ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1663.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1663/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce M. B. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 800.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 21/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2012, č. j. 13 Co 588/2011 – 26, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 800.000,- Kč. Žalobou se žalobce po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným vězněním v období od 30. 8. 1983 do 28. 7. 1987.
Soudy vyšly ze zjištění, že po uvedenou dobu byla nezákonným vězněním omezena osobní svoboda žalobce, přičemž trestní stíhání žalobce bylo ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 1998, sp. zn. 1T 23/88, jímž byl v plném rozsahu obžaloby zproštěn. Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 0 Nt 1358/2010 byla vyslovena účast žalobce na soudní rehabilitaci.
Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobci nevyhověla s tím, že nárok je neoprávněný, neboť postrádá hmotněprávní oporu v našem právním řádu, když zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále také „zák. č. 119/1990 Sb.“), který se na případ žalobce vztahuje, po celou dobu své účinnosti náhradu nemajetkové újmy nezakotvuje a k neoprávněnému omezení osobní svobody žalobce došlo před tím, než se Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále také „Listina“), staly součástí našeho právního řádu a jejich zpětná účinnost není možná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 533/03, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 789/2003, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 9/2003).
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu nelze odškodnit podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, protože neumožňuje přiznat žalobci nárok na nemajetkovou újmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 789/2003, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 9/2003), ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, když možnost žádat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byla do českého právního řádu vložena až s účinností jeho novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., tedy dnem 27. 4. 2006 a podle judikatury Nejvyššího soudu není možné přiznat nemajetkovou újmu vzniklou před účinností této novely (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2624/2009, publikovaný ve Výběru judikatury Nejvyššího soudu pod č. 1594/2011). V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nelze uplatněný nárok žalobci přiznat ani na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, protože Úmluva se stala pro Českou republiku závaznou dne 18. 3. 1992, tedy až po nezákonném věznění žalobce, které proběhlo v období od 30. 8. 1983 do 28. 7. 1987 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud uzavřel, že v době, kdy žalobci nemajetková újma vznikla, neexistoval pro její odškodnění právní podklad, a proto nelze žalobci požadovaný nárok přiznat.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost odvozuje od ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb. (dále také „o. s. ř.“). Za otázku zásadního právního významu považuje, zda má nevinně vězněný občan právo na náhradu nemateriální újmy i tehdy, když byl uvězněn před 18. 3. 1992, tedy před tím, než se pro Českou a Slovenskou federativní republiku stal závazným čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Žalobce je na rozdíl od odvolacího soudu přesvědčen, že pro aplikaci Úmluvy není rozhodující doba, kdy byl nevinně vězněný vězněn, ale okamžik právní moci rozsudku, kterým byl zrušen odsuzující rozsudek. Žalobcova újma totiž nespočívá jen ve věznění, ale i v nepřiměřené délce trestního stíhání, které trvalo 15 let (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05).
Dále se žalobce táže, zda lze nárok na nemateriální újmu přiznat i podle jiných právních předpisů než podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Žalobce je toho názoru, že mu lze nemateriální újmu přiznat i na základě čl. 10 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05) nebo §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Nemajetková újma byla navíc Městským soudem v Praze v mnoha případech srovnatelných s případem žalobce přiznána. Nepřiznání nároku žalobci by tak bylo porušení práva na rovnost podle čl. 1 Listiny.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. 1. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Rozsudek odvolacího je založen na právním názoru, že přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci uvězněním v osmdesátých letech minulého století nelze přiznat na základě žádného hmotně právního ustanovení, a tedy ani na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
Nejvyšší soud se již v minulosti k této otázce opakovaně vyjádřil s tím, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tedy i její čl. 5 odst. 5) se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992, neboť teprve od tohoto data se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). K tomuto řešení se přiklonil i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněném pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolacímu soudu je známo, že Ústavní soud nálezem ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1384/2011, který byl založen na právním názoru uvedeném v předchozím odstavci. Ve svém novém rozhodnutí (rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012) Nejvyšší soud nicméně uvedl, že „[…] je si vědom své vázanosti kasačními účinky nálezu Ústavního soudu a nehodlá se jim zpěčovat (i při vědomí, že závěry kasačního nálezu Ústavního soudu v této věci byly převzaty, avšak bez bližší argumentace, nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze dne 4. 3. 2013). Zároveň však Nejvyšší soud deklaruje, že se tímto rozhodnutím, vynuceným kasačními účinky nálezu Ústavního soudu, nemíní odchylovat od své výše uvedené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 791/2011).“
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažuje uvedený nález za správný a z jakých důvodů nepovažuje právní závěry Ústavního soudu v něm obsažené za jeho ustálenou rozhodovací praxi. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí předložil další podrobné argumenty, které svědčí ve prospěch závěru, že Úmluva se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992.
Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „[N]a časové období před účinností Úmluvy se uplatní obecné právní principy, jakým je i zákaz retroaktivity (vyloučení zpětné působnosti smluv), stanovený v článku 28 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, podle kterého „Pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, nezavazují ustanovení smlouvy smluvní stranu, pokud jde o jakýkoliv úkon nebo skutečnost, které pro tuto stranu nastaly do dne vstupu Úmluvy v platnost, nebo pokud jde o jakoukoliv situaci, která do toho dne zanikla.“ Explicitně tento princip vyplývá z článku 1 EÚLP, kdy „Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.“ Porušení Úmluvy, které nastalo před tím, než se EÚLP stala závaznou pro daný stát, je nepřípustné podle ratione temporis (pro chybějící časovou působnost), jak vyplývá ze samotných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Blečić proti Chorvatsku, stížnost č. 59532/00, §70, Šilih proti Slovinsku, stížnost č. 71463/01, §140 a Varnava a ostatní proti Turecku, stížnosti č. 16064/90, 16065/90, 16066/90, 16068/90, 16069/90, 16070/90, 16071/90, 16072/90, 16073/90, §130, Kopecký proti Slovensku, stížnost č. 44912/98, §38) i z odborné literatury (např. Theory and Practice of the European Convention on Human Rights, P. van Dijk, G. J. H. van Hoof a kolektivu, třetí vydání, 1998, Kluwer Law International, The Hague, strana 159). Tato nepřípustnost možnosti domáhat se ochrany podle Úmluvy dopadá pouze pro dokončené, tzv. jednorázové zásahy, na základě kterých nevzniká situace, kdy by byla Úmluva porušována trvale, dlouhodobě a porušení není ukončeno (tzv. pokračující situace porušování Úmluvy). Naopak v případech, které založily pokračující situaci porušování Úmluvy, Evropský soud pro lidská práva dovodil, že zásah, byť vznikl před účinností Úmluvy, podléhá kontrole ESLP, když má tento zásah pokračující charakter. Posouzení, zda se jedná o pokračující porušování nebo o jednorázový zásah je třeba zhodnotit na základě všech konkrétních okolností u jednotlivého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010).“
Poukázal rovněž na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém pro účely posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku omezení osobní svobody poškozeného vykonanou vazbou v trestním řízení, které skončilo zproštěním obžaloby, přijal a odůvodnil Nejvyšší soud závěr, podle něhož je „důležité stanovit, ke kterému okamžiku dochází ke vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Správná není úvaha, že pro posouzení žalobcových nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska jeho časové působnosti, je rozhodující, kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení. Zprošťující trestní rozsudek, stejně jako usnesení o zastavení trestního stíhání, samy o sobě újmu poškozenému nepůsobí. Takový rozsudek nebo usnesení není skutečností, která zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy; existence příslušného rozhodnutí je pouze podmínkou přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazbou nebo trestním stíháním (srov. §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Újma nemajetkové povahy vzniká v těchto případech již v souvislosti s vykonáním vazby.“
Nejvyšší soud se z důvodů uvedených v citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 (a zde stručně reprodukovaných) necítí být vázán rozhodnutím Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť má za to, že Ústavní soud dosud nezvážil všechny argumenty svědčící pro závěr zastávaný Nejvyšším soudem.
K otázce, zda lze nemajetkovou újmu žalobce, který je osobou rehabilitovanou, odškodnit podle jiných právních předpisů než podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uvedl, že takové odškodnění není možné, protože nárok na nemateriální újmu způsobenou nezákonným vězněním nemá s ohledem na vznik žalobcovy újmy (od 30. 8. 1983 do 28. 7. 1987) oporu v českém právním řádu. Nejvyšší soud k tomu dodává, že nárok rehabilitované osoby na odškodnění, který vyplývá ze zrušeného výroku o trestu odnětí svobody, se řídí zákonem č. 119/1990 Sb., který jako norma speciální má přednost před normou obecnou, tedy i před občanským zákoníkem a před zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1659/98, publikovaný v časopise Soudní Judikatura pod č. 85/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 334/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3000/99).
Nemožnost náhrady morální a citové újmy podle zákona č. 119/1990 Sb., byla konstatována již v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1964/2005, ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 789/2003 nebo rozsudek ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2272/2004) a stejně tak v rozhodnutích Ústavního soudu, podle kterých „závěr obecných soudů, že nárok na odškodnění citové a morální újmy nemá ani v zákoně č. 119/1990 Sb., ani v žádné mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána, oporu, je názorem ústavně konformním“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 466/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 686/03, ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 480/03, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 566/03, ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 91/04, ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 140/04, ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 136/04 a ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 241/04). Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že ačkoli je §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. ustanovením s demonstrativním výčtem, nelze z něj dovodit, že by soud mohl kromě nároků v tomto zákoně uvedených svým rozhodnutím konstituovat nějaké nároky další. Dovolatel tak sice v důsledku protiprávního věznění utrpěl tvrzenou újmu, jíž mohl zcela právem pociťovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu své osobnosti, pokud však zákonodárce při stanovení obsahu odškodnění ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu nepamatoval, není tato skutečnost v rozporu s ústavně zaručenými právy, tedy ani s čl. 10 odst. 1 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 533/03)
Přiléhavý není ani odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05. V této věci stěžovatel vykonal trest, za který mu byla přiznána náhrada nemajetkové újmy přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy až poté, co začala být Úmluva ve vztahu k České republice závazná, zatímco dovolatel vykonal trest v době, kdy Úmluva pro Českou republiku nebyla závazná. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka stěžovatele, že ve skutkově srovnatelných věcech se poškozeným zadostiučinění ze strany odvolacích soudů dostalo, neboť z povahy věci nemůže být Nejvyšší soud ve svém rozhodování vázán rozhodnutím soudů nižších stupňů ve věcech jiných účastníků a právními závěry z nich dovozenými.
Nejvyšší soud se s ohledem na výše uvedené nehodlal odchýlit od své dosavadní a ustálené rozhodovací praxe, a proto dovolání žalobce pro nepředložení otázky zásadního právního významu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. června 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu