpovědi poškozeného Mgr. M. V. před soudem. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. Teprve v návaznosti na tom dovolatel namítal nesprávné právní posouzení jeho jednání v bodě ad I/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud zároveň při svém rozhodování respektuje opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání skutku popsaného pod bodem ad I/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně ve spolupachatelství s již odsouzeným K. K. nebylo dovolateli procesně použitelnými důkazy prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom podrobně vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Zvýšenou pozornost věnoval zejména změně ve výpovědích obviněného (dovolatele) v průběhu trestního řízení a náležitě vysvětlil, proč - s ohledem na další ve věci provedené důkazy - vycházel z jeho prvotní výpovědi učiněné za přítomnosti obhájce v přípravném řízení před policejním orgánem, zatímco jeho pozdější výpověď v rámci hlavního líčení považoval za účelovou, vedenou snahou zbavit se trestní odpovědnosti za své protiprávní jednání (v podrobnostech viz str. 7/8 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně podstatnějších výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnil. Zabýval se obdobnou argumentací obviněného (dovolatele) jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč jí nepřisvědčil (viz str. 4 dole – 6 shora odůvodnění napadeného usnesení).
Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě - pokud jde o aktivní účast dovolatele na přepadení poškozeného - zjišťovaly skutkový stav věci nedostatečně a povrchně. Nad rámec uvedeného pak jako obiter dictum dodává, že prvotní (jinak procesně bezchybná) výpověď dovolatele z přípravného řízení k průběhu napadení poškozeného se shodovala s popisem skutkového děje uváděného poškozeným Mgr. M. V. ve všech významných detailech, které mohl znát jedině pachatel či spolupachatel trestného činu. Takovou shodu si lze jen stěží představit za situace, pokud by dovolatel neměl žádnou účast na inkriminovaném napadení a o věci - jak posléze uváděl - se dozvěděl jen zprostředkovaně od spoluobviněného K. Přestože poškozený v rámci rekognice in natura nebyl schopen dovolatele spolehlivě označit jako jednoho z útočníků, neznamená to, že tato skutečnost sama o sobě činí nevěrohodnou celou jeho svědeckou výpověď vztahující se k popisu inkriminované události. Dovolatelova prvotní výpověď (doznání) tak nebyla jediným osamoceným důkazem svědčícím o jeho vině.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku dovolatele uplatněnou proti přílišné přísnosti výroku o trestu. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na vlastní rozhodovací praxi (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.), podle níž lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu , s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném stanovení druhu či výměry trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. K uložení nepřípustného druhu trestu ani trestu mimo trestní sazbu stanovenou zákonem ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom v dovolatelově případě nedošlo.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného R. M. bylo opřeno o námitky, které nelze podřadit pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler