ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.388.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 388/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. R., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem Litoměřicích, Palachova 1157/14, PSČ 412 01, proti žalovanému městysi Brozany nad Ohří, se sídlem v Brozanech nad Ohří, Palackého náměstí 75, PSČ 411 81, identifikační číslo osoby 00263397, zastoupenému JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou, se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, PSČ 412 01, o neplatnost výpovědi a o zaplacení částky 436.970,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 246/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. července 2010, č. j. 17 Co 451/2007-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobce proti výroku pod bodem I v záhlaví označeného rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. prosince 2006, č. j. 13 C 246/94-132, pokud jím byla ve výroku pod bodem I zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z mandátní smlouvy a ve výroku pod bodem II zamítnuta žaloba o zaplacení částky 235.822,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny; rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 4. dubna 2000, č. j. 13 C 246/94-30, zrušeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2005, č. j. 17 Co 240/2004-53, bylo o určení neplatnosti výpovědi z mandátní smlouvy rozhodnuto stejně jako v rozsudku druhém, rozhodnutí o požadavku na zaplacení částky 201.582,- Kč z titulu nároku na plnění podle mandátní smlouvy, popř. z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, předmětem dovolacího přezkumu není, a o požadavku na zaplacení částky 235.822,- Kč z titulu nároku na náhradu škody - ušlého zisku soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku nerozhodoval, neboť tento nárok byl žalobcem specifikován až v podání ze dne 26. dubna 2006 (č. l. 60 a násl. spisu). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává především ve výkladu ustanovení §§36 a 36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném v době, kdy účastníci uzavřeli posuzovanou mandátní smlouvu (dále též jen „zákon o obcích“), jenž byl podle jeho mínění odvolacím soudem proveden chybně; namítá, že tento zákon nestanovil povinnost projednat a schválit v zastupitelstvu obce mandátní smlouvu.
Řešení této otázky však, objektivně vzato, nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne 29. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, ze dne 29. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 11/2004, ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 30 Cdo 3048/2006, ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 30 Cdo 1571/2006, ze dne 24. června 2009, sp. zn. 30 Cdo 2064/2008, ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2075/2009), při výkladu ustanovení §36a, §45 písm. p) a §52 odst. 2 věty první zákona o obcích uzavřel, že oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce, tj. o tom, zda a případně jaký právní úkon obec učiní, je ze zákona beze zbytku rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo, a to tak, že obecní zastupitelstvo rozhoduje o nejzávažnějších, taxativně vypočtených právních úkonech podle §36a odst. 1 a 2 zákona o obcích, zatímco obecní rada rozhoduje na základě generální (zbytkové) klausule uvedené v §45 písm. p) zákona o obcích o všech ostatních právních úkonech obce. Žádný z těchto orgánů však nemůže vystupovat jménem obce navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně starostovi, a proto také toliko starosta obce může jménem obce uzavřít smlouvu. Starosta obce však nemůže vytvářet sám vůli obce; může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis). Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení je od počátku neplatný podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Nejvyšší soud v uvedené své judikatuře, od níž neshledává důvod se odchýlit ani v projednávané věci, vycházel z judikatorních závěrů Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, a nález ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103).
Z pohledu judikaturou vysvětlených požadavků na proces, jímž se utváří vůle obce učinit právní úkon, je bez významu pro výsledek sporu v souzené věci, který kolektivní orgán obce měl rozhodnout o souhlasu s uzavřením předmětné mandátní smlouvy s dovolatelem, tj. zda tak muselo vzhledem k ustanovení §36a odst. 1 zákona o obcích učinit zastupitelstvo [zda lze uzavření mandátní smlouvy podřadit pod některý z případů uvedených v tomto ustanovení pod body a) až k)], nebo zda tak byla oprávněna učinit obecní rada na základě „zbytkového“ ustanovení §45 písm. k) zákona o obcích, svěřujícího do kompetence obecní rady řešení všech těch otázek spadajících do samostatné působnosti obce, které nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu.
Třebaže odvolací soud založil posouzení předmětné mandátní smlouvy jako neplatné na závěru, že podpisu smlouvy starostou obce nepředcházelo rozhodnutí zastupitelstva schvalující její uzavření, skutkový stav jím zjištěný zahrnuje nejen skutkový závěr, že nebylo prokázáno rozhodnutí obecního zastupitelstva o schválení smlouvy, nýbrž též skutkové zjištění, že obecní rada se mandátní smlouvou, která měla být podepsána v lednu 1992, zabývala až dne 25. srpna 1992, přičemž jednání rady se týkalo toliko smluvní ceny a vyústilo v přijetí dodatku smlouvy ze dne 2. září 1992. Zjistil-li odvolací soud, že podpisu smlouvy starostou obce nepředcházelo rozhodnutí žádného z uvedených kolektivních orgánů obce, pak je – v intencích shora citovaných judikatorních závěrů – bez významu pro posouzení platnosti takové smlouvy, zda postrádá předchozí schválení zastupitelstva či obecní rady; závěr o neplatnosti smlouvy je plně opodstatněn v tom i v onom případě. Však ostatně odvolací soud mimo jiné též uzavřel, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že starosta obce nemohl platně učinit úkon závažným způsobem zasahující do majetku obce bez rozhodnutí obecního zastupitelstva, popřípadě rady obce.
Zodpovězení dovolatelem vymezené právní otázky je tak bez významu pro výsledek sporu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně judikuje, že otázku, jejíž zodpovězení by se nikterak nemohlo projevit ve výsledném rozhodnutí o předmětu sporu, nelze pokládat za zásadně právně významnou ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též např. usnesení ze dne 29. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007, usnesení ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, a rozsudek ze dne 6. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 3619/2011).
Namítá-li dovolatel, že žalovaný uznal platnost mandátní smlouvy, pak pomíjí, že smlouva uzavřená jménem obce bez souhlasu obecního zastupitelstva, popřípadě obecní rady, je ve světle citované judikatury neplatná podle ustanovení §39 obč. zák., jde tedy o případ neplatnosti absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu, z úřední povinnosti. Absolutně neplatnou smlouvu nemohou strany dodatečně zhojit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1952/2009), natož pak aby mohly „uznat její platnost“. Takový úkon, pokud by jej žalovaná obec učinila, nemohl na absolutní neplatnosti smlouvy ničeho změnit.
Je-li mandátní smlouva neplatná, pak výpověď takové smlouvy nemohla vyvolat zamýšlené právní účinky (zrušit lze toliko smlouvu platně uzavřenou, srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007). K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí proto nelze dospět ani na základě dovolatelovy argumentace zpochybňující zmocnění právní zástupkyně žalovaného k tomuto úkonu.
K takovému závěru nemohou vést ani námitky vytýkající odvolacímu soudu vady řízení, jež měly spočívat v tom, že zástupkyně žalovaného neměla pro toto řízení v období od jeho zahájení do 6. ledna 1999 plnou moc a že v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně v obsazení odvolacího senátu, aniž byl na to dovolatel upozorněn a dotázán, zda namítá podjatost nového soudce. Ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. výslovně vylučuje přihlížet při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; dovolatel v rámci námitek procesní vady žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání ve shora pojednávané části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně též v té jeho části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi mandátní smlouvy. V tomto ohledu však v dovolání odvolacímu soudu vůbec ničeho nevytkl. Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.). Lhůta určená v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. je lhůtou, jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud, který by k případnému pozdějšímu doplnění dovolání již nemohl přihlížet, tedy musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout, a to za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2007, sp. zn. 29 Cdo 4204/2007). Nejvyšší soud proto odmítl dovolání též v této části.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu