ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.418.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 418/2013-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 o dovolání, které podal obviněný M. L. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2012, č. j. 7 To 194/2012-383, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 81 T 72/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 9. 2012, č. j. 81 T 72/2012-355 , byl obviněný M. L. uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednal dvěma pokusy zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ v době od začátku měsíce května 2010 do 10. 3. 2012 ve F. n. O., okr. F. –M., na ul. E. v domě čp., kde bydlel společně se svojí družkou, A. K., a jejími dětmi, L. N., nar., a nezletilými X., nar., a Y., nar., K., vždy v podnapilém stavu, se choval agresivně a opakovaně ve značném počtu případů fyzicky napadal svou družku, A. K., a to tak, že jí dával facky na obličej, tahal ji za vlasy, smýkal s ní o zem, škrtil ji, dne 5. 11. 2011 ji pořezal nožem předloktí obou rukou, v důsledku čehož byla nucena vyhledat lékařské ošetření na traumatologické ambulanci Nemocnice ve F. – M., kde z obavy z obviněného uvedla, že se poranila o plech, rovněž ji verbálně napadal urážlivými a vulgárními výroky, takto ji fyzicky a verbálně napadal i v přítomnosti nezletilých dětí X. a Y., v jednom případě ji chtěl shodit ze schodů, a když ji L. N. bránila, odhodil tuto na obložení stěny, v několika případech dal facku nezletilému Y., nezletilého X. v jednom případě škrtil tak, že jej oběma rukama uchopil pod krkem a zvedl ho do vzduchu, přičemž nezletilý Y. jej prosil, ať toho zanechá, což učinil, načež oba nezletilí i A. K. odešli do dětského pokoje, kde obviněný za nimi přišel s kladívkem, kterým začal bít A. K. po prstech u nohou, poté kladívkem rozbil televizi v pokoji nezletilých, v domě rozbíjel nábytek, roztrhl plachtu bazénu, propíchal na vozidle A. K. pneumatiky, v jednom případě začal vynášet na verandu domu nábytek a chtěl jej zapálit, opakovaně vyhrožoval A. K. zapálením domu a zabitím, L. N. vyhrožoval pobitím a tuto rovněž verbálně napadal vulgárními výroky, v jednom případě vyhrožoval A. K. i jejím dětem zabitím, přičemž v ruce držel nůž, v jednom případě hodil do vany, kde se koupala A. K., fén, rozbil akvária, ve kterých byly rybičky, zabil papouška A. K. a jejího psa, v blíže nezjištěné době v měsíci říjnu 2011, v dopoledních hodinách, v kuchyni požadoval po A. K. pohlavní styk, což odmítala, povalil ji proto na zem, přes její fyzický i verbální odpor a pláč jí sundal kalhoty a kalhotky a snažil se zasunout pohlavní úd do jejího přirození, přičemž v důsledku ztráty ztopoření údu nebyl schopen v pohlavním styku pokračovat a dne 10. 3. 2012 v době kolem 21:30 hodin v ložnici, kde ležela A. K. v posteli, přišel za ní a požadoval pohlavní styk, což odmítala a odstrkovala jej rukama od sebe, proto se slovy: ,Jestli mi nedáš, tak tě zabiju“ ji začal škrtit a trhat z ní tričko, k pohlavnímu styku však nedošlo, když A. K. pod záminkou, že potřebuje na WC, z ložnice utekla na toaletu, odkud poslala své dceři, L. N., SMS zprávu, aby zavolala policii, což učinil přítel L. N., obviněný přitom přes opakované četné výzvy A. K., aby se z jejího domu odstěhoval, toto neučinil a v domě bydlel až do 10. 3. 2012, kdy ve večerních hodinách byl policisty Policie ČR převezen na PAZS Nemocnice ve F. – M. a následně zadržen a vzat do vazby, přičemž v důsledku tohoto jeho jednání A. K. i její nezletilé děti měli z obviněného strach a dlouhodobě psychicky strádali “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku za použití §49 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a §50 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pět) let s dohledem. Podle §82 odst. 2, §48 odst. 4 tr. zákoníku bylo obžalovanému uloženo omezení, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení na 100 metrů nepřibližoval k poškozené A. K., nar., bytem E., F. n. O., a jejím dětem L. N., nar., t. č. stejného bydliště, Y. a X. K., nar., t. č. stejného bydliště, žádným způsobem je nekontaktoval, zdržel se požívání alkoholu a na požádání probační a mediační služby se podrobil testu na alkohol. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo uhradit na náhradě škody R. b. p., z. p., se sídlem M., O., částku 1.978,- Kč.
Dále byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 2 T 25/2012, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 81 T 72/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání. Odvolání podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, a to v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 10. 2012, č. j. 7 To 194/2012-383 , a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného M. L. nově odsoudil podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) roků.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 2 T 25/2012, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2012, č. j. 7 To 194/2012-383, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 424 - 426), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný uvedl, že rozsudek nalézacího soudu nenapadl odvoláním, neboť měl za to, že mu nastolené omezení soudem v podobě hlavně zákazu požívání alkoholu pomůže, a také vzhledem k tomu, že si nebyl vědom své duševní poruchy, která bezpochyby ovlivňuje jeho jednání a jež je požíváním alkoholu podporovaná, což se projevuje následně její neovladatelností, nicméně má i tak za to, že trestné činy, které jsou mu kladeny za vinu, se nestaly.
Obviněný namítl, že z odůvodnění obou rozhodnutí plyne, že byl odsouzen za to, že se měl pokusit znásilnit poškozenou - svou tehdejší družku A. K.. V prvém případě se tak mělo stát v říjnu 2011, nicméně o tomto údajném pokusu znásilnění není jediný záznam, ať už lékařský či potvrzen svědky. Navíc tak, jak poškozená popsala pokus o znásilnění v rámci své výpovědi u hlavního líčení, je tento pokus neproveditelný, neboť je prakticky nemožné někomu držet ruce nad hlavou a zároveň mu sundávat rifle s tím, že by tato osoba měla být ve vzduchu s rukama drženýma nad hlavou a zároveň si držet kalhoty. Tato její verze je dle obviněného naprosto technicky neproveditelná. Navíc o pokusu znásilnění měl vědět P. L., ten však u hlavního líčení nic takového nepotvrdil, ba naopak. K druhému případu ze dne 10. 3. 2012 obviněný namítl, že on i poškozená byli pod vlivem alkoholu, provedená měření u poškozené však neodpovídala jí udávanému množství požitého alkoholu. Zásadní je pak rozpor ve výpovědích poškozené a její dcery, když poškozená u hlavního líčení vypověděla, že si po zaslání sms šeptaly s dcerou na schodech, zatímco dcera uvedla, že se bavily v kuchyni, kde matka kouřila, dále poškozená tvrdila, že na sobě měla roztrhané triko a krom kalhotek už nic, zatímco dcera uvedla, že když za matkou přišla poté, co jí byla zaslána sms, tak měla matka na sobě rifle a tričko, které roztrhané nebylo, kdy roztrhané triko viděla až později v ložnici na posteli. Přítel dcery se vyjádřil tak, že na sobě měla roztrhané triko. Dále obviněný namítl, že nebyly žádné stopy, které by svědčily o tom, že by se měl pokoušet či připravovat uvedené pokusy znásilnění. Dle obviněného tak nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění, a to ani ve fázi pokusu ani přípravy. Vše se jeví tak, že si onu záležitost zřejmě poškozená vymyslela, aby se nedůstojným způsobem zbavila obviněného a nahradila jej novým milencem. Je přesvědčen, že jeho obhajoba nebyla spolehlivě vyvrácena, závěr o vině je opřen toliko o tvrzení poškozené, a to nevěrohodné, neproveditelné, kdy se její verze stran večera 10. 3. 2012 rozchází v zásadních bodech.
Ve vztahu ke zločinu osoby žijící ve společném obydlí obviněný uvedl, že neopakovatelné výpovědi synů poškozené se až nápadně shodují, stejně tak jako výpověď dcery poškozené, což dle jeho mínění nasvědčuje tomu, že poškozená své smyšlené historky povídala svým dětem, které její verzi údajného děje převzaly. Nepopírá, že by se nikdy nic nestalo, nebylo to však v tvrzené intenzitě a frekvenci a rozhodně se nejednalo o jednostrannou záležitost, kdy poškozená na obviněného čas od času také fyzicky útočila. Závěrem vyslovil domněnku, že odvolací soud nedostatečně zohlednil tu skutečnost, že se měl údajných trestných činů dopouštět pod vlivem alkoholu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že všechny námitky obviněného jsou námitkami skutkovými a nelze se jimi v dovolacím řízení zabývat. Těmito námitkami obviněný napadl způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Uvedla, že nalézací soud se hodnocením věrohodnosti poškozené zabýval na straně 10 odůvodnění svého rozsudku, poukázal jak na konzistentnost jejích výpovědí, tak potvrzení svědectvím jejích dětí L. N., Y. a X. K., rovněž nezávislou svědkyní P. H., výpověďmi dalších svědků a listinnými důkazy, a zejména pak znaleckými posudky k osobám poškozené i obviněného. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že již ze samotné dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že uplatňovaný dovolací důvod na trestní věc obviněného nemůže dopadat proto, že odvolací soud nerozhodl o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku, naopak ve věci rozhodl rozsudkem a vyhověl tak odvolání státního zástupce, jiné odvolání ani podáno nebylo. S odkazem na výše uvedené má za to, že dovolání obviněného, přestože se formálně opírá o deklarované dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., fakticky toliko směřuje proti skutkovým zjištěním, jak je učinil zejména nalézací soud.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2012, č. j. 7 To 194/2012-383, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. L. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Přestože obviněný namítl, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu pokusu trestného činu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, stejně jako skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, kteréžto lze v obecné rovině pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, učinil tak obviněný způsobem neregulérním, neboť svými námitkami napadá soudy učiněná skutková zjištění a důkazní situaci ve věci. Zejména je namístě upozornit, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněný však soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména pokud jde o výpověď poškozené A. K., kterou označil za účelovou, a výpověď dcery poškozené L. N. či jejího přítele, stejně jako obou synů poškozené, kdy se tyto výpovědi dle obviněného až podezřele shodují) a vadná skutková zjištění (zejména okolností stran toho, jak mělo v říjnu 2011 dojít k pokusu o znásilnění, kdy obviněný namítal neproveditelnost obviněnou popsaného útoku; dále námitky stran druhého pokusu o znásilnění ze dne 10. 3. 2012, zejména pak otázky opilosti poškozené, resp. množství jím vypitého alkoholu, jejího rozhovoru s dcerou L. N. a údajně roztrhaného trička, kdy se verze poškozené stran tohoto večera rozchází v zásadních bodech), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že provedené důkazy neprokazují spáchání ani jednoho ze skutků) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že vše nasvědčuje tomu, že si onu záležitost poškozená vymyslela, aby se nedůstojným způsobem obviněného zbavila, kdy zosnovala plán, jak jej nahradit jiným mužem; nepopírá, že by jeho soužití s poškozenou bylo zcela bezproblémové, ale nikdy se z jeho strany nejednalo o takovou intenzitu či frekvenci, jak poškozená uváděla, kdy sama poškozená jej taktéž čas od času fyzicky napadala).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. L. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod procesní ustanovení spadá i námitka stran nedodržení zásady in dubio pro reo uplatněná obviněným v souvislosti s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
K námitkám týkající se provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněným skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Nalézací soud na str. 10 rozsudku uvedl, že „ nemá důvod nevěřit výpovědi A. K., jejíž výpověď je opakovaně stejná, je potvrzována výpovědí dalších svědků, a to L. N., Y. a X. K., nezávislým svědkem P. H. a rovněž je potvrzována i dalšími výpověďmi svědků a listinnými důkazy “. Nalézací soud se podrobně zabýval i znaleckými posudky učiněnými v předmětné věci, kdy ze znaleckého posudku PhDr. Renaty Koláčkové k osobě poškozené (č. l. 164 – 190) vyplynulo, že znalkyně u poškozené nezjistila, že by měla zájem na pomstě nebo se u ní objevovala patologická lhavost, kdy současně v rámci výpovědi vysvětlila chování poškozené, zejména proč v soužití s obviněným přes jeho agresivitu zůstávala, stejně jako chování poškozené po tom, co byl obviněný vzat do vazby. Nalézací soud věnoval náležitou pozornost i znaleckému posudku MUDr. René Gregora (č. l. 143 – 162), ze kterého se podává, že obviněný trpí smíšenou poruchou osobnosti, která se vyznačuje zejména impulzivním jednáním bez uvážení následků s afektivní nestálostí, kdy výbuchy silné zlosti mohou pak vést až k násilí, explozivnímu chování. Dané zjištění pak plně odpovídá tomu, co uvedli svědci.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Tento závěr lze vztáhnout i na námitku obviněného, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že se uvedeného jednání dopustil pod vlivem alkoholu. Takováto námitka je navíc námitkou nepodřaditelnou pod obviněným namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se ve své podstatě dotýká právě hodnocení důkazů soudem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. L. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a