ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.89.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 89/2013 -38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2013 o dovolání podaném V. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 392/2012 ze dne 18. října 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 28/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 25 T 28/2012 ze dne 6. srpna 2012 byl dovolatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu bylo uloženo, aby ve zkušební době uhradil škodu trestným činem způsobenou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí přesně specifikovaných v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání V. M. rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 5 To 392/2012 ze dne 18. října 2012 tak, že podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal V. M. dovolání, a to jako oprávněná osoba, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Vyjádřil přesvědčení, že skutkový stav věci, na němž je následně založeno její právní posouzení, je třeba nejen správně vyjádřit ve výroku rozsudku, ale především je nutno jej v průběhu trestního řízení zjistit. Podle jeho názoru popis skutku tak, jak byl popsán, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl dovolatel odsouzen s tím, že především absentuje popis subjektivní a objektivní stránky. Větu „ačkoli byl přinejmenším srozuměn s tím, že jím nabízené mince byly padělky originálních mincí nízké hodnoty a že tuto skutečnost zájemci o mince nepoznali“ nepovažuje dovolatel za vyjádření subjektivní stránky, když se jedná pouze o popis znaků skutkové podstaty, a takto absentuje popis jednání, které vyjadřuje ono údajné srozumění s tím, že nabízené mince byly padělky. Vyjádřil současně přesvědčení, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že byl především srozuměn s tím, že jím nabízené mince byly padělky originálních mincí nízké hodnoty a že tuto skutečnost zájemce o mince nerozpoznal. Poukázal na skutečnost, že vůči údajně poškozeným neučinil žádné jednání, které by bylo možno podřadit pod znak „úmyslně uvedl v omyl“, když ani tento znak není vyjádřen v popisu jednotlivých skutků, přičemž však podstatou trestného činu podvodu je jednání, kdy je předstírána nějaká skutečnost, v důsledku které dojde k majetkové dispozici a ke vzniku škody. V popisu skutků chybí tedy dle dovolatele to nejzásadnější, a sice, že vůči poškozeným něco předstíral. Nikdy a ve vztahu k nikomu nenabízel žádnou minci, o které by prohlašoval, že je pravá, ačkoli by věděl, že jde o napodobeninu. Dále vyjádřil přesvědčení, že nelze ani dovodit, že by věděl o tom, že nějaký poškozený jedná v omylu, neboť s kupujícími nikdy nejednal na téma pravost či nepravost mince, nikomu nepředstíral žádné nepravdivé informace, ani netvrdil konkrétní vlastnosti mince. Shrnul, že pouze na internetu nabídl minci, bez jakéhokoli konkrétního uvedení vlastností a akceptoval to, co nabídli kupující s tím, že trestní právo v daném případě bylo aplikováno v rozporu s principy ultima ratio. Poukázal na principy fungující při prodeji mincí s tím, že stanovit cenu mince je značně obtížné a často velmi individuální. Vyjádřil přesvědčení, že prosté jednání v omylu ze strany kupujících je z důvodů subjektivní cennosti nabízených mincí pro kupující nezměřitelné a neprokazatelné, neboť i zdánlivý omyl může být chtěným nákupem a obráceně. Podstatné pro věc navíc je, že i kdyby někdo takto jednal v omylu, nebylo prokázáno a není nikde tvrzeno ve výroku, že by takový omyl vyvolal dovolatel, a to navíc úmyslným jednáním. Zopakoval svou dosavadní obhajobu spočívající v tvrzení, že se jednalo o občanskoprávní vztah s tím, že věc prodával jak „stojí a leží“, což je vždy pro kupujícího obchodním rizikem, které kupující právě proto, že byl upozorněn na to, že věc je prodávána bez jakékoli záruky za kvalitu, nese sám. Uzavřel tedy, že nikdy při prodeji netvrdil, že jím prodávané zboží je vyrobeno ze zlata nebo nějaké zlaté slitiny, ani netvrdil, že takový kov obsahuje a že by jím nabízené mince byly tím, za co je snad poškození ve svých představách považují (když ani on neměl povědomí o tom, co si poškození představují) a jako prodávající mohl předpokládat, že kupující má zkušenost s nákupem mincí a je schopen sám minci odhadnout, popřípadě být srozuměn i s rizikem nevýhodného nákupu. Upřesnil tak, že jednání uvedené ve výroku rozsudku nenaplňuje žádnou skutkovou podstatu trestného činu a navíc – právní věta je v rozporu se skutkovou částí a též v extrémním rozporu s výsledky dokazování. Zdůraznil, že pokud prodával zboží, jehož kvalita nebyla zjištěna, popřípadě zboží, které nemělo obvyklou kvalitu a vlastnosti, nelze jeho jednání považovat za podvodné, neboť dovolatelem nebylo nikdy deklarováno to, co je tvrzeno v soudních rozhodnutích. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 5 To 392/2012, zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k novému projednání a rozhodnutí.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že co se týká dovolatelovy námitky, že z napadeného rozsudku nelze dovodit skutkový základ, dovolatel má patrně na mysli jak odůvodnění odsuzujícího rozsudku, tak i odůvodnění dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně. Jeho námitka je dle státního zástupce zjevně neopodstatněná, neboť soudy obou stupňů s vysokou pečlivostí uvedly, jakým způsobem hodnotily jednotlivé důkazy a zejména uvedly i své konkrétní úvahy, jimiž dospěly k závěru, že je správné takové skutkové zjištění, jak bylo také popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v podstatě veškeré shora uvedené námitky dovolatele byly již součástí jeho obhajoby na počátku trestního řízení, soudy se velmi pečlivě zabývaly i těmito jeho jednotlivými tvrzeními ve vztahu ke (zjištěnému) skutkovému stavu. Zcela logicky vysvětlily, proč je nemohly přijmout za správná a proč považovaly za prokázaný zejména i nepřímý úmysl dovolatele. Skutkový základ jeho jednání byl zcela jednoznačně dovozen a přiléhavě odůvodněn. Nutno připomenout, že popsaný nesouhlas dovolatele s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními soudu nemůže být sám o sobě důvodem dovolání. V této části se proto dle vyjádření státního zástupce vůbec nejedná o důvod dovolání uplatněný podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Co se týká námitky dovolatele stran toho, že v popisu skutku absentuje popis subjektivní a objektivní stránky označeného trestného činu, tak státní zástupce uvedl, že zde (a také v následujících bodech) by se, na rozdíl od předchozího případu, již mohlo jednat o tvrzený dovolací důvod podle písm. g) shora citovaného ustanovení. Avšak také tato námitka je dle státního zástupce zcela zjevně neopodstatněná. Jestliže výrok rozsudku obsahuje na počátku popisu skutku větu „ačkoli byl přinejmenším srozuměn s tím, že jím nabízené mince byly padělky originálních mincí nízké hodnoty a že tuto skutečnost zájemci o mince nepoznali“, je zde, ve spojení s dalším navazujícím textem skutkové věty, zcela dostatečným způsobem vyjádřena subjektivní stránka jednání dovolatele, tedy přinejmenším jeho nepřímý úmysl. Je obtížné si představit, jak by podle požadavku dovolatele mělo být ještě lépe popsáno jednání „...které vyjadřuje ono údajné srozumění...“ dovolatele s tím, že se jedná o padělky. Pokud v popisu skutku chybí, že by dovolatel vůči poškozeným něco předstíral, je z odůvodnění rozsudku zcela zřejmé, že soud nic takového nezjistil a zjistit ani nepotřeboval, neboť klade dovolateli za vinu, že omylu poškozených využil a nikoliv, že jej vyvolal. To je zcela zřejmé i z právní věty. Totéž platí pro další námitku dovolatele, že v popisu skutku není vyjádřen ani znak předmětného trestného činu „úmyslně uvedl v omyl“. Ani to soud nezjistil, a proto nebyl důvod, aby to uváděl v popisu skutku. Uvedení v omyl navíc není nutnou podmínkou právní kvalifikace podle §209 tr. zákoníku – jedná se jen o jednu ze tří možných alternativ podvodného jednání. K dovolateli namítanému porušení principu ultima ratio státní zástupce uvedl, že také tato námitka dovolatele je zjevně neopodstatněnou. To proto, že v případě dovolatele se jednalo nikoliv o osamocenou neshodu mezi kupujícím a prodávajícím, nýbrž o cílené a promyšlené jednání dovolatele, který se navíc „poučil“ ze své první „jihlavské“ trestní věci. Konkrétní důvody pro takový závěr jsou patrny z přesvědčivého odůvodnění na str. 7 a násl. odsuzujícího rozsudku. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že bylo tedy zřejmé, že dovolatel „od počátku jednal se znalostí všech rozhodných skutečností“ a že z tohoto důvodu se takové jednání „vymyká ze sféry soukromého práva a přesahuje již do roviny práva trestního“ a „v takovém případě je na místě použití prostředků trestního práva ve smyslu §12 trestního zákoníku“, jak uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, v obdobné trestní věci vedené rovněž pro trestný čin podvodu. Zcela obdobným způsobem řeší otázku „ultima ratio“ i předchozí judikatura uvedeného soudu – viz rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 988/2012 (i zásah do ryze soukromého práva nevylučuje trestní represi jako preventivní nástroj odrazení od protiprávní činnosti), sp. zn. 3 Tdo 82/2012 (jestliže byla skutková podstata trestného činu bezezbytku naplněna...), sp. zn. 8 Tdo 1035/2010 (k uplatnění této zásady u majetkových trestných činů), sp. zn. 8 Tdo 784/2010 (vstup pachatele do občanskoprávního vztahu se záměrem spáchat trestný čin), sp. zn. 706/2010 (trestní zákon umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy) a sp. zn. 5 Tdo 1535/2005 (užití prostředků trestní represe k ochraně uspokojování subjektivních práv soukromé povahy). K poslední části dovolání, tedy k argumentaci dovolatele stran odpovědností za vady podle §501 občanského zákoníku – přenechání věci „jak stojí a leží“, státní zástupce uvedl, že v prvé řadě je zde nutno připomenout, že jednání dovolatele se ze shora uvedených důvodů vymykalo ze sféry soukromého práva a předmětný občanskoprávní úkon byl za daných okolností neplatný a již z tohoto důvodu nebyla pro účely trestního řízení významná odpovědnost dovolatele podle občanského zákoníku. Citované ustanovení §501 občanského zákoníku je navíc určeno jen na věci určené úhrnně, nikoliv individuálně, jak správně vysvětlil v odůvodnění svého usnesení odvolací soud. K tomu lze dodat, že text obdobného ustanovení §1918 nového občanského zákoníku (z. č. 98/2012 Sb. účinný od 1. 1. 2014) již v tomto směru obsahuje vysvětlující dovětek: „...jak stojí a leží (úhrnem)...“ K příměru dovolatele, že obdobně jsou prodávána opuštěná vozidla z evropských měst, státní zástupce jen pro úplnost poznamenal, že takový příměr by byl přiléhavý, pouze pokud by se namísto nabízených motorových vozidel mohlo jednat rovněž o jejich věrné makety vyhotovené ze dřeva, sádry, papíru, laminátu nebo polystyrenu. Tedy o předměty, které by se podle fotografií jako vozidla jevily, ve skutečnosti by však měly vlastnosti, které by kupující, vzhledem ke všem okolnostem prodeje, nemohli předpokládat, a které by zjistili až po zaplacení ceny a převzetí makety. Pokud by byly tyto napodobeniny prodávány stejným způsobem jako mince v předmětné věci (jen podle fotografií bez možnosti osobního odběru, v sekci auto-moto mezi skutečnými automobily, atd. ....), i zde by prodejci jednali podvodně. Shrnul tedy, že v bodu 1) bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve zbývajících částech je potom podané dovolání zjevně neopodstatněné. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Závěrem sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Co se týká námitky dovolatele, jejímž prostřednictvím vyjádřil přesvědčení, že nebyl správně (řádně) zjištěn skutkový stav, na jehož základě se dopustil jemu přisuzovaného trestného činu, lze souhlasit se státním zástupcem, že takto vedená námitka, není právně relevantně uplatněna nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale nelze ji uplatnit ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí zřetelně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé (ve věci provedené) důkazy hodnotily a proč na jejich základě dospěly k popisu skutkového děje, který je vyjádřen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, v rámci kterého uznaly dovolatele vinným přečinem podvodu ve smyslu §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Vycházely tak především z výpovědí poškozených B., B. a V., z odborných vyjádření, vypracovaných firmou AUREA Numismatika, s. r. o., a konečně i z výpovědi samotného dovolatele. Lze jednoznačně uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Námitka týkající se absence objektivní i subjektivní stránky jednání dovolatele je sice námitkou uplatněnou právně relevantně, současně se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. To proto, že z popisu skutku tak, jak je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, zcela jednoznačně vyplývají všechny znaky skutkové podstaty jemu přisuzovaného trestného činu a tento popis je i v souladu s větou právní. Pokud soudy dovodily, že dovolatel byl přinejmenším srozuměn s tím, že jím nabízené mince mohou být falza a že tuto skutečnost zájemci o mince nepoznali (což mimo jiné velmi pečlivě a důkladně zhodnotil soud prvního stupně na str. 6 - 8 svého citovaného rozhodnutí, na které lze pro stručnost odkázat), využil takto jejich omylu k tomu, aby se obohatil. Nelze než souhlasit se státním zástupcem, že dovolateli nikdy nebylo kladeno za vinu, že by někoho v omyl uvedl, ale že takto využil něčího omylu, což je jedna ze zákonem předvídaných forem spáchání přečinu podvodu (viz ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého je pachatelem přečinu podvodu ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou). Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud pachatel ví, že osoba (poškozený) jedná v omylu a tohoto jejího omylu využije za účelem vlastního obohacení, je pro právní posouzení takovéhoto jednání, jako přečinu podvodu ve smyslu trestního zákoníku právně irelevantní, zda tento omyl u poškozeného vyvolal pachatel svým aktivním přičiněním; stačí pouhá skutečnost, že takového omylu využije ve svůj prospěch. Za dané situace, kdy dovolatel nabízel mince ke koupi zájemců na internetových portálech v sekcích typu Starožitnosti, hobby a umění, podkategorie Mince a bankovky, numismatika, navíc za nákupní cenu v řádech tisíců či desetitisíců, muselo mu být zřejmé, že zájemci o takovouto minci nemají zájem o falzum v hodnotě 50,- Kč. Že si byl vědom závadnosti svého jednání je zřejmé i ze skutečnosti, že v, jednom případě uváděl nepravdivé údaje o své totožnosti, zájemcům neumožnil si mince předem prohlédnout a trval na zaslání poštou s platbou na dobírku. Nezbývá tedy než uzavřít, že dovolací soud neshledal v popisu předmětného skutku ani jeho následné právní kvalifikaci žádné pochybení na straně obecných soudů, když v popisu skutku jsou obsaženy všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že i námitka dovolatele, týkající se subsidiarity trestní represe a s ní spojeného principu ultima ratio (byť právně relevantně uplatněna pod deklarovaným dovolacím důvodem), je námitkou zjevně neopodstatněnou. Dovolatel svým jednáním naplnil všechny znaky jemu přisuzovaného přečinu a intenzita jeho jednání významně překročila rámec běžných občanskoprávních vztahů a bylo již zcela namístě uplatnit prostředky trestní represe (v těchto souvislostech lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu uváděná státním zástupcem), když v tomto směru nevznikají žádné pochybnosti. Nutno také uvést, že se s touto námitkou již řádně vypořádaly soudy dosud v této trestní věci činné. Z výše uvedeného je zřejmé, že za daných (i výše popsaných) okolností takto jednání dovolatele zjevně zasáhlo do sféry zájmů chráněných trestním zákoníkem. Proto také svým jednáním nepochybně naplnil všechny znaky označeného trestného činu tak, jak je předpokládá trestní zákoník, přičemž jeho argumentace občanským zákoníkem postrádá právně relevantního významu.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka