ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.644.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 644/2013-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.července 2013 o dovolání, které podal obviněný Mgr. Bc. J. V. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 11 To 57/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 46/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 3 T 46/2012 , byl obviněný Mgr. Bc. J. V. uznán vinným pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v době nejméně od 21. 3. 2012 do 13. 4. 2012 v obci Ř., okres M. B., v rodinném domě čp., jehož je se svou manželkou J. V. spoluvlastníkem a v němž byt v prvním poschodí domu se souhlasem jeho a jeho manželky užívala dcera J. T., nar., se svou rodinou, v době její nepřítomnosti, nejméně v šesti případech vnikl do jí obývaného uzamčeného bytu, kdy
- dne 21. 3. 2012 v blíže nezjištěné době odemkl nezjištěným způsobem dveře bytu a do dětského pokoje nastěhoval své věci,
- dne 22. 3. 2012 v blíže nezjištěné době odstranil z uzamčených dveří bytu jistící lišty zajišťující skleněnou výplň dveří, přičemž tuto vyjmul a otvorem ve dveřích vnikl do pokoje bytu,
- dne 2. 4. 2012 v blíže nezjištěné době odstranil z uzamčených dveří obývacího pokoje bytu náhradní dřevěnou výplň dveří tvořenou tzv. palubkami a vzniklým otvorem vnikl do pokoje,
- dne 6. 4. 2012 kolem 08.00 hodin znovu vyndal z uzamčených dveří obývacího pokoje bytu palubky, které byly ve dveřích místo skleněné výplně, vyňal z dveří kliku a zámek, se kterými naložil nezjištěným způsobem, a z obývacího pokoje poté částečně vystěhoval zařízení pokoje do kuchyně v témže poschodí domu, kde u dveří taktéž demontoval zámek, přičemž tímto způsobil poškozené škodu ve výši cca 1.000,- Kč,
- dne 9. 4. 2012 v době mezi 14.00 hodin až 18.00 hodin z neuzamčené kuchyně patřící k bytu obývaného J. T. a její rodinou, vystěhoval celé zařízení kuchyně včetně věcí, které
tam nastěhoval dne 6. 4. 2012 z obývacího pokoje, věci nastěhoval do jiných částí domu, přičemž na poškození lustru způsobil škodu ve výši cca 500,- Kč,
- dne 13. 4. 2012 v přesně nezjištěné době, nejdéle do 16.20 hodin, po vniknutí do bytu užívaného jeho dcerou J. T. a její rodinou, svévolně přestěhoval z bytu nábytek, přemístil ho do jiných místností, kdy následně u dveří místností bytu vyměnil zámky, čímž uživatelům bytu znemožnil přístup do pokojů“. Za to byl podle §178 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. T. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 11 To 57/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 3. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/tr.ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výrok o vině i trestu) napadl obviněný Mgr. Bc. J. V. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Co se přípustnosti dovolání týče, odkázal obviněný na konstantní judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy II. ÚS 193/04, I. ÚS 670/05 a IV. ÚS 215/04, když současně uvedl, že si je vědom restriktivní interpelace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu, a v tomto směru poukázal na stanovisko Ústavního soudu II. ÚS 69/05. Vyjádřil též přesvědčení, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů jsou ve výrocích o spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku nesprávná z hlediska právního posouzení skutku a nepřezkoumatelná.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný v podrobnostech popsal genezi rodinných vztahů. Uvedl, že je se svou bývalou manželkou spoluvlastníkem domu čp. v obci Ř., kdy užívali byt v jeho přízemí a v patře domu dočasně bydlela od r. 1994 dcera J. T. se svojí rodinou, do doby zajištění si jiného vhodnějšího bydlení. Tato se v roce 1999 stala vlastnicí bytu na tř. V. K. v M. B. po matce obviněného, jehož kupní cenu uhradil, a v němž v době svého studia na vysoké škole po určitou dobu přebýval. V důsledku verbálních i fyzických konfliktů se zetěm, který jej omezoval v užívání domu čp., a které byly též předmětem přestupkového řízení u Magistrátu města M. B. pod ev. č. ze dne 25. 5. 2011, docházelo postupně k narušení rodinných vztahů, které vyústilo i v rozvod jeho manželství. Protože se dozvěděl, že jeho manželka má v úmyslu jej zbavit spoluvlastnictví k rodinnému domu, nastěhoval se do něj zpět, chtěl se svého majetku opět ujmout a požadoval, aby mu byl uvolněn byt ve 2. nadzemním podlaží, který obývala jeho dcera s rodinou s tím, aby se přestěhovala do svého bytu v M. B., což však tato odmítla. Protože rodinný domek nebyl původně nijak dispozičně rozdělen, obviněný si do prostoru, který dcera obývala, dal svoje věci, a když dcera začala uzamykat dveře, odstranil z uzamčených dveří bytu lišty a do místnosti vstoupil s tím, že se jedná o jeho majetek a dceru několikrát k opuštění prostor rodinného domku vyzval.
Podle obviněného tímto svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 tr. zákoníku z důvodu absence objektivní stránky, neboť jeho jednání nesměřovalo k následku a mezi jednáním a následkem není příčinný vztah. Rovněž nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného přečinu, neboť neměl v úmyslu narušovat domovní svobodu své dcery ani nebyl srozuměn s tím, že se tak stane, ale chtěl si do bytu uložit svoje věci, poté co uvolnil byt, který byl ve vlastnictví právě jeho dcery. Je pravdou, že vylištoval sklo u dveří, aby se do prostor dostal, což u soudu doznal, své jednání však nepovažoval za protiprávní, neboť stejně jako on měla dcera přístup do bytu v M. B. v době, kdy zde bydlel. Poznamenal, že se snažil vše vyřešit v rámci rodiny, a proto se nedomáhal o vyklizení bytu soudně, na což měl jako spoluvlastník rodinného domku právo. Namítl, že soud měl zkoumat rovněž i jednání jeho dcery, která ačkoliv měla svůj vlastní byt, jenž jí zakoupil, přesto odmítala prostory rodinného domku opustit a jejíž chování, kdy na něj podala trestní oznámení a vystupovala proti němu i u soudu, je v rozporu s dobrými mravy. Rovněž má za to, že s ohledem na veškeré okolnosti týkající se spáchání předmětného přečinu se v dané věci nejedná o tak společensky škodlivý skutek, který by zakládal skutkovou podstatu předmětného přečinu, ale postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, v daném případě zák. č. 200/ 1990 Sb. o přestupcích.
Taktéž upozornil, že Okresní soud v Mladé Boleslavi původně jeho jednání podmíněně zastavil a uložil mu nahradit poškozené J. T. způsobenou škodu v částce 2.600,- Kč, což učinil, když tuto částku zaslal na účet bývalé manželky J. V., která poškozené částku předala. Přesto soud dne 23. 8. 2012 vydal usnesení, kterým bylo podle §308 odst. 1 tr. ř. rozhodl o pokračování v jeho trestním stíhání z důvodu nesplnění povinnosti nahradit způsobenou škodu. Vytkl, pokud za této situace krajský soud toto nikterak nezhojil, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nezabýval se předmětným usnesením okresního soudu v tom směru, zda bylo důvodné pokračovat v jeho trestním stíhání přesto, že veškeré povinnosti uložené mu okresním soudem splnil. Tím podle jeho názoru došlo i k procesně právnímu pochybení, když soud prvního stupně zcela bezdůvodně pokračoval v trestním stíhání z důvodu nezaplacení finanční částky, ačkoliv důvod, pro který tak činil, neexistoval. Závěrem uvedl, že dosud nebyl trestán a s přihlédnutím k okolnostem jednání je pro něj uložený trest deprimující, neboť jednal v dobré víře, že je ve svém majetku, o který jej chtěla bývalá manželka připravit.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze a podle §265k odst. 1 tr. ř. za použití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 7. 6. 2013. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný Mgr. Bc. J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
S ohledem na shora rozvedená teoretická východiska je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace dovolatele, v jejímž rámci namítl porušení procesního postupu soudu prvního stupně, pokud podle §308 odst. 1 tr. ř. rozhodl o pokračování v jeho trestním stíhání z důvodu nesplnění povinnosti nahradit způsobenou škodu. Taková námitka se ovšem primárně týká procesní stránky věci a ve své podstatě směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněný uplatnil jen námitky zmíněné v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž obviněný vytýká, že uvedené jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku. Tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
Předně je nutno v obecné rovině uvést, že přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, užije-li při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného.
Z tzv. právní věty rozsudečného výroku je zřejmé, že Okresní soud v Mladé Boleslavi považoval pokračující přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku v jednání obviněného Mgr. Bc. J. V. za naplněný tím, že „neoprávněně vnikl do obydlí jiného a při činu užil násilí a překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí“ (str. 2 rozhodnutí).
Stěžejní námitkou obviněného je tvrzení, že skutek byl nesprávně právně posouzen, neboť nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka uvedeného přečinu. S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožnil.
K posuzování trestnosti stíhaného jednání obviněného je třeba uvést, že předmětem ochrany v případě ustanovení §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku není majetek, nýbrž nedotknutelnost obydlí (domovní svoboda) zaručená v článku 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) jak vlastníkovi domu (bytu), tak i osobám, které jej oprávněně užívají. Podle tohoto článku není do obydlí dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Z toho a contrario vyplývá, že pokud osoba vstoupí do obydlí se souhlasem toho, kdo v něm bydlí, neporušuje nedotknutelnost obydlí a nejedná tak proti zájmu chráněnému v ustanovení §178 tr. zákoníku. Jestliže je v čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod kritérium nedotknutelnosti obydlí vyjádřeno dikcí, že do obydlí není dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí, znamená to, že otázka, kdo je vlastníkem objektu a jaké je jeho stanovisko ke vstupu třetí osoby do obydlí, je sama o sobě nerozhodná. Kritériem nedotknutelnosti obydlí tedy není souhlas či nesouhlas osoby, která je vlastníkem objektu, nýbrž souhlas či nesouhlas osoby, která v objektu oprávněně bydlí. Jestliže vlastník či spoluvlastník objektu v něm zároveň bydlí, je jeho souhlas či nesouhlas podstatný jako souhlas či nesouhlas osoby, která v objektu bydlí. Lze dodat, že pro účely trestního řízení je možné domovní svobodu omezit pouze na základě souhlasu soudce (v souvislosti s nálezem Ústavního soudu - viz č. 219/2010 Sb., je místo souhlasu státního zástupce potřebný souhlas soudce i v případě prohlídky nebytových prostor). Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku (viz čl. 12 odst. 3 Listiny). Také z tohoto ustanovení vyplývá za jakých mimořádných okolností může být nedotknutelnost obydlí z pohledu ústavního omezena (ochrana života či zdraví, odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti, a proto i podle názoru Nejvyššího soudu také ochrana práv druhých musí být v tomto případě srovnatelná s předchozími).
V daném případě byla uvedená nemovitost obydlím ve smyslu §133 tr. zákoníku, jímž se rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Tato ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoli uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli (srov. rozhodnutí č. 30/1965 a č. 51/1973 a č. 16/1995 Sb. rozh. tr.).
V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1552/2012, konstatující, že existence nájemní smlouvy není podmínkou pro aplikaci ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku, tj., aby obydlí požívalo ochrany před neoprávněným vniknutím jiného.
Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud mj. zjistil, že obviněný je se svou manželkou J. V. spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště M. B. na LV č., mimo jiné i rodinného domu čp. v obci Ř., který se nachází ve společném jmění manželů. Z písemností obviněného adresovaných poškozené J. T. - dceři obviněného - vyplývá, že poškozenou opakovaně vyzýval k vystěhování z předmětné nemovitosti v návaznosti na odvolání svého předchozího ústního souhlasu k jejímu bydlení v předmětném rodinném domě, a který tak z pohledu obviněného neoprávněně užívá.
V daných souvislostech Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že v případě, že by poškozená neměla postavení „oprávněného uživatele“, (což je diskutabilní vzhledem k tomu, že spoluvlastnice nemovitosti J. V. s bydlením své dcery v domě i nadále souhlasila), vstup do jejího bytu bez jejího souhlasu by byl umožněn jen za existence podmínek uvedených v §6 občanského zákoníku (bezprostřední hrozba zásahu do práv jiných osob), kterážto situace aktuálně nenastala a pro takovýto závěr nesvědčily ani provedené důkazy. Pokud tedy obviněný hodlal řešit protiprávní stav, který nastal v souvislosti s dalším užíváním bytu poškozenou T., a hodlal ji také přimět k určité konkrétní činnosti - vyklidit předmětný byt - pak jediným právně relevantním způsobem k nastolení tohoto stavu bylo podání žaloby na vyklizení bytu v intencích ustanovení §340 odst. 1 o. s. ř., neboť jiný právní nástroj procesní předpis nezná a svépomoc je nepřípustná (srov. přim. rozh. Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1280/2011). Nutno dodat, že i v případě, pokud by se obviněný obrátil se žalobou o vyklizení nemovitosti na soud, pak i za situace, bylo-li by této vyhověno, byla by poškozené v rozhodnutí určena lhůta na vystěhování. I během této lhůty by této byla zaručena ochrana obydlí před svémocným zásahem byť i vlastníka nemovitosti, pokud by se tento rozhodl sám, bez souhlasu poškozené, vystěhování realizovat. Svémoc je totiž v právním řádu vyloučena. Jednání obviněného totiž ničím jiným než svémocí nebylo. Nemohou tedy obstát námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v tomto směru uplatnil, že poškozené v rozhodné době již nesvědčil právní důvod užívání domu, to z důvodů výše uvedených. Rovněž tvrzení obviněného, že popsaný způsob řešení podáním žaloby na vyklizení se mu jevil s ohledem na rodinné vztahy, kdy se jednalo o jeho dceru, nevhodný, a mělo být naopak přihlédnuto i k jednání poškozené, která ač měla svůj vlastní byt, odmítala opustit prostory rodinného domu, je pro právní posouzení věci bezpředmětné.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu vyplývá ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a blíže rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokračujícího přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť opakovaně neoprávněně vnikl do obydlí jiného, překonal přitom překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, a při činu užil násilí. Právě tato zjištění vedou k závěru, jenž v konečném důsledku znamená, že jestliže obviněný, ačkoliv mu bylo známo, že předmětný byt je v danou chvíli užíván poškozenou a její rodinou, a že bez jejího souhlasu nemůže do předmětného bytu vstoupit, v době její nepřítomnosti nejméně v šesti případech za použití násilí vnikl do jí obývaného uzamčeného bytu, kde si počínal způsobem v rozsudku uvedeným, porušil tím svobodu obydlí uživatelky bytu, neboť tato byla oprávněna v bytě jí používaném bydlet až do pravomocného rozhodnutí o zrušení jejího oprávnění užívání bytu a jejího vyklizení. Jelikož obviněný zjevně chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný tímto zákonem, lze v jeho činu důvodně shledat úmysl přímý ve smyslu znění §15 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom poznamenat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Zde je nezbytné uvést, že podle trestního zákoníku je obecně trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Jedním z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku je společenská škodlivost. Zásadně však platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je možno učinit pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. usnesení NS ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
V návaznosti na to je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že čin obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů (popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokračujícího úmyslného přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku), a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Nutno podotknout, že za dané situace Nejvyšší soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, když se neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání s ohledem na okolnosti případu a jeho charakter, kdy toto bylo zapříčiněno nevhodným jednáním poškozené, která je jeho dcerou, nemělo podléhat trestní represi, neboť se jednalo o jednání neúmyslné a postih formou projednání skutku toliko jako přestupku lze mít za dostatečný. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Lze tedy uzavřít, že dovolatel byl přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uznán vinným právem. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na v dovolání namítaných vadách, které měly spočívat v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký