ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.77.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 77/2013-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2013 o dovolání, které podal obviněný M. S. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 7 To 314/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 62/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 91 T 62/2012 , byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním pod bodem 1) spočívajícím v tom, že „ dne 5. 1. 2012 v dopoledních hodinách v bytě R. K., nar., nacházejícím se ve druhém patře domu č. na Ch. náměstí v B., kam přišel na návštěvu, využil nepřítomnosti R. K., který odešel vařit kávu a v pokoji vedle kuchyně z neuzamčené zásuvky pracovního stolku u kterého seděl odcizil šperkovnici potaženou tmavě modrým sametem, v které se nacházel dámský zlatý řetízek, dámské zlaté náušnice, zlatý přívěšek a dále doklady vydané v U. na jméno R. K., a to karta do videopůjčovny, karta do univerzitní knihovny, elektronická vstupní karta do univerzity v C. a elektronický rybářský průkaz a svým jednáním tak způsobil škodu R. K., nar., odcizením ve výši 35.400,- Kč “;
a dále přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním pod bodem 2) tím, že „ dne 8. 1. 2012 v době okolo 15:30 hodin v B. na ulici Š. č. v klubu B., požadoval po M. S., nar., finanční půjčku ve výši 20.000,- Kč pod záminkou, že ho pro peníze posílá R. K., nar., který peníze potřebuje na koupi motorového vozidla, kdy půjčku odůvodnil tím, že mají překročen denní limit pro výběr peněz z bankomatu, což potvrdil předložením stvrzenky z bankomatu a zároveň přislíbil, že peníze jí vrátí hned po půlnoci tedy dne 9. 1. 2012. M. S. souhlasila s půjčkou ve výši 8.000,- Kč pod podmínkou, že si pro peníze přijede R. K., s čímž M. S. souhlasil, načež v době okolo 17:00 hodin přijel před klub B. nezjištěným motorovým vozidlem, kdy společně s ním na sedadle spolujezdce seděl nezjištěný muž, který měl na hlavě nasazenou čepici s kšiltem tak, že mu nebylo vidět do obličeje, poté obžalovaný prozvonil M. S., čímž jí dal vědět, že přijel pro peníze, a poškozená pak v domnění, že na sedadle spolujezdce sedí R. K., obžalovanému předala finanční hotovost ve výši 8.000,- Kč, kterou jí ani do zahájení trestního stíhání nevrátil, a peníze si ponechal pro vlastní potřebu, když teprve dne 9. 1. 2012 od R. K. poškozená zjistila, že za ní pro peníze nikoho neposlal, ani s nikým před klub B. nepřijel; svým jednáním tak obžalovaný způsobil škodu M. S., nar., ve výši 8.000,- Kč “.
Za uvedené jednání a dále za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2012, sp. zn. 89 T 98/2012, který nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný M. S. odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 32 (třiceti dvou) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému R. K., nar., škodu ve výši 35.400,- Kč, a poškozené M. S., nar., škodu ve výši 8.000,- Kč.
Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2012, sp. zn. 89 T 98/2012, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 91 T 62/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 7 To 314/2012 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 7 To 314/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 113 – 116), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný je toho názoru, že v projednávané věci existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
Obviněný namítl, že s popisem tvrzené trestné činnosti nesouhlasí. Je toho názoru, že v celém trestním řízení nebyla dodržena základní zásada trestního práva „in dubio pro reo“, když předložené důkazy posoudil soud jednostranně, resp. pouze v jeho neprospěch. Spáchání prvního skutku prokazuje pouze výpověď poškozeného K., která je však toliko nepřímým důkazem, když tento svědek netvrdí, že jej viděl spáchat krádež, ale toliko, že měl mít ve šperkovnici nějaké věci, a že ty mu měly být v blíže neurčené době odcizeny s tím, že jediným, kdo to mohl dle jeho názoru udělat, je právě obviněný. Obviněný uvedl, že některé předmětné věci sice měl ve své dispozici, ale toliko se souhlasem poškozeného. Z provedených důkazů není zřejmé, kdy ke zmizení a tedy ke krádeži mělo dojít, neboť v bytě se nacházely i další osoby. Soudy tak dospěly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, když žádný přečin krádeže nebyl spáchán, resp. provedené důkazy nic takového neprokazují. Ve vztahu k druhému skutku obviněný taktéž namítl, že jeho spáchání je založeno toliko na výpovědi poškozené S.. Uvedl, že zcela popírá poškozenou předloženou verzi celé události a zdůraznil, že opakovaně požadoval, aby byla poškozená S. před soudem vyslechnuta, tj. aby s ní mohl být konfrontován, když se jeho a její výklad předmětných skutečností zásadně rozcházely. Poukázal zejména na nevěrohodnost její výpovědi a absurditu jí popsané situace, kdy mu měla předat 8.000,- Kč, aniž by jej osobně znala, a kdy vypověděla, že vedle něj v autě seděl její známý K., resp. osoba vydávající se za něj. Je přeci naopak logičtější, že by v takové situaci předala peníze přímo svému známému, pro kterého měly být také údajně určeny. Obviněný je toho názoru, že neprovedením výslechu poškozené S. v rámci hlavního líčení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, kdy soud prvního stupně svůj postup v této věci řádně neodůvodnil. Trvá na tom, že tvrzený přečin podvodu nebyl vůbec spáchán a soud druhého stupně se s těmito vadami nevypořádal. Jelikož soudy při svém rozhodování vycházely z nesprávného a z nesprávně zjištěného skutkového stavu, který nebyl zjištěn v souladu se zásadami trestního řízení, když zejména soud prvního stupně bez řádného odůvodnění odmítnul provést výslech poškozené a soud druhého stupně toto akceptoval, soudy dospěly k nesprávnému rozhodnutí ohledně právního posouzení skutků, které je v nesouladu se skutečným skutkovým stavem.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 7 To 314/2012, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky . Přípisem ze dne 17. 1. 2012, doručené Nejvyššímu soudu dne 21. 1. 2012, Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřilo výslovný souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu Brně ze dne 6. 9. 2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného uvedený dovolací důvod nenaplňují. Zejména je namístě upozornit, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněný však soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména pokud jde o výpovědi obou poškozených – R. K. a M. S.; dále sem spadá i námitka neprovedení navrhovaných důkazů – výpovědi poškozené) a vadná skutková zjištění (zejména okolností stran toho, zda a jak se oba skutky udály, kdy uvedl, že některé věci měl v držení se souhlasem poškozeného a dále stran zjištění, jaké další osoby se v předmětném bytě nacházely), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že provedené důkazy neprokazují spáchání ani jednoho ze skutků) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že žádné skutky spáchány nebyly, kdy u prvního skutku, který byl posouzen jako trestný čin krádeže nelze opomenout, že se v bytě nacházely i další osoby, a u skutku, v němž byl spatřován trestný čin podvodu se zdá zcela nelogickým, aby poškozená dávala peníze osobě, kterou nezná, navíc za situace, kdy vedle měl údajně sedět její známý, kterému navíc byly peníze určeny).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod procesní ustanovení spadá i námitka stran nedodržení zásady in dubio pro reo uplatněná obviněným v souvislosti s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
K námitkám týkající se provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Soud prvního stupně při svém rozhodování ve výroku o vině rozsudku vycházel z jím provedeného dokazování, zejména pak z výpovědi poškozeného R. K., a to jak ve vztahu ke skutku pod bodem 1), tak ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině, dále odborného vyjádření (č. l. 35), obsahu oznámení poškozené M. S. (č. l. 3) a protokolu o rekognici osoby (č. l. 23). Nalézací soud se vyjádřil i k navrhovaným důkazním prostředkům, kdy uvedl, že považoval za nadbytečné doplnit dokazování výslechem poškozené M. S., videozáznamem z herny ze dne 24. až 25. 12. 2011, resp. zajistit šetření o totožnosti druhé osoby, se kterou měl být ve vozidle. Nalézací soud uvedl, že „ rozhodl, že dle §216 odstavec 1 trestního řádu další důkazy prováděny nebudou, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn, a to především výpovědí poškozeného R. K., jakož i provedenými listinnými důkazy a další dokazování by v současné době vedlo jen k nežádoucím průtahům a nemělo by na posouzení viny obžalovaného žádný vli v“ (str. 5 rozsudku nalézacího soudu).
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata