ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2488.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2488/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Slovácké strojírny, akciová společnost , se sídlem v Uherském Brodě, Nivnická 1763, okres Uherské Hradiště, identifikační číslo osoby 00008702, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 0006947, o zaplacení částky 65,035.030,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 139/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2011, č. j. 2 Cmo 334/2010-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2010, č. j. 2 Cm 139/2008-149, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 65,035.030,92 Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka prostřednictvím svých námitek neformulovala žádnou právní otázku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Dovolatelkou výslovně formulovaná otázka, „zda zákon č. 224/1994 Sb., kterým byl s účinností od 6. prosince 1994 novelizován zákon č. 92/1991 Sb., opět nově založil ručení České republiky (tj. Fondu národního majetku ČR, resp. Ministerstva financí ČR) za všechny závazky přešlé v důsledku privatizace na subjekty odlišné od České republiky vzniklé přede dnem 13. srpna 1993“, závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí nezakládá. Především se dovolatelka mýlí v názoru, že se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že zákonem č. 224/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, bylo modifikováno (tedy nikoliv znovu založeno) zákonné ručení F. n. m. (dále též jen „F.“) pro závazky vzniklé před 13. srpnem 1993 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 210/1993 Sb., jenž z §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vypustil text o ručení F.), a to v tom ohledu, že vznik splatnosti těch pohledávek věřitelů vůči ručiteli, jejichž splatnost nenastala před účinností zákona č. 224/1994 Sb., tj. před 9. prosincem 1994, vázal na další podmínky, totiž na vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku (srov. např. rozsudek ze dne 14. října 1998, sp. zn. 1 Odon 144/97, rozsudek ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 1 Odon 129/97, uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 2, ročník 1999, a rozsudek ze dne 16. října 1996, sp. zn. 1 Odon 20/96). Z tohoto názoru vychází též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. října 1999, sp. zn. 32 Cdo 156/99, ze dne 21. února 2007, sp. zn. 32 Odo 199/2005 [uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 4929], a ze dne 5. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 5254/2008, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 14. září 1999, sp. zn. II. ÚS 401/97, veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu. S posouzením, že zákonem č. 224/1994 Sb. byly modifikovány předpoklady splatnosti těch pohledávek věřitelů vůči F. jako ručiteli, které vznikly před 13. srpnem 1993, leč nestaly se k 9. prosinci 1994 splatnými, se názor prosazovaný dovolatelkou zcela zřejmě neslučuje.
Nejvyšší soud vycházel z uvedeného účelu zákona č. 224/1994 Sb. při řešení jiných právních otázek jako z nepochybné, zcela evidentní skutečnosti, proto se zdůvodněním jeho posouzení blíže nezabýval a ani otázku, zda tento zákon znovu zakládá ručení F. či nikoliv, neřešil explicite. Považuje proto v souzené věci za vhodné připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 9. prosince 2009, 29 Cdo 5295/2008). Tento závěr se vztahuje též na otázku položenou v souzené věci dovolatelkou.
Otázka zásadního právního významu není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatelka zřejmě přehlédla, že dovolání je opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu; její výhrady upínající se toliko k rozhodnutí soudu prvního stupně jsou bezpředmětné, včetně námitky nesprávného posouzení otázky promlčení, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
K otázce vzniku ručení F. se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 21. února 2007, sp. zn. 32 Odo 199/2005, uveřejněném v Souboru pod číslem C 4929. Vyložil, že rozhodující je, kdy byla mezi F. a nabyvatelem uzavřena smlouva o převodu privatizovaného majetku, protože spolu s tímto majetkem přecházejí na nabyvatele též závazky s ním související a současně – oproti názoru dovolatelky - vzniká ze zákona (tj. bez dalšího) i ručení F. za tyto závazky. Otázka, kdy nastala splatnost pohledávky věřitele vůči ručiteli, je v intencích shora citovaných judikatorních závěrů právně významná toliko z toho pohledu, zda nastala do 6. prosince 1994 či nikoliv a zda se tedy na ni vztahují zvláštní předpoklady stanovené zákonem č. 92/1991 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 224/1994 Sb. Jinak je – podle závěrů přijatých v již citovaném rozsudku sp. zn. 32 Odo 199/2005 - pro aplikaci toho či onoho znění ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. rozhodný okamžik uzavření smlouvy o převodu privatizovaného majetku. Dovolatelkou zpochybňované právní posouzení odvolacího soudu je s těmito judikatorními závěry v souladu.
V argumentaci, na jejímž základě dovozuje, že napadené rozhodnutí vychází z výkonu práva neslučitelného s ústavním pořádkem, pak dovolatelka opomíjí, že k uzavření smlouvy o převodu privatizovaného majetku došlo v souzené věci dne 1. července 1993, kdy již platilo (od 8. prosince 1992) ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 544/1992 Sb., tj. ve znění „K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, fond však ručí až do výše získané hodnoty privatizovaného majetku svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku, a to po dobu jednoho roku od okamžiku přechodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku“. V tomto znění odvolací soud zákon aplikoval (a zamítavé rozhodnutí založil na závěru, že právo dovolatelky jako věřitele na plnění vůči F. jako ručiteli zaniklo marným uplynutím roční prekluzivní lhůty). Změny tohoto ustanovení, na něž dovolatelka poukazuje, se jejího právního postavení v žádném ohledu nedotkly. Námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká státu, že jako účastník soukromoprávního vztahu zneužil své moci a postupnými legislativními zásahy do uvedeného ustanovení postupně měnil své právní postavení coby ručitele vůči věřitelům v jejich neprospěch, čímž narušil rovnost účastníků právních vztahů, tak dovolatelka otevírá otázku, na níž napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud ji neřešil a oproti přesvědčení dovolatelky neměl důvod řešit. Pro úplnost lze poznamenat, že dovolatelka přehlédla též to, že předmětem privatizace byl sice majetek státu (§1 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), avšak závazky, které s vlastnickým právem přecházely na nabyvatele, nebyly závazky státu, nýbrž závazky privatizovaného státního podniku, popř. jiné státní organizace, za něž stát až na zákonem stanovené výjimky neodpovídal (srov. zejména §5 odst. 1, 2 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění účinném do 13. července 1995).
Stejně tak odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že vypuštění ustanovení §15 odst. 3 ze zákona č. 91/1992 Sb. novelou provedenou zákonem č. 179/2005 Sb. lze chápat jako zrušení dříve vzniklých ručitelských závazků.
Výtka, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, je námitkou vady řízení nezahrnující otázku právního významu. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).
V situaci, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalované, která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu