ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.875.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 875/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2013 o dovolání, které podal obviněný S. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. 42 To 54/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 115/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. V. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 13 T 115/2010 uznal obviněného S. V. vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.”), jehož se dopustil tím, že ačkoli si byl nejpozději od 15. května 2009 vědom toho, že je povinen vydat společnosti Lesní školka Pánkovsko, s.r.o. její osobní automobil zn. Opel Combo, který společnost nabyla do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy s Auto Dobrovolný V. M. s.r.o. ze dne 29. dubna 2003 a který užíval z titulu funkce jednatele společnosti jakožto služební vozidlo, popř. – po ukončení funkce jednatele – jako výpůjčku, přesto tento automobil v hodnotě nejméně 53.900,- Kč od listopadu 2008, kdy byl seznámen s požadavkem jednatele Lesní školky Pánkovsko, s.r.o. na vydání vozidla, popřípadě nejpozději od 15. května 2009, kdy prokazatelně převzal písemnou výzvu k jeho vrácení, do současné doby nevrátil a přes telefonické a písemné výzvy společnosti k jeho vydání ho užívá pro svou potřebu a odmítá ho vydat, čímž společnosti Lesní školka Pánkovsko, s.r.o., se sídlem D., způsobil škodu ve výši nejméně 53.900,- Kč .
Za to mu byl podle §248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl v souladu s §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Lesní školka Pánkovsko, s.r.o., se sídlem D., škodu ve výši 53.900,- Kč. Se zbytkem svého nároku byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citované rozhodnutí napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. 42 To 54/2013 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) a g) tr. ř. Jejich naplnění spatřuje v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v §265a odst. 2 písm. a) – k) tr. ř. , a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dané věci se podle obviněného o trestný čin nejedná, neboť popsaný skutek v odsuzujícím rozsudku nesplňuje podmínky §3 tr. zák., resp. §15 tr. zákoníku. Nesprávné posouzení skutkových okolností učiněné oběma soudy nižších stupňů, tj. nabytí vlastnického práva k předmětnému vozidlu v souvislosti s uzavřenou kupní smlouvou podle ustanovení §409 a následujících zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), a podle ustanovení §588 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), a vztah mezi obviněným jako společníkem a společností s ručením omezeným, mělo rozhodný význam z hlediska hmotného práva pro posouzení skutku samotného.
Ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (i v jeho odůvodnění) zcela chybí popis rozhodných skutečností, kterými mělo dojít k naplnění znaku přisvojení si cizí věci svěřené obviněnému, tedy kdy a jak mělo být údajnému vlastníkovi Lesní školce Pánkovsko, s.r.o. předmětné vozidlo předáno, a jakým způsobem měl nabýt vlastnického práva. Podle nalézacího soudu mělo dojít k nabytí vlastnického práva uzavřením kupní smlouvy podle §409 a násl. obchodního zákoníku mezi prodávající AUTO DOBROVOLNÝ V.M. s.r.o. a kupující Lesní školkou Pánkovsko, s.r.o. Obviněný upozornil na to, že podle §443 obchodního zákoníku nedochází k nabytí vlastnického práva uzavřením kupní smlouvy, nýbrž předáním zboží. Má za to, že toto vozidlo zakoupil sám pro svoje účely za finanční prostředky náležející do společného jmění manželů, tedy za peníze jeho a jeho manželky. Automobil osobně převzal a od dubna 2003 až do dnešního dne jej užívá jen pro potřeby své rodiny. Oba soudy nižších stupňů proto chybně posoudily obchodně právní vztah mezi obviněným jako jednatelem Lesní školky Pánkovsko, s.r.o. a touto společností, tedy že by předmětný automobil byl pro obviněného věcí cizí. S výjimkou zjištění existence písemné kupní smlouvy, kde je vyznačena poškozená jako kupující, u níž znalec konstatoval, že podpis na ní uvedený by měl být s největší pravděpodobností obviněného, všechny ostatní důkazy a zjištěné skutečnosti svědčily ve prospěch dovolatele, tedy že poškozená se nikdy vlastníkem automobilu nestala a ani se jako vlastník nechovala (neprovedla registraci vozidla u příslušného odboru dopravy, neprováděla odpisy, nehradila daně, neprováděla údržbu a opravy, neplatila zákonné pojištění a neprováděla povinné technické kontroly), což však činil obviněný. V popisu skutku výroku o vině odsuzujícího rozsudku zároveň chybí údaj o tom, kdy, jak a kde měl obviněný automobil převzít, to znamená, kdy mu mělo být svěřeno a měl jej používat z titulu funkce jednatele a dále kdy, jak a s kým měl obviněný uzavřít smlouvu o výpůjčce a na jak dlouhou dobu.
Poškozené tak nemohla vzniknout ani žádná škoda, neboť peníze na koupi vozidla ani neměla a obviněný uhradil kupní cenu za automobil ze svých zdrojů pocházejících ze společného jmění manželů, které byly prokazatelně vybrány ze společného účtu obviněného a jeho manželky.
S ohledem na zásadu ultima ratio se v posuzované věci jedná o soukromoprávní vztah, který je neadekvátně kriminalizován, neboť není přípustné, aby trestní postih jako krajní prostředek ochrany práv nahrazoval ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v soukromé sféře, kde má navíc subjekt dostatek možností, jak svá práva chránit prostředky soukromoprávními.
Oba soudy taktéž neprovedly rozhodné důkazy navrhované obviněným a nezohlednily ani skutečnosti, které považovaly za prokázané.
Nesprávnost skutkových tvrzení obsažených ve výroku odsuzujícího rozsudku a důkazů provedených i uváděných v odůvodnění rozhodnutí vedla podle obviněného i samotnou státní zástupkyni přítomnou u veřejného zasedání k tomu, že navrhla vyhovět odvolání obviněného s odkazem na to, že není splněna podmínka vzniku škody poškozené společnosti.
Ze všech shora uvedených důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. 42 To 54/2013 i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 13 T 115/2010 a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, nebo aby rozhodl podle §265 l odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství po rekapitulaci stěžejních dovolacích námitek obviněného konstatoval, že obhajoba obviněného spočívající v tom, že předmětnou kupní smlouvu nepodepsal, byla provedeným dokazováním (mj. i písmoznaleckým posudkem) zcela vyvrácena. Obviněný uzavřel písemnou kupní smlouvu dne 29. 4. 2003, v níž byla jako kupující označena poškozená společnost Lesní školka Pánkovsko, s.r.o., jejímž jednatelem byl v té době obviněný. Je tedy zcela zřejmé, že pokud na základě této kupní smlouvy na někoho přešlo vlastnické právo k předmětnému vozidlu, pak to byla společnost Lesní školka Pánkovsko, s.r.o., a nikoliv obviněný jako fyzická osoba. V tomto kontextu je podle státního zástupce nerozhodné, z jakých prostředků byla kupní cena vozidla hrazena nebo zda bylo vozidlo vedeno v evidenci majetku poškozené společnosti. Jestliže vozidlo od prodávající převzal obviněný, který byl jednatelem společnosti Lesní školka Pánkovsko, s.r.o. (přičemž tato společnost byla v kupní smlouvě uvedena jako kupující), pak bylo tímto okamžikem vozidlo platně předáno do držby společnosti, za kterou jednal obviněný jako její statutární orgán, a převod vlastnického práva k vozidlu na společnost Lesní školka Pánkovsko, s.r.o se tím stal perfektním, neboť došlo k řádné tradici předmětu převodu. Dovolací námitky obviněného zpochybňující fakt, že došlo k platnému převodu vlastnického práva k vozidlu na společnost Lesní školka Pánkovsko, s.r.o., proto státní zástupce považuje za nedůvodné. Jelikož obviněný byl s okolnostmi koupě předmětného motorového vozidla podrobně seznámen, pak zcela jistě věděl, že vlastnické právo k vozidlu svědčí poškozené společnosti. Je samozřejmé, že jako jednatel společnosti měl právo vozidlo užívat (a po dobu jeho užívání se jednalo o věc, která mu byla společností jako majitelem vozidla svěřena). Okamžik (neoprávněného) přisvojení si tohoto vozidla byl proto v rozsudku nalézacího soudu vymezen dnem 15. 5. 2009, kdy již obviněný delší dobu nebyl ve funkci jednatele a kdy mu byla doručena písemná výzva poškozené společnosti k vydání vozidla. Byl-li stíhaný skutek vymezen tímto způsobem, pak popis skutku podle názoru státního zástupce odpovídá zvolené právní kvalifikaci. Zahrnuje totiž popis okolností, z nichž vyplývá, že předmětný automobil byl ve vztahu k obviněnému věcí cizí, jakož i okolností, z níž vyplývá úmyslné zavinění obviněného.
Veškeré dovolací námitky obviněného pak představují toliko opakování jeho obhajoby z řízení před nalézacím i odvolacím soudem. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu jasně plyne, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, pokud dovolatel sice uplatňuje námitky věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu, ale jde o námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly, zejména pokud se v dovolání jen opakují argumenty použité už v původním řízení a v řádném opravném prostředku, které dostatečně posoudil už soud v řádném opravném řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Státní zástupce proto navrhl odmítnout dovolání obviněného S. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné rozhodnutí, než které je navrhováno shora.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. 42 To 54/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Obviněný v dovolání nejprve namítl, že předmětný osobní automobil zn. Opel Combo pro něj není cizí věcí, která mu byla svěřena ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák., neboť jej nabyl do svého vlastnictví. Jde však o námitku nedůvodnou, protože bylo v předchozím řízení jednoznačně prokázáno, že vlastnické právo k němu nabyla poškozená společnost Lesní školka Pánkovsko, s.r.o. na základě kupní smlouvy ze dne 29. 4. 2003 uzavřené v režimu obchodního zákoníku mezi prodávající AUTO DOBROVOLNÝ V.M. s.r.o. a kupující Lesní školkou Pánkovsko, s.r.o., která byla zastoupena obviněným jako jejím jednatelem (statutárním orgánem) a společníkem v jedné osobě.
Nabytí vlastnického práva ke zboží upravuje obchodní zákoník v ustanovení §443 až 446. Podle §445 obchodního zákoníku si strany mohou smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v §443 (tj. předáním zboží či získáním oprávnění nakládat zásilkou u přepravovaného zboží podle odst. 2 tohoto ustanovení). Nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Tak tomu bylo i v této trestní věci, neboť obě smluvní strany si v čl. II bodu 6 této kupní smlouvy sjednaly, že vlastnické právo k předmětnému vozidlu přechází na kupující úplným zaplacením kupní ceny prodávající, což bylo stvrzeno v čl. II bodu 8 smlouvy, v níž je konstatováno, že kupní cena ve výši 164.700,- Kč byla prodávajícímu zaplacena v hotovosti, a dále v jejím čl. II bodu 9 je uvedeno, že daný automobil byl řádně předán kupující. Obviněný byl uzavření této kupní smlouvy přítomen, v zastoupení poškozené ji podepsal, takže se musel seznámit s jejím obsahem. Sám uvedl, že mu bylo vozidlo předáno, tedy bylo mu svěřeno k užívání, a to až do dne 15. 5. 2009, kdy mu byla doručena výzva k jeho navrácení. Obhajoba obviněného spočívající v tvrzení, že se domníval, že vlastnické právo k automobilu náleží jemu jako fyzické osobě, je proto bezpředmětná. Oba soudy taktéž správně dovodily, že pro posouzení vlastnického práva, tedy potažmo zda je automobil pro obviněného věcí cizí podle §248 odst. 1 tr. zák., není ani rozhodné, zda se poškozená chovala jako vlastník vozidla, tedy hradila potřebné výdaje spojené s jeho provozem. Měl-li obviněný za to, že finanční prostředky takto vynaložil namísto poškozené, měl je po ní vyžadovat v době, kdy je vynaložil po předložení adekvátních dokladů o provedených platbách. Všechny podstatné okolnosti pro shledání viny obviněného za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. tak byly vymezeny v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. byly dále rozvedeny a doplněny v odůvodnění odsuzujícího rozsudku a napadeného usnesení.
Jde-li o naplnění znaku škody nikoli malé podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jíž se podle výkladového ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč, i ten byl v posuzovaném případě řádně prokázán. Odvolací soud na straně 4 odůvodnění napadeného usnesení náležitě poukázal na skutečnost, že kupní cena automobilu byla hrazena nadvakrát. Nejprve byla poškozenou dne 7. 4. 2003 hotově uhrazena její první část ve výši 70.000,- Kč (viz daňový doklad ze dne 7. 4. 2003, č. l. 23), za níž obě smluvní strany považovaly zálohu na nájemné sjednanou na základě nájemní smlouvy uzavřené téhož dne mezi společností AUTO DOBROVOLNÝ V.M. s.r.o. jako pronajímatelkou a poškozenou jako nájemkyní předmětného automobilu. Zbývající část kupní ceny ve výši 94.700,- Kč byla uhrazena opět poškozenou v hotovosti v den podpisu kupní smlouvy ze dne 29. 4. 2003 (viz příjmový pokladní doklad ze dne 29. 4. 2003, č. l. 25). Taktéž v technickém průkazu, bylo zaznamenáno, že byl automobil odhlášen na Lesní školku Pánkovsko, s.r.o., který byl zaslán kupující, tedy poškozené, a automobil byl vzat do evidence majetku poškozené, o čemž svědčí i přehled pořízených investic poškozené. Odvolací soud dále upozornil na to, že takto zjištěný skutkový stav je pak logicky v rozporu s tvrzením obviněného, že kupní cenu uhradil sám v plné výši v den prodeje z peněz, které vybrala jeho manželka ze soukromého účtu, neboť obviněný vypovídal o celé částce, ač z listinných důkazů plyne, že se již jednalo jen o rozdíl mezi celkovou kupní cenou a zálohou na nájemné, jak bylo popsáno shora. Vyčíslená škoda pak představuje částku stanovenou odborným vyjádřením jako obvyklou cenu předmětného vozidla.
Dovolatel dále namítl, že oba soudy neprovedly rozhodné důkazy navrhované obhajobou. Takové tvrzení však dále nespecifikoval a neuvedl, o které konkrétní důkazy se mělo jednat. K tomu lze přičinit poznámku, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
K důkazním návrhům předneseným obviněným, které nalézací soud neprovedl, se však tento vyjádřil v odůvodnění odsuzujícího rozsudku s konstatováním, že je považuje za nadbytečné. Pro právní hodnocení věci měl nalézací soud za podstatné důkazy, z nichž bylo možné zjistit, kdo uzavřel kupní smlouvu a stal se vlastníkem vozidla. Bylo podle něj nepodstatné, zda se poškozená později chovala jako vlastník, zda odváděla povinné platby či jestli o vozidle účtovala. Bylo podle něj dostatečně prokázáno, že vlastníkem vozidla je poškozená, která jej svěřila obviněnému jako svému jednateli, který si jej přisvojil, a odmítl jej vrátit, ačkoliv byl opakovaně vyzýván, aby jej odevzdal poškozené. V daném případě se proto o opomenuté důkazy nejedná.
K další části argumentace dovolatele je třeba uvést, že princip ultima ratio má nepochybně význam pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Původně šlo zejména o princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestně právní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k deliktní právní úpravě civilní a správně právní, nicméně v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii.
Lze tedy v obecné rovině shrnout, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost. (Srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník I., §1 – 139, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck 2009, str. 92 – 93).
Dovolateli je možno přisvědčit, že se mezi ním a poškozenou společností Lesní školka Pánkovsko, s.r.o. jednalo o obchodněprávní vztah, pro jehož ochranu mohla tato využít řízení před civilním soudem, avšak v daném případě s ohledem na jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu by nepostačovalo uplatnění obchodněprávní (či jiné) odpovědnosti obviněného než trestní, neboť při zachování principu ultima ratio bylo nevyhnutelné užití trestního práva jako krajního prostředku při ochraně společnosti před činy zvlášť nebezpečnými, jímž toto jednání obviněného bezesporu je. I při plném respektování zmíněného principu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Z uvedeného také jednoznačně plyne, že obviněný v dovolání uplatnil obhajobu uplatňovanou opakovaně v průběhu celého trestního řízení i v odvolání, a soud prvního i druhého stupně se jeho argumentací řádně zabývaly a náležitě ji vyvrátily. Nezbývá proto než shrnout, že obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky již dříve uplatněné, takže se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). První varianta tohoto důvodu dovolání nemohla být v posuzované věci naplněna, neboť Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. řádný opravný prostředek obviněného věcně přezkoumal a podle ustanovení §256 tr. ř. jej napadeným usnesením zamítl. V úvahu tedy teoreticky připadla pouze jeho druhá alternativa, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný sice v této souvislosti nesprávně označil zmíněné ustanovení jako §265a odst. 2 písm. a) - k) tr. ř., avšak z jeho další argumentace je možno jednoznačně dovodit, že měl na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak bylo ale rozvedeno shora, námitky obviněného podřazené pod tento dovolací důvod byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu muselo být konstatováno, že rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., nebyl uplatněn důvodně.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného S. V. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec