ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.452.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 452/2013 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. května 2013 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. P ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 To 123/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 7/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 40 T 7/2012, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem vraždy podle 219 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2002 /dále jen „tr. zák.“/) a podle téhož zákonného ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali následně odvolání obviněný a v jeho prospěch státní zástupce Městského státního zastupitelství, který je směřoval do výroku o trestu. Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 To 123/2012, tak, že z jejich podnětu podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám obviněného znovu uznal vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. na skutkovém základě, že obviněný „v přesně nezjištěné době od 4. ledna 2002 do 17. 1. 2002 kolem 23:00 hod. v ložnici rodinného domu v P., R., S., záměrně usmrtil svoji matku S. P., nar., proto, aby ji ušetřil zjištění, že kvůli jeho dluhům mohou přijít o dům, a to tak, že k ní přistoupil, když spala v ložnici ve své posteli, přiložil jí k hlavě polštář, který si přinesl ze své postele, a držel ho přiložený k její hlavě po dobu několika minut, čímž jí způsobil smrt udušením, následně přenesl její tělo do koupelny, kde oddělil od trupu hlavu, nohy a paže, které zabalil do velké sportovní tašky, a tělo dal do černého pytle, vše pak odnesl na břeh V. v P. – L. poblíž ulice S., kde kvůli zatížení vložil do tašky s částmi těla kameny, černý pytel přivázal k tašce a vše vhodil do řeky“ . Oproti rozsudku soudu prvního stupně částečně modifikoval popis skutku, z něhož vypustil důkazně nepodložené zjištění, že „následně byla část levé nohy nalezena dne 21. 8. 2002 v naplaveninách po povodni v P., poblíž R. ulice u domu č.“.
Za výše uvedený trestný čin a dále za trestný ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. února 2009, č. j. 3 T 18/2009-36, mu podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. d) zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z výše uvedeného trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. 1. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. P. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především namítl, že tělo jeho matky, ani jeho část, nebylo nikdy nalezeno. Přesto byl oběma soudy uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy. Jediným důkazem ve věci bylo jeho doznání. Již v odvolání však poukazoval na skutečnost, že v hlavním líčení nebyl prokázán skutkový děj v podobě, jak byl uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle dovolatele je ovšem podstatné především to, že v průběhu řízení nebylo bez pochybností zjištěno, že poškozená v současné době skutečně nežije, a soud se o to ani nepokusil. Za dané situace tak podle něj nepřicházelo v úvahu zabývat se otázkou, kdo ji zavraždil. Dovolatel dále zdůraznil, že i kdyby poškozené skutečně přidržel polštář na hlavě, jak popisoval v přípravném řízení, bylo namístě uvažovat o právní kvalifikaci jeho jednání nejvýše jako pokusu trestného činu vraždy na nezpůsobilém předmětu útoku. Vypověděl, že poškozená se jeho útoku nijak nebránila, nekladla odpor a její tělo nevykazovalo ani žádné mimovolní projevy, k nimž v průběhu dušení běžně dochází, jak popsala v hlavním líčení znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Alena Cyprianová. Ta mimo jiné uvedla, že dušení má vždy stádium záškubů a křečí, jejichž nástup je nezávislý na vůli dušeného. Takový průběh však dovolatel ve svém doznání nevylíčil a je tedy otázkou, zda se vůbec tohoto aktu dopustil, a pokud ano, zda poškozená před započetím útoku nebyla již mrtvá. Pokud odvolací soud v dané otázce nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, zatížil své rozhodnutí zásadním procesním pochybením, v důsledku kterého pak nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako dokonaný trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů proto dovolatel alternativně navrhl, aby dovolací soud ve smyslu ustanovení §265r odst. 7 tr. ř. provedl znovu důkaz jeho výslechem a dále četl znalecký posudek MUDr. Cyprianové a její výslech u hlavního líčení, následně podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně ve výroku o vině i trestu a podle skutkového děje, ke kterému dospěje po provedeném dokazování, rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. buď tak, že ho zprostí obžaloby podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř., nebo ho uzná vinným trestným činem vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 tr. zák., ve stádiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 tr. zák., a uloží mu trest „pod dolní hranicí spodní sazby pro časový odstup od spáchání činu“, popřípadě „aby podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal a zrušil ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265l tr. ř. věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 17. 4. 2013. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný P. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jímž byl nakonec uznán vinným odvolacím soudem, nicméně tuto jinak hmotně právní námitku založil na výtce proti způsobu, jakým odvolací soud hodnotil ve věci provedené důkazy, zejména pokud jde o to, zda si skutečně dne 4. 1. 2002 vůči své matce, poškozené S. P., počínal způsobem, jaký s odstupem více než deseti let opakovaně popsal v přípravném řízení, a jestliže ano, zda poškozená ve chvíli, kdy jí přiložil k hlavě polštář s úmyslem ji udusit, byla naživu anebo případně již mrtvá (v důsledku nějaké jiné příčiny). V tomto směru měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že odvolací soud při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotil důkazní stav k jeho tíži a v důsledku toho pak vycházel z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti.
Dovolatel tedy svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních, byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech , nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal především revize (přehodnocení) skutkových závěrů, ze kterých soud prvního stupně a posléze i odvolací soud při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely. Jeho námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud rozhodoval i se zřetelem k tomu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně relevantních důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k použité právní kvalifikaci skutku za prokázané. Důsledně se zabýval především rozporem mezi výpověďmi obviněného v přípravném řízení, kdy se opakovaně k činu doznal, a jeho výpovědí v hlavním líčení, kdy původní verzi zcela změnil s tím, že si vše vymyslel a nic z toho, co uváděl, není pravdou. Přesvědčivě a logicky vyložil, proč neuvěřil nové verzi obviněného, podle níž se prohlásil za vraha své matky záměrně, aby se tak potrestal za její zmizení poté, co jí sdělil, že zřejmě jeho vinou přijdou o dům, a proč naopak jeho doznání ve spojení s nepřímými důkazy, které měl k dispozici, považoval za zásadní usvědčující důkaz, poskytující pravdivý obraz o prokazovaném ději.
Zpochybnění správnosti závěrů soudu prvního stupně dovolatel následně učinil předmětem svého řádného opravného prostředku. Odvolací soud se jimi v rámci svého přezkumu náležitě zabýval a také on řádně zdůvodnil, proč úvahy soudu prvního stupně stran skutkového děje považoval za logické a správné (viz str. 4 dole – 6 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolání obviněného přisvědčil toliko potud, že nebylo postaveno najisto, zda lidská končetina, nalezená několik měsíců po vraždě v naplaveninách po povodni na břehu V. na P., patřila právě poškozené. Při aplikaci zásady in dubio pro reo pak tuto okolnost z popisu skutku (oproti rozsudku prvního stupně) vypustil. Nejvyšší soud proto nezastává názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci v namítaném směru povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Druhou skutkovou námitku, že s ohledem na vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví nelze vyloučit ani úmrtí poškozené ještě předtím, než dovolatel započal svůj útok proti jejímu životu, Nejvyšší soud považuje za účelovou hypotézu. Ostatně dovolatel sám v přípravném řízení vypověděl, že jeho matka, které v době smrti nebylo ani 58 let, na tom byla po fyzické stránce dobře. Skutková konstrukce, že právě v den, kdy se ji rozhodl usmrtit, ulehla ke spánku a zemřela přirozenou smrtí ještě dříve, než přistoupil k samotné realizaci svého vražedného záměru, se za těchto okolností - bez dalšího - jeví krajně nereálnou. Nejvyšší soud proto soudům činným v projednávané věci nevytýká, že z ní nevycházely. Ať už dovolatel s odstupem více než deseti let líčil v detailech svůj čin jakkoliv, nelze odhlédnout od toho, že jednal s cílem (motivem), aby poškozená s jistotou jeho útok nepřežila. Poté, co uvolnil dušení (bez ohledu na to, zda při něm registroval nějaké pohyby /záškuby/ oběti), její bezvládné tělo odnesl ihned do koupelny. Tam, aniž by se zabýval zjišťováním, zda dušení přineslo očekávaný výsledek (smrt), tělo ve vaně rozřezal přineseným kuchyňským nožem, a to tak, že od trupu oddělil končetiny i hlavu. Při takových skutkových zjištěních nelze ovšem proti soudy zvolené právní kvalifikaci jednání obviněného (dovolatele) jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. mít výhrad, zejména jednal-li úmyslně s vědomím všech rozhodných skutkových okolností.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler