ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.913.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 913/2013 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2013 o dovolání podaném obviněným P. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2013, č. j. 8 To 110/2013-188, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 29/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 1. 2013, č. j. 2 T 29/2012-165, byl obviněný P. H. uznán vinným přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010, /dále jen „tr. zákoník“/), krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle tzv. skutkové věty výroku o vině měl dopustit tím, že „v době od 17.00 hod. dne 2. 12. 2011 do 07.00 hod. dne 3. 12. 2011 v obci S., okr. P., nezjištěným způsobem překonal oplocení a vnikl na dvůr rodinného domu č. na ulici T. vlastníka a uživatele S. B., odtud se dostal neuzamčenými dveřmi do domu, kde v obývacím pokoji ke škodě S. B. odcizil klíče od dvou vozidel zn. Volkswagen v celkové hodnotě 8.000,- Kč a poté pomocí těchto klíčů vnikl do před domem zaparkovaného vozidla zn. Volkswagen Crafter červené barvy, r. z., v hodnotě 450.000,- Kč patřícího S. B., které užil k jízdě, přičemž vozidlo bylo dne 4. 12. 2011 nalezeno odstavené a neuzamčené na polní cestě v blízkosti obce S. a ve vozidle se nacházely i oboje odcizené klíče, ovšem z vozidla byla odcizena satelitní navigace zn. Tom tom v hodnotě 4.500,- Kč“. Za to byl podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla zároveň uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §205 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu soud současně uložil peněžitý trest ve výměře šedesáti denních sazeb po 100 Kč, tedy v celkové výši 6.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání šedesáti dnů. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému S. B. na náhradě škody částku 4.500 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 4. 2013, č. j. 8 To 110/2013-188, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 4. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soud podal obviněný P. H. následně dovolání , jímž zároveň napadl v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že nebylo prokázáno, že skutky, které jsou mu kladeny za vinu, se vůbec staly a že by se jich dopustil právě on. Naopak, přetrvávají o tom důvodné pochybnosti. Dovolatel poukázal na to, že zásadním důkazem obžaloby byl důkaz pachovou zkouškou, který však podle jeho názoru nebyl získán zákonným způsobem. Pachové stopy nebyly řádně sejmuty. Kriminalistický technik, jehož činností je právě odebírání pachových vzorků, tento úkon odmítl provést s tím, že na místě činu žádné pachové stopy nebyly a tudíž je takový úkon zbytečný. Tuto informaci sdělil vyšetřujícímu policistovi prap. L. P., který je nakonec odebíral sám. K tomuto úkonu však nebyl oprávněn, neboť k němu nebyl řádně proškolen. Z výpovědi svědka nprap. Z. B. vyplynulo, že otisky pachových stop snímají na místě činu pouze proškolení kriminalističtí technici a pachové vzorky pouze proškolení policisté. Ve vyžádaném vyjádření Policie ČR však nebylo uvedeno, kdo prap. P. proškolil a v jakém rozsahu. Nebyl k němu přiložen ani protokol a zápis o školení, písemná žádost o provedení takového školení a žádost o uvolnění ze služby pro tyto účely. Dovolatel dále upozornil na to, že na držadle trouby v domě poškozeného nebyly zajištěny žádné daktyloskopické stopy a test sejmutých vzorků DNA byl negativní. Svědek nprap. B., aniž by byl před soudem tázán, se vyjádřil v tom smyslu, že se zde měly nacházet částečky kůže obviněného. Tato skutečnost však nevyplynula z žádného důkazu. Jednalo se pouze o jeho nepodložené tvrzení, které se změnilo v zásadní důkaz svědčící o údajné vině obviněného. Kdyby se měly částečky jeho kůže opravdu na držadle trouby nacházet, muselo by dojít ke shodě při provedení důkazu zkouškou DNA, která však byla negativní. S touto skutečností se však soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nijak nevypořádaly.
Dovolatel vyslovil rovněž nesouhlas se závěry soudů, že byl z trestné činnosti usvědčován výpověďmi svědků S. B. a J. H., ve spojení s důkazy listinnými a výpověďmi policistů P. a B. Svědek B. v postavení poškozeného v rozporu se závěry soudů vypověděl, že žádné napjaté vztahy mezi ním a dovolatelem nepanovaly. Svědkyně H. se v tomto směru nevyjádřila nijak. Uvedla však skutečnosti, které výpověď svědka znevěrohodňují, např. pokud jde o to, kdo všechno měl od domu klíče. Ty měl totiž mimo jiné i spolupracovník svědka pan P. Možností, že by se právě on dopustil stíhané trestné činnosti, se však soudy opět nezabývaly, ačkoli prokazatelně znal zvyky poškozeného, měl přehled o jeho pracovních cestách a jednáních a používal jeho vozidla. Stejně tak nebylo v řízení prokázáno, že by svědkyně H. obviněnému sdělila, že poškozený používá k ukládání finanční hotovosti schránku v podlaze vozidla. Znovu se jednalo pouze o účelové tvrzení v jeho neprospěch. Jediným přímým důkazem v této věci byla výpověď svědkyně M. N., která zcela jednoznačně uvedla, že v době údajného spáchání trestných činů byl obviněný v jejím domě, kde se o něj osobně starala z důvodu těžkého revmatického zánětu rukou. Tento stav zcela vylučoval, aby v danou chvíli páchal projednávanou trestnou činnost.
V závěrečné části dovolání obviněný soudům vytkl, že zcela pominuly judikaturu Nejvyššího soudu k problematice dokazování pachovou zkouškou, podle níž výsledky pachové identifikace samy o sobě nemohou sloužit jako usvědčující důkaz, ale musí mít návaznost i na další ve věci provedené důkazy. Následně z některých judikatorních rozhodnutí podrobně citoval. Dále zdůraznil, že soudy nevyhověly jeho opakovaným návrhům na doplnění dokazování svědeckou výpovědí MUDr. O. Č., která se mohla vyjádřit k jeho zdravotnímu stavu v inkriminované době, znaleckým posudkem, který by zodpověděl otázky ohledně údajného výskytu částeček jeho kůže na madle trouby a postupu při snímání a odběru pachových stop, svědeckou výpovědí kriminalistického technika, který měl před odběrem pachových vzorků proškolit prap. P., a výpovědí kriminalistických techniků, kteří měli údajně na místě spáchání přečinů získat otisky pachových stop, ačkoli žádný takový úkon v rámci řízení proveden nebyl. Tímto postupem soudy zatížily svá rozhodnutí mimo jiné vadou spočívající v porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Dovolatel je přesvědčen, že v jeho trestní věci mělo být postupováno v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Protože se tak nestalo, navrhl, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, jímž podle §265k odst. 1 tr. ř. zruší jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 8 To 110/2013, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 1. 2013, č. j. 2 T 29/2012-165, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyní) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 5. 8. 2013. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 13. 8. 2013 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný P. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel o svou konstantní obhajobu, že se nedopustil trestné činnosti, kterou byl uznán vinným. V této souvislosti soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině založily jednak na nezákonně provedeném důkazu metodou pachové identifikace a na nesprávném hodnocení dalších ve věci provedených důkazů. V posuzovaném případě měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby, která podle něj nebyla ničím vyvrácena, vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž se stíhaného jednání nemohl dopustit už proto, že to tehdy vylučoval jeho zdravotní stav, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku jako přečinů porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při svém rozhodování zároveň plně respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání shora uvedených přečinů nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se po zrušení jeho prvního rozsudku odvolacím soudem v novém řízení s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom podrobně vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným (dovolatelem) popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce zákonnosti a procesní použitelnosti důkazu metodou pachové identifikace a věrohodnosti výpovědí poškozeného a svědkyně J. H. na straně jedné a tvrzení obviněného podporovaného výpověďmi svědkyň J. S. a M. N. na straně druhé věnoval patřičnou pozornost. Náležitě také vysvětlil, proč obhajobě obviněného neuvěřil a proč ji - s ohledem na ve věci provedené důkazy - považoval za účelovou, vedenou snahou se z trestné činnosti vyvinit (v podrobnostech viz str. 3 a str. 7 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného (skutku), plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnil (viz str. 2/3 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci nedostatečně a povrchně, či by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v poukazu na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se použitelnosti a váhy důkazu metodou pachové identifikace, kterou soudy nižších stupňů v jeho případě údajně neměly respektovat. Obviněný evidentně nebyl usvědčován pouze a výhradně tímto důkazem, jak se zjednodušeně podává v dovolání, nýbrž uceleným řetězcem důkazů (viz rozhodnutí soudů), které jeho obhajobu vyvracely. Jím citovaná rozhodnutí tedy na předmětnou trestní věc vztáhnout nelze.
K vytýkaným nedostatkům stran rozsahu dokazování, resp. k námitce neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů je třeba uvést, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten obě dovoláním napadená rozhodnutí soudů splňují (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 usnesení odvolacího soudu).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného P. H. bylo opřeno výhradně o procesní námitky , které nelze podřadit pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., Nejvyšší soud o něm rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler