ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1364.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1364/2012-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2013 o dovolání obviněného M. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2012, sp. zn. 1 To 6/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2011, sp. zn. 46 T 5/2011, byli obviněný M. Z. v bodech 1), 2), 3), obviněný R. R. v bodech 1), 2), 3), obviněný L. Ch. v bodech 2), 3) a obviněný M. D. v bodě 3), uznáni vinnými z přípravy trestného činu loupeže podle §20 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obviněný J. Ch. v bodě 1), obviněný J. M. v bodě 2) a obviněný P. G. v bodě 2) byli uznáni vinnými z přípravy trestného činu loupeže podle §20 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněnému M. Z. byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Obviněnému R. R. byl uložen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Obviněnému L. Ch. byl uložen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému J. Ch. byl za tento zločin a sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 3. 2011, č. j. 12 T 104/2010-44, uložen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 (čtyř) roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 3. 2011, č. j. 12 T 104/2010-44, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. M. byl uložen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 (dvou) roků. Obviněnému P. G. byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Obviněnému M. D. byl uložen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obvinění M. Z. , R. R. a L. Ch. dále byli podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby v bodě II/1) rozsudku pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) (pouze R. R. ), odst. 3 písm. a), b) trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zákona). Obvinění M. Z. , R. R. , L. Ch. a J. Ch. dále byli podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby v bodě II/2) pro trestný čin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku a trestný čin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný J. Ch. byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby v bodě II/3) pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali uvedení obvinění.
Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání státní zástupkyně a obviněných M. Z. , R. R. , L. Ch. , J. Ch. , J. M. a M. D. , rozhodl rozsudkem ze dne 16. 3. 2012, sp. zn. 1 To 6/2012, tak, že z podnětu odvolání obviněných byl napadený rozsudek částečně zrušen v celé jeho odsuzující části, a to podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. ř. ve výrocích týkajících se obviněných M. Z. , R. R. , J. Ch. a M. D. , podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), e), odst. 2 tr. ř. ve výrocích týkajících se obviněných L. Ch. a J. M. a za podmínek §261 tr. ř. i v části týkající se již odsouzeného P. G. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obvinění M. Z. , R. R. , L. Ch. , J. Ch. , J. M. , P. G. a M. D. , jsou vinni, že
1. obvinění M. Z. , R. R. a J. Ch. společně s dalšími osobami, které zajišťovaly jako řidiči jejich převoz osobními vozidly do označených lokalit, v období měsíců ledna až března 2010 na podkladě informace poskytnuté R. R. , že M. S. , disponuje ve svém domě vyšší finanční hotovostí, prováděli činnosti směřující k jejímu loupežnému přepadení, které spočívaly v tom, že převlečeni do černých kombinéz s nápisy Policie, s kuklami na hlavách a vyzbrojeni minimálně jednou krátkou střelnou zbraní prováděli obhlídku jejího rodinného domu na ulici V Z. , v K. n. O. , okr. T. , s cílem zjistit přesný pohyb a časový rozvrh M. S. a místo úschovy finanční hotovosti, přičemž M. Z. tak činil nejméně v šesti případech, R. R. a J. Ch. nejméně ve třech případech, kdy přesně nezjištěného dne v březnu 2010 okolo 18:00 hodin M. Z. a J. Ch. ustrojeni v těchto kombinézách s kuklami na hlavě, ozbrojeni minimálně jednou krátkou střelnou zbraní, zazvonili na zvonek rodinného domu M. S. s cílem vylákat ji ke dveřím a pod legendou policejního šetření vstoupit do rodinného domu a zde pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutit M. S. k vydání finanční hotovosti; M. S. na jejich zvonění nereagovala, a proto oba dva od domu odešli, neboť se na ulici začali pohybovat chodci a informovat se, proč je na místě policie,
2. obvinění M. Z. , R. R. , L. Ch. a P. G. společně s další osobou, která zajišťovala převoz některých z nich osobním vozidlem do označených lokalit, od začátku měsíce dubna 2010 a obviněný J. M. v červenci 2010 na podkladě informace pracovníka Exekučního úřadu Brno-venkov P. G. , že S. N. , disponuje větší finanční hotovostí, prováděli činnosti směřující k jeho loupežnému přepadení, které spočívaly v tom, že vybaveni vysílačkami a pozorovacím dalekohledem v nočních hodinách M. Z. a R. R. , kteří měli přepadení realizovat tak, že vydráždí psy v kotcích a vylákají tak S. N. z domu na zahradu, kde jej pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutí k vydání finanční hotovosti, převlečeni do černého oblečení, nejméně v šesti případech, a to dne 30. 6., 1. 7., 21. 7., 22. 7., 23. 7. a 25. 7. 2010 prováděli opakované obhlídky jeho rodinného domu v obci Š. , okr. B. , kdy na místo činu je přivezli při vědomí těchto skutečností jako řidiči motorových vozidel nejméně ve třech případech L. Ch. , a to dne 21. 7., 22. 7. a 23. 7. 2010, J. M. dne 25. 7. 2010, v ostatních případech další osoba, tito řidiči zůstávali s M. Z. a R. R. v kontaktu pomocí užívaných pojítek, tj. telefonů či vysílaček, a následně je z místa obhlídky opět odvezli; k přepadení S. N. nedošlo, neboť se přestal v domě zdržovat varován policií; z tohoto důvodu uložil M. Z. P. G. zjistit, kdy bude S. N. ve svém domě tak, aby mohlo dojít k jeho přepadení, k čemuž rovněž nedošlo, neboť všichni obžalovaní byli dne 26. 7. 2010 zadrženi Policií ČR,
3. obvinění M. Z. , R. R. , L. Ch. , M. D. společně s další osobou, která zajišťovala převoz některých z nich osobním vozidlem do označených lokalit, v přesně nezjištěné době koncem měsíce června roku 2010 sdělil M. D. M. Z. informaci o tom, že V. H. L. , státní občanka Ukrajiny, bude dne 16. 7. 2010 vybírat v pobočce ČSOB na ulici M. H. v B. větší finanční hotovost ve výši nejméně 600.000,- Kč, a dohodli se spolu, že se těchto peněz zmocní; dne 15. 7. 2010 ve večerních hodinách v domě v obci N. se dohodli M. Z. , R. R. L. Ch. na provedení loupežného přepadení této poškozené s tím, že M. Z. bude k provedení trestné činnosti vydávat koordinující pokyny, R. R. na základě pokynů M. Z. , případně sám M. Z. přepadnou V. H. L. při odchodu z banky k jejímu vozidlu tak, že ji násilím zatlačí do vozidla a za použití „Kasru“ se zmocní její tašky s penězi, L. Ch. bude zajišťovat dopravu M. Z. a R. R. i na místo a z místa přepadení a dále R. R. a M. Z. označí osobu V. H. L. , včetně jejího vozidla Nissan Micra a bude se účastnit jejího sledování; po této dohodě dne 16. 7. 2010 všichni obvinění mimo M. D. hlídali pobočku banky ČSOB na ulici M. H. s cílem přepadnout V. H. L. ; tato však do pobočky banky nepřišla, a proto se stejným cílem sledovali její pohyb dne 19. 7. 2010 po B. a střežili prostor kolem pobočky ČSOB, V. H. L. peníze nevybrala, a proto ji obvinění sledovali až do 17:00 hodin, kdy se jim poškozená ztratila z dohledu a obviněným se ji nepodařilo dohledat, informace o jejím pohybu a výši vybrané hotovosti měl poskytnout M. D. , neboť byl o poskytnutí těchto informací opakovaně telefonicky žádán a tyto informace měl M. D. získávat průběžně od osob blízkých V. H. L. ,
přičemž M. Z. v označených případech ostatním obviněným udílel pokyny a koordinoval jejich činnost, aby snadněji dosáhli společného cíle – získání finančních prostředků, a rovněž zajišťoval prostředky, které obvinění užívali, neboť pro spáchání zamýšlených činů byli vybaveni jednou krátkou střelnou zbraní – plynovou pistolí Kora, černými kombinézami s nápisy Policie, vysílačkami, pozorovacím dalekohledem, mobilními telefony, kovovými pouty, paralyzujícími stroji a dalšími prostředky využitelnými k provedení násilné či majetkové trestné činnosti.
Tímto jednáním spáchali M. Z. (ad 1. – 3.), R. R. (ad 1. – 3.), L. Ch. (ad 2., 3.), M. D. (ad 3.) přípravu trestného činu loupeže podle §20 odst. 1, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, obvinění J. Ch. (ad 1.), J. M. (ad 2.), P. G. (ad 2.) přípravu trestného činu loupeže podle §20 odst. 1, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Za tyto zločiny byli odsouzeni a obviněnému M. Z. byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let a 6 (šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Obviněnému R. R. byl uložen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Obviněnému L. Ch. byl uložen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému J. Ch. , a to i za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 3. 2011, č. j. 12 T 104/2010-44, byl uložen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 (čtyř) let. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 3. 2011, č. j. 12 T 104/2010-44, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. M. byl uložen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Obviněnému P. G. byl uložen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Obviněnému M. D. byl uložen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2012, sp. zn. 1 To 6/2012, podal obviněný M. D. prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Nováka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel napadl výrok o svém odsouzení v celém jeho rozsahu, a to jak ve výroku o vině, tak i navazující výroky. V podrobnostech dovolatel uvedl, že došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, které vyústilo ve fakt, že provedené důkazy a skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu, kdy provedené důkazy prokazují jinou verzi skutkového stavu, než ke které ve vztahu k jeho osobě dospěly oba soudy. Skutková zjištění nalézacího soudu byla prakticky v nezměněné podobě převzata odvolacím soudem. Pokud odvolací soud dospěl ke zjištění, že jednání obviněných naplnilo znaky trestného činu loupeže, potom se podle dovolatele jedná o nepřípustnou spekulaci soudu, kterou de facto upřednostnil jednu z možných skutkových verzí, jež je ale pro dovolatele nepříznivá. Skutková zjištění nalézacího soudu vycházející z tvrzení L. Ch. , že se dovolatel a M. Z. domlouvali, že chtějí „sebrat“ peníze, jsou v rozporu s výrokovou částí rozsudku nalézacího soudu, kde se již mluví o tom, že mělo dojít k „přepadení“ V. H. L. Dovolatel dále poukázal na to, že se nezúčastnil dne 15. 7. 2010 ve večerních hodinách v obci N. žádné údajné porady „na provedení loupežného přepadení“, neměl se tedy jak dozvědět o domluvě ostatních obviněných. K úvahám odvolacího soudu o použití násilí na straně 40 jeho rozsudku dovolatel namítal, že jako důkaz potvrzující skutečnost, že věděl o údajně zamýšleném použití násilí vůči poškozené V. H. L. , nelze použít očekávání soudu, které sám soud vykonstruuje ve svém rozsudku. Žádný důkaz potvrzující uvedený závěr soudu neexistuje, a proto se soud musel uchýlit k takto spekulativním tvrzením. V návaznosti na výpověď V. H. L. dovolatel uvedl, že za podmínek, o nichž vypovídala (snížená opatrnost z důvodu opakovaného přenosu vysokých částek peněz), by bylo možné jí odcizit kabelku bez větších obtíží. V dané věci existuje více variant skutkového stavu, kdy ani jednu z nich nelze spolehlivě prokázat, a pracuje se tedy pouze s jistou mírou pravděpodobnosti, která nemůže postačovat k prokázání jakékoliv skutečnosti v trestním řízení, a už vůbec ne k prokázání viny dovolatele. Nelze mít na základě důkazů za prokázané, že by dovolatel jakkoliv plánoval nebo byl seznámen s tím, že má být při odcizení peněz použito násilí. Dovolatel tak má za to, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako příprava zločinu krádeže ve smyslu §205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, které ale není trestné ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu má zato, že by měl být zproštěn obžaloby ve smyslu §226 písm. b) tr. ř.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2012, sp. zn. 1 To 6/2012, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující. Dále učinil návrh, aby poté Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl, eventuálně podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. D. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil tak, že vymezenému důvodu dovolání odpovídá pouze část námitek dovolatele, a to v tom rozsahu, v jakém namítá, že ve věci došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, které z nich soudy učinily. Zpochybňuje přitom v podstatě naplnění subjektivní stránky ve vztahu k přípravě zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) a c) tr. zákoníku. Prostřednictvím námitky uvedeného „extrémního nesouladu“ obviněný v podstatě zpochybňuje naplnění subjektivní stránky ve vztahu k přípravě uvedeného zločinu. Svůj závěr ohledně nedostatku subjektivní stránky však obviněný staví na jiném skutkovém základě, než na jakém stojí právní závěry soudů obou stupňů, resp. na jiném hodnocení provedených důkazů. Skutkový stav však byl ve věci podle názoru státního zástupce prokázán v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a v intencích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Rovněž hodnocení důkazů soudy obou stupňů bylo provedeno v souladu se zákonnými požadavky vyvěrajícími z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. O vině obviněného svědčí zejména výpověď svědka H. S jeho výpovědí pak korespondují další důkazy, zejména záznamy o telekomunikačním provozu a protokoly o sledování osob a věcí. Tyto další důkazy ve shodě s výpovědí svědka H. potvrzují účast obviněného na přípravném jednání a komunikaci obviněného s V. G. a následně V. G. se svědkyní L. S námitkou, že nebylo prokázáno úmyslné zavinění obviněného ve vztahu k připravovanému násilnému jednání vůči svědkyni L. , souhlasit nelze. Z dokazování vyplynulo, že obviněný D. poskytoval konkrétní informace o pohybu svědkyně L. s tím záměrem, aby této byla odcizena značná finanční částka určená na výplaty zaměstnanců společnosti O. Ve vztahu k připravovanému trestnému činu loupeže lze přitom u obviněného dovodit minimálně zavinění ve formě úmyslu nepřímého, neboť obviněný musel být nejméně srozuměn s tím, že při transportu tak vysoké částky není pravděpodobné, že by bylo možno se jí zmocnit jednáním, které by naplňovalo toliko znaky mírněji trestného činu krádeže. Naopak vzhledem k rozsahu příprav, systematickému sledování svědkyně a koordinaci všech zúčastněných osob je zjevné, že v představě obviněného bylo zahrnuto i zmocnění se peněz za překonání odporu svědkyně. Nelze přitom z žádného důkazu dovodit, že by s ohledem na rozsah příprav k takovému útoku spoléhal na to, že ostatní účastníci upustí od násilného jednání, pokud se peníze v kabelce svědkyni nepovede odcizit nenásilným způsobem. Naopak o tom, že by obviněný svou účast na přípravném jednání – byť mlčky – omezil pouze na zmocnění se peněz krádeží a apriorně odmítl jednání násilné, žádný ve věci provedený důkaz nesvědčí. Stejně tak státní zástupce neshledává pochybení ani v tom, pokud odvolací soud logicky vykládá konkrétní okolnosti, které existenci představy obviněného o možném násilném jednání vůči svědkyni svědčí (tj. předpoklad zvýšené bdělosti svědkyně ve vztahu k přenášené značné sumě peněz). Úvahy odvolacího soudu, obviněným zpochybňované jako „spekulativní tvrzení“, státní zástupce naopak považuje za výklad subjektivní stránky stíhaného jednání na základě ve věci provedeného dokazování. Pro úplnost pak státní zástupce podotknul, že z hlediska zavinění obviněného není podstatná jeho neúčast na „organizační“ schůzce v obci N. dne 15. 7. 2010, na níž ostatní členové organizované skupiny dohodli podrobnosti plánu, za situace, kdy se na realizaci tohoto plánu následně fakticky podílel. Tato skutečnost sama o sobě ve světle ostatních okolností zavinění obviněného ve vztahu k připravovanému násilnému jednání nevylučuje, má toliko vliv na posouzení míry, či intenzity jeho účasti na spáchané přípravě. Po zvážení uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že k tvrzenému „extrémnímu rozporu“ mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními nedošlo. Jednání obviněného přitom bylo přiléhavě právně kvalifikováno jako příprava zločinu loupeže podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §173 odst. 1, 2 písm. a) a c) tr. zákoníku. Námitky obviněného směřující proti naplnění subjektivní stránky přípravy uvedeného zločinu tak státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přikročit za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. D. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel, jako je tomu i v případě obviněného M. D. , extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Obviněný M. D. byl uznán vinným přípravou k trestnému činu loupeže podle §20 odst. 1, §173 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, kterou spáchá ten, kdo úmyslně vytváří podmínky pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku) spočívající mimo jiné i v návodu a spolčení k jednání, v rámci něhož pachatel proti jinému má užít násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a má spáchat takový čin jako člen organizované skupiny a způsobit takovým činem značnou škodu. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Užije-li pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí potom, co se věci zmocnil, aby si věc uchoval, zakládá to znak podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o trestném činu krádeže (srov. zprávu Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79, publikovanou pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr., dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 1976, sp. zn. 6 To 4/76, publikované pod č. 51/1976-II. Sb. rozh. tr.). Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Nalézací soud se ke zjištěným skutkovým okolnostem, a to včetně provedených důkazů a obsahu výslechů svědků, vyjadřuje na str. 27 a násl. odůvodnění svého rozsudku, přičemž uvádí, že zjištěná komunikace ze záznamů telekomunikačního provozu ve spojení se záznamy o sledování při zohlednění údajů svědků jednoznačně svědčí pro podíl obviněného M. D. na trestné činnosti, která je mu kladena za vinu (srov. str. 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jak dále poznamenává, v případě přípravy loupežného přepadení V. H. L. , informace k této osobě poskytl M. D. , který dal i tip na provedení tohoto loupežného přepadení, informace předával M. Z. přes L. Ch. , který se účastnil také sledování podnikatelky, a získával je i prostřednictvím V. G. Samotné loupežné přepadení měli provést R. R. a M. Z. , přičemž v tomto případě měli jednat v úmyslu získat částku minimálně 600.000,- Kč, když jako řidič vystupoval svědek H. Obvinění jsou usvědčováni zejména výpovědí svědka H. a doznáním obviněného Ch. ke skutkovým okolnostem, a to v kontextu s dalšími provedenými důkazy (srov. str. 36 rozsudku nalézacího soudu). Trestné jednání obviněných tak spočívalo v tom, že chtěli za užití násilí, případně pohrůžky bezprostředního násilí, získat finanční prostředky, které chtěli následně použít pro svůj prospěch (srov. rovněž str. 36 rozsudku nalézacího soudu). K subjektivní stránce nalézací soud uvedl, že obvinění si zjevně byli vědomi, že svým jednáním porušují zákonem stanovené normy a tohoto jednání se dopustit chtěli. Soud měl jednoznačně za prokázané, že chtěli za použití násilí či hrozby násilí získat finanční prostředky a takto ve všech případech postupovali. Soud proto jejich úmysl ve vztahu k trestnému činu loupeže kvalifikoval jako úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to i ke způsobenému následku, tedy ve vztahu k výši způsobené škody (srov. str. 38 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se skutku spočívajícímu v přípravě přepadení V. H. L. věnuje na str. 39 a násl. odůvodnění svého rozsudku. Podle odvolacího soudu zapojení obviněného M. D. plyne z výpovědi obviněného L. Ch. , kterou podporují zjištění o pohybu vozidla ze sledování (odjezd do R. ) a záznamy telekomunikačního provozu. Skutkové vyjádření podílu jednotlivých obviněných na činu, jak je popsáno ve výroku rozsudku nalézacího soudu, nevyžadovalo prakticky žádných úprav, odvolací soud tak jen doplnil tento popis o vyjádření skutečnosti, že se na činu (z hlediska představ obviněných) podílela i další osoba, která plnila roli řidiče (svědek J. H. ), a která tak subjektivně z hlediska obviněných spoluvytvářela skupinu pachatelů, kteří se na páchání trestné činnosti podíleli. K námitce obviněného M. D. , že nevěděl o možnosti odcizení peněz poškozené V. H. L. násilnou formou, odvolací soud uvedl, že vychází-li nalézací soud ze skutkového zjištění, které není důvodné zpochybňovat, že to byl právě tento obviněný, od kterého vzešel impuls k aktivitám směřujícím vůči V. H. L. (tip na tuto osobu), při níž mělo koordinovanou činností více osob dojít k odcizení vyšší hotovosti za užití násilí, pak není důvod k tomu, aby nebyla dovozena nezbytná (úmyslná) forma zavinění také tohoto obviněného ve vztahu k jednání, které by – při jeho provedení – zcela nepochybně naplnilo zákonné znaky trestného činu loupeže (srov. str. 39 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud tedy obviněný namítal, že na činu pokrývala jeho vědomost jen alternativu takového zmocnění se peněz poškozené, která by nebyla spojena s užitím násilí, nejedná se o případnou argumentaci, neboť pak by provedení činu bylo vázáno čistě na takovou alternativu neočekávaného vytržení kabelky poškozené, při níž by neprojevila žádný odpor vůči jejímu odnětí (ani pevnějším sevřením), což jako jedinou možnou formu jejího odnětí v případě, že osoba jde vyzvedávat tak vysokou částku peněz, s jakou obvinění kalkulovali (nejméně 600.000,- Kč), nelze očekávat. Jinými slovy řečeno, nemělo-li dojít k neočekávanému odnětí této kabelky (např. odložené poblíž poškozené), což s ohledem na zamýšlenou realizaci odnětí kabelky během chůze poškozené z banky k jejímu vozidlu nepřicházelo v úvahu, pak kalkulace obviněných – včetně obviněného M. D. – nutně musela zahrnovat i alternativu násilného odnětí kabelky, tj. již takového jednání, které naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu loupeže. Ostatně, že takto (za užití násilí) bylo spáchání činu zamýšleno, prokazuje výpověď svědka J. H. Minimálně v úmyslu eventuálním podle §15 písm. b) tr. zákoníku je proto zavinění obviněného M. D. ve vztahu ke kvalifikaci skutku podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku dáno (srov. str. 40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se zabýval jak odůvodněním rozsudků soudů nižších stupňů, tak i předloženým spisovým materiálem, z něhož zjistil následující skutečnosti. Z výpovědi svědkyně V. H. L. u hlavního líčení (č. l. 2464 a násl. spisu) rozhodně nevyplývá, že by v případech, kdy převážela vysoké sumy peněz na výplaty zaměstnanců, jednala rutinně a nebyla dostatečně ostražitá. U hlavního líčení byla podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. čtena výpověď jmenované svědkyně z přípravného řízení (č. l. 552 až 573 spisu), v níž uvedla, že peníze pro společnost O. nevybírá v bance, ale dostává je přímo od společnosti O. v jejich sídle. O tom ví svědkyně a zaměstnanci, kterým má dát výplaty. Pokud se týká peněz na výplatu ve společnosti U. , o tom, že svědkyně jde do banky, většinou nikdo neví (srov. č. l. 555). Nikdo, ani sama svědkyně, nevěděl, že dne 19. 7. 2010 bude mít peníze (srov. č. l. 556). Nelze tedy z její výpovědi dovodit, jak namítal dovolatel, že by jí bylo možné kabelku s penězi odcizit krádeží bez větších potíží, přičemž toto nelze dovodit ani z toho, že svědkyně převáží peníze v „kabelce, tak, aby to bylo nenápadné“ (srov. č. l. 557 spisu).
Nelze dovodit ani dovolatelem namítaný nesoulad mezi výrokovou částí rozsudku nalézacího soudu a výpovědí L. Ch. , který uvedl, že „M. D. a M. Z. se spolu domlouvali, že jí (myšleno V. H. L. ) chtějí sebrat peníze. Jak to měli naplánované, přesně neví, ale až by šla z banky, tak jí měl peníze sebrat R. “ (srov. str. 15 rozsudku nalézacího soudu). Výroková část rozsudku jak nalézacího, tak i odvolacího soudu, je výsledkem učiněných skutkových zjištění a je možné ji s ohledem na nová skutková zjištění upravovat tak, aby co nejvěrněji odpovídala důkazní situaci, avšak musí být zachována totožnost skutku, přičemž tato podmínka byla v projednávané věci splněna. Pokud tedy L. Ch. hovořil o tom, že poškozené L. měly být peníze „sebrány“, nejedná se o žádný rozpor, pokud nalézací soud ve skutkové větě uvádí, že „se dohodli M. Z. , R. R. a L. Ch. na provedení loupežného přepadení V. H. L. … R. R. na základě pokynů M. Z. přepadne V. H. L. na cestě z banky k jejímu vozidlu“, stejně tak nebyl Nejvyšším soudem shledán žádný rozpor ani ve skutkové větě odvolacího soudu, kde se uvádí, že „R. R. na základě pokynů M. Z. , případně sám M. Z. , přepadnou V. H. L. při odchodu z banky k jejímu vozidlu tak, že ji násilím zatlačí do vozidla a za použití kasru se zmocní její tašky s penězi“.
V ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku se za rozhodující považuje, že pachatel má v úmyslu překonat skutečný či předpokládaný odpor poškozené osoby a současně ví, že útok na ni mu slouží jako prostředek k zmocnění se cizí věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 932/2011). O tomto úmyslu dovolatele svědčí zejména výpovědi svědka J. H. a obviněného L. Ch. Svědek H. u odvolacího soudu uvedl, že jméno V. H. L. neznal. Byl to tip od L. Ch. , proběhla schůzka někde v brněnské části. Té se účastnil ještě ten Ukrajinec M. Další dny to probíhalo tak, že jeli za M. D. kvůli tomu, aby zjistili podrobnosti (srov. č. l. 2881 spisu). S ohledem na tyto skutečnosti je nepříznačná námitka dovolatele, že se neúčastnil schůzky v N. dne 15. 7. 2010, když k tipování poškozené a domluvám mezi obviněnými docházelo již před tímto setkáním. Ostatně J. H. k dotazu obhájce JUDr. Nováka o jaké variantě zmocnění peněz se mluvilo v době, kdy tam byl D. přítomen, uvedl, že určitě nešlo o nějaké dej sem peníze a bude všechno v klidu nebo něco takového (srov. č. l. 2882 p. v. spisu). Již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného M. D. poznamenal, že z hlediska zavinění obviněného není podstatná jeho neúčast na „organizační“ schůzce v obci N. dne 15. 7. 2010, na níž ostatní členové organizované skupiny dohodli podrobnosti plánu, za situace, kdy se na realizaci tohoto plánu následně fakticky podílel. O tom svědčí zejména zájmové přepisy hovorů zažurnalizované na č. l. 1153 a násl. spisu, z nichž je zřejmé, že obviněný M. D. opakovaně ověřoval, zda již proběhla výplata peněz poškozenou V. H. L. zaměstnancům. Jak dále uvedl svědek J. H. , měli počkat u banky a komu by se to podařilo – M. nebo R. – prostě sebrat tu tašku a nějakým způsobem zmizet co nejrychleji. V podstatě, kdo by byl v tu chvíli příhodný na to natlačit ji do jejího vozidla a nějakým způsobem se pokusit sebrat tu její tašku (srov. rovněž č. l. 2881 spisu). Pokud se týká L. Ch. , u hlavního líčení byla podle §207 odst. 2 tr. ř. čtena jeho výpověď z přípravného řízení na č. l. 312 až 339 spisu (srov. č. l. 2431 spisu), přičemž jmenovaný obviněný do protokolu o výslechu dne 28. 7. 2010 uvedl, že D. věděl o jedné paní, co se nastěhovala do jeho bytu na P. , že kolem 20. bere peníze. To se domlouval pan Z. s M. co a jak. Chtěli jí sebrat peníze. Jak to měli naplánované, nevěděl, jak by šla z banky, tak by jí to R. sebral. Nedokázal si představit, jak by jí to mohli vzít. Ukrajinec říkal, že ukáže místo, kde má poškozená vybírat peníze. Ukrajinec podal zprávu Z. , že poškozená dostala peníze již v pondělí v hotovosti. R. říkal, že pokud se mu to podaří, peníze jí sebere hned na ulici, jak vyjde z banky (srov. č. l. 317 až 318 spisu). Z předestřených výpovědí se tak podává, že pachatelé měli v úmyslu překonat skutečný či předpokládaný odpor poškozené osoby a současně věděli, že útok na ni jim poslouží jako prostředek ke zmocnění se cizí věci. U dovolatele tak lze dovodit zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu, neboť musel být nejméně srozuměn s tím, že při převozu tak vysoké částky V. H. L. není reálné, že by se jí bylo možné zmocnit jednáním, které by naplňovalo znaky pouze trestného činu krádeže, zvláště když ze shora uvedených výpovědí vyplývá, že obvinění počítali, že vůči ní použijí násilí nejméně ve formě natlačení do auta a následného sebrání její kabelky. Tyto důkazy ve spojení s rozsahem a charakterem příprav, systematického sledování svědkyně a koordinace všech zúčastněných osob svědčí správnosti závěru obou nižších soudů, že v představě obviněných, a to včetně obviněného M. D. , bylo zahrnuto i zmocnění se peněz za překonání odporu svědkyně. Nelze přitom z žádného důkazu dovodit, že s ohledem na rozsah příprav k takovému útoku by se obviněný M. D. mohl spoléhat na to, že ostatní obvinění upustí od dohodnutého násilného jednání za účelem zmocnění se kabelky poškozené s vysokou peněžní částkou. Naopak o tom, že by obviněný M. D. svou účast na přípravném jednání – byť mlčky – omezil pouze na zmocnění se peněz krádeží a apriorně odmítl jednání násilné, žádný z provedených důkazů nesvědčí. Nelze tedy souhlasit s dovolatelem, že se soudy dopustily nepřípustné spekulace, když dovodily, že jednání obviněných, a to včetně obviněného M. D. , směřovalo k naplnění znaků trestného činu loupeže podle §20 odst. 1, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soudy své správné úvahy opřely nejen o uvedené svědecké výpovědi a výpovědi obviněných, ale rovněž o ostatní provedené důkazy (k tomu v podrobnostech srov. str. 30 a násl. rozsudku nalézacího soudu). Soudy nižších stupňů tak plně vyhověly konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž při posuzování úmyslu pachatele trestného činu loupeže je třeba zvážit všechny okolnosti případu a tyto v rámci hodnocení důkazů hodnotit podle svého přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 7 Tz 127/2001).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2012, sp. zn. 1 To 6/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2011, sp. zn. 46 T 5/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání mj. i odvolání obviněného M. D. uznal tohoto obviněného vinným přípravou trestného činu loupeže podle §20 odst. 1, §173 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a uložil mu za to přiměřený trest, a to za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku ve výměře pod dolní hranicí trestní sazby trestu odnětí svobody, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného M. D. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.