ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.175.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 175/2013-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2013 o dovolání obviněného J. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 2 To 69/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 9/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 T 9/2011, byl obviněný J. D. uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (bod I. rozsudku), dále trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestného činu soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák., dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (bod II. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
I. v přesně nezjištěné době minimálně od jara roku 2005 do 6. 6. 2006 v místě svého tehdejšího bydliště na adrese P., P., okr. T., v době, kdy jeho manželka nebyla doma či spala, v jejich rodinném domě, po předchozím požívání alkoholických nápojů a pod jejich vlivem, v úmyslu vlastního sexuálního uspokojení, opakovaně, v přesně nezjištěném množství případů, v průměru jednou až dvakrát měsíčně, docházel do pokoje své nevlastní dcery (dcery své manželky) N. D., kterou spolu s manželkou pečoval a podílel se na její výchově, když bezpečně znal její věk a věděl, že je mladší 15ti let, zpočátku ji pouze vysvlékl z pyžama do naha a při tom se jí stále dotýkal, asi po měsíci ji po vysvléknutí osahával na nahém těle, na prsou, na břiše a na přirození, prsty prováděl praktiky, které poškozenou v oblasti přirození bolely, dále ji osahával na hýždích, převalil ji na břicho a kousal ji na hýždích, minimálně ve dvou případech si přitom třel pohlavní úd, jednou se poškozená pokoušela utéci, načež ji obviněný chytil za vlasy a odtáhl ji zpět a pokoj zamkl, v dalších případech již pokoj ihned po příchodu zevnitř zamykal, minimálně ve dvou případech v ložnici rodičů obviněný poškozenou kousal na hýždích a poté jí ukazoval, jak se používá kondom, který si před ní nasazoval na svůj ztopořený pohlavní úd, poškozená jeho jednání nerozuměla, avšak nesouhlasila s ním, brečela, bránila se tak, že křičela, kopala, obviněný jí zacpával pusu a přemáhal ji svou fyzickou silou, dále jí vyhrožoval, že to řekne matce, která od nich odejde, v tomto jednání pokračoval až do 6. 6. 2006, kdy se manželka spolu s dcerami od obviněného odstěhovala,
II. v přesně nezjištěné době minimálně od května roku 2004 do 6. 6. 2006 v místě svého tehdejšího bydliště na adrese P., P., okr. T., v době, kdy jeho manželka nebyla doma, zejména v podvečerních hodinách, po předchozím požívání alkoholických nápojů a pod jejich vlivem, v úmyslu vlastního sexuálního uspokojení, opakovaně, v přesně nezjištěném množství případů, za ruku odvedl či odtáhl vlastní biologickou dceru M. D., do ložnice v patře rodinného domu, kde ji svlékl do naha, přitom jí svou rukou držel obě její ruce nad hlavou a osahával ji na přirození a zaváděl jí prsty do pochvy, sám si přitom třel pohlavní úd, většinou až do své ejakulace, v tomto jednání pokračoval zhruba půl roku, v dalším období již namísto prstů opakovaně, v přesně nezjištěném množství případů, zavedl poškozené do pochvy svůj pohlavní úd a vykonal na ní soulož, při níž poškozená měla nohy vleže roztažené na posteli či nahoře na ramenou obviněného, v několika případech se obviněnému přes jeho snahu soulož nezdařila a nedošlo ke spojení pohlavních orgánů, poškozená jeho jednání nerozuměla, avšak nesouhlasila s ním, brečela, bránila se mu tak, že se mu snažila vysmeknout, obviněný ji však přemohl fyzickou silou, dále jí vyhrožoval ublížením matce či sourozencům, v tomto jednání pokračoval až do 6. 6. 2006, kdy se manželka spolu s dcerami od obviněného odstěhovala, tohoto jednání se dopustil přesto, že bezpečně znal věk poškozené, kterou jako vlastní dceru odmala vychovával.
Za uvedené jednání a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 17 T 95/2010, který byl obviněnému doručen dne 10. 9. 2010, a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku a za přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 1 T 156/2010, byl obviněný J. D. podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněný odsouzen podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 20.000,-Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému J. D. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 17 T 95/2010, který byl obviněnému doručen dne 10. 9. 2010, a výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 1 T 156/2010. Dále byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále bylo obviněnému uloženo podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl opatrovník poškozených N. D. a M. D., Městský úřad Mělník, n. M., M., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 T 9/2011, podali jak obviněný J. D., tak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 2 To 69/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. D. byl nově odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněný odsouzen podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 20.000,-Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému J. D. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 17 T 95/2010, který byl obviněnému doručen dne 10. 9. 2010, a výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 1 T 156/2010. Dále byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O odvolání obviněného J. D. bylo rozhodnuto tak, že se podle §256 tr. ř. zamítá.
Následně podal obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 2 To 69/2012, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž tento nesoulad se dle názoru obviněného vztahuje zejména ke skutkovým zjištěním a provedeným důkazům ve vztahu k poškozené M. V jejím případě jsou dle dovolatele klíčovým důkazem gynekologické nálezy z různých časových období, avšak obviněný považuje hodnocení těchto důkazů za nepřiměřené. Obviněný dále namítl rozpor u výpovědí svědkyň H. V., V. O. a M. H. v kontextu s výpovědí T. J. a znaleckým posudkem z odvětví sexuologie.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. D. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně hodnocení klíčových gynekologických nálezů vztahujících se k poškozené M. a výpovědí svědkyň H. V., V. O. a M. H. je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. nebo trestného činu soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce týkající zmiňovaných gynekologických nálezů. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný v rámci své obhajoby popřel spáchání činu s tvrzením, že nikdy neměl s poškozenými žádné pohlavní styky ani se o nic takového nepokusil, nikdy je neosahával ani jinak pohlavně nezneužíval, a již proto hodnotily důkazy velmi obezřetně. Nejvyšší soud České republiky se ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že soud prvního stupně v předmětné věci provedené důkazy na základě své volné úvahy náležitě zhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a na základě logického myšlenkového postupu učinil správné skutkové závěry, které tvoří spolehlivý základ výroku o vině. Dokazováním bylo zjištěno, že obviněný J. D. byl pachatelem výše uvedeného jednání, když toto vyplynulo z výpovědí poškozených N. D. a M. D., které se v přípravném řízení podrobně vyjádřily k jednání obviněného. Nalézací soud vzal zcela správně v úvahu znalecké posudky z odvětví psychologie, které podporují věrohodnost poškozených. V odůvodnění rozsudku nalézací soud správně uvedl, že rozhodnutí o vině obviněného nestojí pouze na svědeckých výpovědích poškozených, ale i na jiných důkazech, především na výpovědi svědkyně T. J., která podporuje výpovědi poškozených, dále na výpovědi svědkyň H. V. a V. O., znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a pedopsychologie PhDr. Jany Procházkové, ve kterém znalkyně uvedla, že u poškozených nebyly zjištěny sklony k patologické lhavosti ani ovlivnění jinými osobami. Vzhledem k závěrům znalkyně PhDr. Jany Procházkové i k výpovědi PhDr. K. N. pak byl na poškozenou M. D. vypracován ještě další znalecký posudek znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a sexuologie PhDr. Slavomilem Hubálkem, když znalec konstatoval, že výpověď poškozené M. D. je v základních věcech specificky věrohodná, s výhradou, že poškozenou udávaná četnost pohlavních styků nemusí být zcela věrohodná. Nalézací soud vzal rovněž v úvahu i znalecký posudek a výpověď znalce PhDr. Jana Laška, který výslovně uvedl, že obviněný byl k jednání motivován zvýšenou pudovou potřebou sexu, potencovanou požitým alkoholem i snadnou dostupností obětí. Dále krajský soud hodnotil také znalecký posudek MUDr. Jiřího Vambery, když konstatoval, že i závěry znalce z odvětví gynekologie dětí a dospívajících potvrzují, že ke zneužití poškozené M. D. mohlo dojít již v dětském věku, když ani provedené gynekologické prohlídky toto nevylučují. Ani výpověď svědka MUDr. J. Z., který dne 11. 7. 2010 provedl gynekologické vyšetření poškozené M. D., nevylučuje věrohodnost výpovědi poškozené, neboť ani tento lékař neuvedl, že dřívější pohlavní styk vylučuje. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů, že pachatelem činu byl obviněný. Soudy došly k tomuto závěru postupem, při kterém hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Pokud soudy považovaly za nejpádnější důkaz viny obviněného výpovědi poškozených N. D. a M. D., přijatelně se vypořádaly i s obhajobou namítající nevěrohodnost výpovědi poškozené M. D. a rozpor mezi nálezy gynekologů, když konstatoval, že věrohodnost poškozené M. není a nebyla konstruována pouze na gynekologickém závěru, ale i na jiných důkazech, které blíže specifikoval. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a soudem uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal