ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.571.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 571/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání, které podal obviněný J. P. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2012, č. j. 10 To 494/2012-169, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 152/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 9. 2012, č. j. 2 T 152/2011-140 , byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ dne 11. 6. 2011 v 01:35 hodin řídil ve stavu vylučujícím způsobilost k bezpečnému ovládání vozidla, maje po předchozím požití alkoholických nápojů nejméně 1,43 promile alkoholu v dechu, po silnici v ulici H., D., V. a D.., v k.o. B. – O., okr. P. –z., osobní automobil tovární značky K. S., registrační značka “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a to na dobu 3 (tří) roků.
Současně byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, pokud jej vinila ze spáchání přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti rozsudku Obvodního soudu Praha – západ ze dne 25. 9. 2012, č. j. 2 T 152/2011-140, podal obviněný J. P. odvolání. Odvolání podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2012, č. j. 10 To 494/2012-169 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného i státního zástupce zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2012, č. j. 10 To 494/2012-169, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 189 - 192), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. že skutek tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, byl nesprávným způsobem právně kvalifikován.
Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 2 T 152/2011, bylo rozhodnuto, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, kdy s přihlédnutím k čl. IV. odst. 1 amnestie byl obviněnému prominut trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, který byl obviněnému uložen výše zmíněným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 9. 2012, č. j. 2 T 152/2011-140, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2012, č. j. 10 To 494/2012-169, kdy se podle čl. IV. odst. 3 amnestie na obviněného ve vztahu k trestu odnětí svobody nadále hledí, jako by nebyl odsouzen. Obviněný v přípisu doručenému Nejvyššímu soudu dne 14. 6. 2013 oznámil, že na projednání dovolání trvá, mj. proto, že mu byl uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 3 let, na který se amnestie prezidenta republiky nevztahuje.
Obviněný v rámci dovolání namítl, že provedenými důkazy nebylo beze všech pochybností prokázáno, že řídil vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k bezpečnému ovládání vozidla. Ze skutkové věty je patrné, že soudy obou stupňů vycházely výlučně z hladiny alkoholu v dechu, která činila nejméně 1,43 g/kg. Je obecně známou skutečností, že se hladina alkoholu v dechu a v krvi mohou od sebe významným způsobem lišit. Pro účely trestního řízení je však podstatná hladina alkoholu v krvi, neboť právě z krve je alkohol přenášen do mozku i ostatních orgánů, a tak se projevují jeho účinky. V tomto případě nebyla k důkazu zjištěna hladina alkoholu v krvi, ač orgánům činným v trestním řízení nic nebránilo, aby zajistily provedení krevní zkoušky. Je věcí orgánů činných v trestním řízení, aby opatřily dostatek důkazů k rozhodnutí ve věci. Domnívá se proto, že vzhledem k zásadě v pochybnostech ve prospěch pro naplnění znaku „stav vylučující způsobilost“ pouze výsledek dechové zkoušky nepostačuje. Pouhý výsledek dechové zkoušky bez dalšího ostatně jako důkaz nepostačuje ani ve správním řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. 9 As 120/2011-166). Obviněný ve vztahu k provedené dechové zkoušce namítl, že tato zkouška provedená přístrojem Dräger 7510 byla učiněna v rozporu s návodem k obsluze tohoto přístroje. Obecně platí, že uplynutí určité doby od posledního požití alkoholu je podmínkou pro přesné měření u všech typů přístrojů, které měří alkohol z dechu testované osoby. Zbytky alkoholu v ústní dutině totiž mohou výsledky kontroly podstatným způsobem zkreslit. V případě přístroje Dräger 7510 je třeba dle návodu k obsluze dodržet čekací dobu nejméně 15 minut od posledního požití alkoholu, jinak může být měření zkreslené. V řízení bylo prokázáno, že mu byla v 1:37 hod. naměřena hodnota 1,54 promile alkoholu a v 1:45 hod. hodnota 1,43 promile alkoholu. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že jízda autem byla velmi krátká (cca 2 km). Ze svědecké výpovědi policisty B. vyplývá, že policisté začali vozidlo sledovat v 1:34 hod z ulice U B., tedy v místě, kdy vozidlo ještě neujelo ani polovinu trasy (doba jízdy tedy musela být nepochybně kratší než 6 minut, když od ukončení jízdy do provedení dechové zkoušky jistě uběhl nějaký čas). Pokud by skutečně konzumoval alkohol před jízdou, není vyloučeno, že by mohl požít alkohol těsně před odjezdem z restaurace. V takovém případě by nebyla lhůta 15 minut od posledního požití alkoholu dodržena. To by znamenalo, že výsledek měření přístrojem Dräger by mohl být zkreslený a nemohl by být podkladem pro závěr, že byl ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel. S ohledem na tyto námitky obviněný dovozuje, že nelze učinit závěr o nezpůsobilosti k řízení vozidla, pokud se nepodařilo objektivně zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče, a to ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče uskutečněna. Nicméně v daném případě o tomto dle obviněného nesvědčí ani další okolnosti, kdy namítá, že odvolací soud zcela pominul provedený důkaz, a to úřední záznam o kontrole řidiče ze dne 11. 6. 2011 založený na č.1. 7 - 9 spisu. Tento záznam vypracovali zasahující policisté přímo na místě a vyplývá z něho, že jeho postoj i chůze byla jistá, pohyby koordinované a řeč normální.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2012, č. j. 10 To 494/2012-169, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že argumentace obviněného je v podstatě opakováním jeho námitek z odvolacího řízení, když v předcházející fázi řízení se hájil především tím, že auto řídila jeho žena. S těmito námitkami se vypořádal již odvolací soud. Po přezkoumání dovolacích námitek společně s dostupným spisovým materiálem státní zástupce konstatoval, že tato argumentace nemá skutkovou ani právní relevanci a tudíž nemůže zpochybnit správnost a zákonnost soudních rozhodnutí v dané trestní věci. Pokud se jedná o hodnotící pasáže rozhodnutí soudů I. a II. stupně, tyto ve svých odůvodněních velmi podrobně rozvádí, jaké skupině důkazů provedených v trestním řízení uvěřily, proč se tak stalo, a z jakých skutečností vycházely. Závěry soudů pak neodporují zásadám formální logiky a volného hodnocení důkazů. Současně státní zástupce uvedl, že neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního nesouladu mezi určitými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Uvedl, že z pohledu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. soudy zásadu pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu beze zbytku respektovaly a naplnily. Ve vztahu k namítané existenci rozporů mezi důkazy uvedl, že tato sama
o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem,
a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu v přezkoumávané věci. Úvahy soudů se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Okolnost, že obviněný by provedené důkazy hodnotil jinak, je z hlediska výše uvedených principů nepodstatná.
Za pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnou označil státní zástupce námitku stran nenaplnění znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, zejména stavu vylučujícím způsobilost k bezpečnému ovládání vozidla. Uvedl, že objektivním důkazem ke stanovení hladiny alkoholu je i opakovaná dechová zkouška. Používané pravidlo vyplývající z poznatků lékařské vědy pak uvádí, že ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (viz např. R 26/2008). Vzhledem k hodnotám zjištěných u obviněného v rámci opakované dechové zkoušky, kdy tyto natolik přesahují hraniční hodnotu jedné promile, že ani při započtení možné nepřesnosti měření dechovým přístrojem a nedodržení postupu při měření nejsou pochybnosti o tom, že obviněný byl ve stavu, při němž žádný řidič není způsobilý k bezpečnému řízení motorového vozidla. Vyloučeno bylo i ovlivnění konzumací bezprostředně před touto dechovou zkouškou.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2012, č. j. 10 To 494/2012-169, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně učinil tak převážné způsobem neregulérním, kdy uplatněné dovolací námitky obviněného směřují zejména do oblasti důkazní situace, resp. od důkazní situace se odvíjejících skutkových zjištění. Obviněný soudům vytýká jak nesprávné hodnocení důkazů (dechové zkoušky, časového harmonogramu celé události, výpovědi zasahujících policistů; spadá sem i námitka „pominutí“ provedených důkazů, konkrétně pak úředního záznamu o kontrole řidiče ze dne 11. 6. 2011), tak i vadná skutková zjištění z nich vyplývající (obecná námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zejména pak otázky, zda mohla být uvedená hladina alkoholu naměřena jednoduše proto, že se alkohol požil těsně před uskutečněnou jízdou), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že v rámci dokazování nebylo spolehlivě prokázáno, že se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla) a vlastní verzi skutkového stavu věci , kdy poukazuje na to, že jeho postoj i chůze byly jisté, pohyby koordinované a řeč normální, tedy že se ve stavu vylučující způsobilost řídit motorové vozidlo nenacházel.
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému znalci či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky obviněného stran jednotlivých znaleckých posudků a výpovědí znalců). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že o námitkách proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z jeho základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). S ohledem na výše uvedené však obviněným uplatněná námitka o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními učiněnými orgány činnými v trestním řízení a provedenými důkazy, na jejímž základě může výjimečně Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, neobstojí. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný většinu uvedených námitek uplatnil již v rámci své dosavadní argumentace včetně podaného řádného opravného prostředku. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-západ, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Odvolací soud uvedl, že pokud jde o procesní stránku věci, „ okresní soud věnoval projednání věci potřebnou pozornost a provedl v hlavním líčení v souladu s trestním řádem všechny důkazy, které byly dostupné a k jejímu náležitému objasnění potřebné. Jeho skutkové závěry, týkající se odsuzující části rozsudku, mají ve výsledcích provedeného dokazování spolehlivou oporu, a proto je i odvolací soud považuje za správné “ (str. 3 až 4 napadeného usnesení). Pokud jde o skutková zjištění, i zde se odvolací soud ztotožnil se závěry nalézacího soudu.
K námitkám týkající se provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněným skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, které vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (str. 6 až 7 rozsudku nalézacího soudu).
Námitkou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou se jeví námitka stran nenaplnění znaku „stav vylučující způsobilost k bezpečnému ovládání vozidla“ uvedené skutkové podstaty přečinu ohrožování pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tuto námitku uplatnil zejména s odkazem na výše uvedené námitky směřující do důkazní situace a z ní vyplývajících skutkových závěrů. Přesto lze tuto námitku z hlediska právního posouzení skutku při určité míře benevolence pod dovolací důvod podřadit.
Obviněný zejména namítl, že pro prokázání naplnění tohoto znaku skutkové podstaty nepostačuje výsledek dechové zkoušky, kterážto navíc byla provedena v rozporu s návodem k obsluze měřícího přístroje, a proto mohou být výsledky dechové zkoušky zkreslené. Stejně tak se domnívá, že měla být nařízena krevní zkouška.
Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky , zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku .
Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. k tomu R 54/1968). Při posuzování této otázky je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile) .
V projednávané věci byla u obviněného v rámci dechové zkoušky ve 01.37 hodin naměřena hodnota 1,54 promile alkoholu a v 01.45 hodin pak 1,43 promile alkoholu (č. l. 4 a 5), a to přístrojem Dräger (kalibrační protokol založen na č. l. 6). Obviněný se mýlí, pokud zastává názor, že dechová zkouška není objektivním důkazním prostředkem pro určení hladiny alkoholu v krvi. Pouze ve věcech, kde bylo u řidiče zjištěno, že měl v době řízení menší množství alkoholu v krvi než 1 promile, je vždy nutno prokázat, že jeho schopnost řídit motorové vozidlo byla skutečně snížena v rozsahu, jaký předpokládá ustanovení §274 tr. zákoníku. Tento závěr nelze dovodit jen ze samotné skutečnosti, že jízda byla vykonána za zvýšených nároků na schopnosti řidiče. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi spolujezdců, policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, event. i o způsobu jeho jízdy apod. (srov. R 36/1984, s. 198 až 197; srov. dále R 12/1985, s. 141 a R 26/2008).
Přestože u obviněného byla naměřena hladina alkoholu v krvi výrazně přesahující uvedenou hranici 1 promile, závěr o tom, že se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost pro řízení motorového vozidla, je podporován i dalšími důkazními prostředky, zejména pak výpověďmi strážníků T. B. a J. K., a dále úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky (č. l. 7 až 9). Z tohoto záznamu se též podává, že dle zasahujících policistů nebyl nutný odběr biologického materiálu, stejně tak, že obviněný takový odběr nepožadoval.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a