ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.658.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 658/2013-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. července 2013 o dovolání obviněné T. M. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 8 To 381/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 133/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 6 T 133/2012, byla obviněná T. M. K. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že
dne 17. 7. 2012 v 18.30 hod. v P., ul. U P., v provozovně rychlého občerstvení, v nestřeženém okamžiku odcizila volně položený batoh šedozelené barvy nezjištěné značky v hodnotě 999,- Kč, ve kterém se nacházely věci: notebook černé barvy zn. Lenovo v hodnotě 12.999,- Kč, „myš“ k notebooku zn. Logitech M185R v hodnotě 322,- Kč, 1 ks chlapeckých džín v hodnotě 160,- Kč, 2 ks chlapecké mikiny v celkové hodnotě 480,- Kč, čímž poškozené M. L., roz. M., způsobila celkovou škodu ve výši 14.960,- Kč.
Za popsané jednání byla obviněná T. M. K. odsouzena podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo také přiměřené omezení spočívající v povinnosti ve zkušební době dle svých sil nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobila. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. řádu obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené M. L. na náhradě škody částku 14.960,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. řádu byla jmenovaná poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 6 T 133/2012, podala obviněná T. M. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 8 To 381/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu sám nově uložil obviněné podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné současně uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti ve zkušební době dle svých sil nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobila. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 8 To 381/2012, podala obviněná T. M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítla, že od počátku daného trestního řízení byla porušována pravidla trestního řádu. Poukázala na to, že záznam o sdělení obvinění obsahuje jiný časový údaj o tom, kdy měla z provozovny rychlého občerstvení odejít (tj. 19.30 hodin), naproti tomu v návrhu na potrestání je uveden čas 18.30 hodin. Dále obviněná uvádí, že ačkoliv je vietnamské národnosti a jejím mateřským jazykem je vietnamština, protokol o jejím výslechu jako podezřelé ze dne 21. 7. 2012 byl pořízen v českém jazyce, který neovládá a nerozumí mu tak, jak vyžaduje její právo na skutečnou obhajobu. S ohledem na tuto skutečnost považuje dovolatelka výsledky přípravného řízení za chatrné. Dle obviněné nebyly v průběhu řízení odstraněny rozpory v tvrzení svědka T. N. M., ačkoliv jsou klíčové z hlediska prověření jeho věrohodnosti, a to zvláště za okolností, kdy není k dispozici žádný přímý důkaz. Obviněná tvrdí, že se ve své výpovědi neodchýlila od svých tvrzení uvedených v protokolu o výslechu podezřelé ze dne 21. 7. 2012 a domnívá se, že jí nelze přičítat k tíži, že se podrobně nerozhovořila o všech známých nebo souvisejících okolnostech, které by svědčily v její prospěch. V další části svého obsáhlého dovolání dovolatelka podrobně rozepisuje a hodnotí obsah své výpovědi z hlavního líčení, jakož i obsah výpovědí svědka T. N. M. a svědkyně M. R. Orgánům činným v trestním řízení obviněná vytýká, že nevyužily všechny možnosti k objasnění věci a že mohly dohledat místo, kde se předmětný notebook nacházel a mohly též opatřit záznamy z městského kamerového systému, čímž by se mimo jiné zjistilo, jakou tašku měla při své cestě do Kauflandu a zda při odchodu od svědka T. N. M. byla taška plná či nikoliv. Neprovedení těchto důkazů považuje za nedůvodné zkrácení jejího práva na obhajobu.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že veškeré dovolací námitky obviněná uplatnila již v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (obsah dovolání je téměř totožný s obsahem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Navíc podstata dovolacích námitek obviněné spočívá výlučně v odlišném způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů. Takto koncipované námitky ale nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nesměřují proti právnímu posouzení skutku, nýbrž proti učiněným skutkovým zjištěním, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, a jimiž je dovolací soud zásadně vázán.
V řízení o dovolání lze totiž do skutkových zjištění zasahovat jen ve zcela výjimečných případech. Těmito případy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v posuzované věci se nejedná o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Je pravdou, že proti obviněné nestojí žádný přímý důkaz, avšak nepřímé důkazy tvoří logický a ucelený řetězec svědčící o její vině. Rozhodující soudy svá skutková zjištění opřely zejména o výpovědi svědků T. N. M. a M. R., kteří se nacházeli v kritické době na místě činu. Výpovědi zmíněných svědků (včetně jimi předložených náčrtků vnitřního prostoru stánku) byly ze strany příslušných soudů vyhodnoceny jako věrohodné a s tímto hodnocením se ztotožnil i Nejvyšší soud. Oba svědci vypovídali o rozhodných okolnostech zcela přesvědčivě, nebyly zjištěny ani žádné známky jejich případné zaujatosti vůči obviněné. Naopak obhajoba obviněné byla vyhodnocena jako ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Bylo prokázáno, že obviněná byla poslední cizí osobou, která byla v předmětné provozovně rychlého občerstvení, svědka T. N. M. se vyptávala, zda má v provozovně kamery (přitom je zjevné, že nemluvila pravdu, když tvrdila, že svědek T. N. M. jí sám ukazoval kamerový systém ve své prodejně, ač na základě protokolu o ohledání místa činu í záznamu policie v dané provozovně žádný kamerový systém není). V okamžiku, kdy se svědek T. N. M. vzdálil, využila situace a s plnou zapnutou taškou (která byla dle svědecké výpovědi svědkyně M. R. při příchodu obviněné do prodejny prázdná), do které se odcizený batoh s věcmi vešel, z provozovny odešla. Nejvyšší soud tak dal za pravdu soudům prvního i druhého stupně v tom, že ze shora uvedených skutečností nelze učinit jiný závěr, že obviněná využila chvíle, kdy se svědek T. N. M. vzdálil a zmocnila se příslušného batohu i s věcmi v něm umístěnými. Další dokazování (záznamy městského kamerového systému) bylo proto v souladu se zákonem shledáno nadbytečným.
K námitkám obviněné týkajícím se odlišného časového údaje ohledně jejího odchodu z provozovny rychlého občerstvení či místa, kde byl položen batoh či notebook již odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku správně uvedl, že se jedná o okolnosti nepodstatné, které si svědek nemusel přesně pamatovat. Pokud se týká další z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní námitky, že obviněná byla v přípravném řízení vyslechnuta bez přítomnosti tlumočníka, ačkoliv českému jazyku nerozumí (v této souvislosti označila výsledky přípravného řízení za chatrné), i s touto se odvolací soud dostatečně vypořádal s konstatováním, že obviněná byla před svým výslechem poučena o svých právech, souhlasila s tím, že bude vypovídat a výslovně uvedla, že přítomnost tlumočníka nežádá.
Z procesního postupu soudů obou stupňů je tedy zřejmé, že provedly všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněné, hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, která neodporují zásadám formální logiky, přičemž i právní posouzení plně odpovídá skutkovému zjištění tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Navíc oba rozhodující soudy své závěry dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily ve svých rozhodnutích, na která je možno beze zbytku odkázat. Za těchto okolností nemohlo dojít k naplnění uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádného jiného (byť neuplatněného) dovolacího důvodu.
Na základě shora uvedených skutečností je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obviněná na jedné straně deklarovala zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnila námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné T. M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná