ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.226.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 226/2013-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2013 o dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2012, sp. zn. 9 To 87/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 2 T 107/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 2 T 107/2008, byli obvinění M. B. a L. D. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný čin byli odsouzení podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře dvacet dva (22) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou (2) roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. jim byl uložen trest zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce instruktora parašutismu na dobu šesti (6) roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozeným N. N. , bytem Ch. , Ú. , okr. Ch. , a F. Ch. , částku 29.079,50 Kč, a dále zaplatili společně a nerozdílné N. N. částku 240.000,- Kč a F. Ch. částku 240.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození N. N. a K. Ch. odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Plzni, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněných M. B. a L. D. , rozhodl rozsudkem ze dne 24. 8. 2012, sp. zn. 9 To 87/2012, tak, že k odvolání jmenovaných obviněných podle §258 odst. l písm. b), e) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 2 T 107/2008 v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2, kterého se měli dopustit tím, že v době konání základního parašutistického výcviku zakončeného seskokem padákem v době nejdříve od 21:30 hodin dne 19. 10. 2007 do cca 16:27 hodin dne 20. 10. 2007 na letišti Aeroklubu E. , okres T. , průběžně porušili své povinnosti vyplývající pro ně z postavení instruktorů základního parašutistického výcviku, a to obviněný M. B. dále i povinnosti vyplývající pro něho z funkce řídícího seskoku, dozorčího balení, dozorčího doskokové plochy a výsadkového průvodce a obviněný L. D. povinnosti vyplývající pro něho z funkce zástupce řídícího seskoku a dozorčího ustrojování, dozorčího doskokové plochy tím, že připustili nástup do letadla a provedení parašutistického seskoku T. N. , bytem Ch. , Ú. , přesto, že obviněný L. D. jako instruktor provedl nedostatečně a nikoli v předepsaném rozsahu devíti hodin základní výcvik poškozené T. N. , jak mu to ukládá Směrnice V-PARA-2, ustanovení 1.1, Směrnice V-PARA-2 příloha, ustanovení 2.2.4), když její výcvik měl provádět v době maximálně od 21:30 hodin dne 19. 10. 2007 do 01:30 hodin dne 20. 10. 2007 a následně od 08:30 do 10:00 hodin dne 20. 10. 2007, kdy navíc neprovedl u poškozené T. N. její řádné přezkoušení podle protokolu o přezkoušení vypsaném již dne 19. 10. 2007, ačkoli provedení řádného přezkoušení mu ukládá Směrnice V-PARA-2, čl. 3.3., když oba obvinění umožnili poškozené T. N. dne 20. 10. 2007 kolem 16:00 hodiny nástup do letadla a následný její seskok, přičemž obviněný M. B. jako výsadkový průvodce v letadle porušil další povinnost tím, že poškozené T. N. povolil opustit letoun za okolností, kdy v letadle došlo u parašutistky T. N. k podvléknutí výtažného lana pod pravou paží a tím při samotném opuštění letadla došlo k přetočení parašutistky z prvotní polohy čelem k zemi do polohy na zádech, čímž výtažné lano otevřelo obalový dílec na padáku a protahovalo pod její paží pravé ruky výtažný padáček, který byl navléknutý v ochranném vaku a následně došlo ke stažení tohoto ochranného vaku a výtažný padáček zůstal sevřen pod paží její pravé ruky, kdy v důsledku toho došlo k následnému zamotání šňůr, nevytažení a nenaplnění hlavního padáku vzduchem a následně k volnému pádu parašutistky T. N. , která při pádu neotevřela z důvodu nedostatečného výcviku a nedostatku zkušeností a za přispění akutní stresové reakce záložní padák a tím došlo k jejímu nekontrolovanému pádu na zem bez otevření padáku, přičemž utrpěla mnohačetná zranění neslučitelná se životem a na místě dopadu na zem zemřela, přičemž každý z obou obviněných si takto počínal v rozporu se svými povinnostmi uloženými jim podle zák. č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, úplné znění v zák. č. 439/2006 Sb., dále uloženými podle letového předpisu L 2 Ministerstva dopravy a směrnicemi V-PARA-1 a V-PARA-2.
Za tento trestný čin byli obvinění M. B. a L. D. odsouzeni podle §224 odst. 2 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody ve výměře dvacet dva (22) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou (2) roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce instruktora parašutismu na dobu čtyř (4) roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozeným N. N. , bytem Ch. , Ú. , okr. Ch. , a F. Ch. , bytem tamtéž, částku 29.079,50 Kč, a dále aby zaplatili společně a nerozdílně N. N. částku 240.000,-Kč a F. Ch. částku 240.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození N. N. a K. Ch. odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozených N. N. a F. Ch. zastoupených zmocněncem Mgr. Jiřím Částkou, AK Chrudim, byla jako nedůvodná zamítnuta podle §256 tr. ř.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2012, sp. zn. 9 To 87/2012, podal obviněný M. B. prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Vlasáka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v podrobnostech uvedl, že odvolací soud vychází zejména z tvrzení znalce Ing. Součka, která jsou v rozporu s jinými důkazy nebo jsou založena na subjektivním a ničím nepodloženém názoru znalce. Vedení Aeroklubu České republiky nemohlo připustit, že předpisy, které vydalo, nejsou jednoznačné a nemohlo také připustit, že by k nehodě došlo jinak než zaviněním instruktorů. Naprosto stejným způsobem, jako probíhal výcvik v případě poškozené, probíhal několik let výcvik u tisíců parašutistů předtím, a to za dohledu a kontroly Aeroklubu České republiky. Komise tohoto aeroklubu potom téměř celý tento výcvik označila za chybný. Tyto argumenty jsou potvrzeny výpovědí svědka P. N. , který nedokázal odůvodnit svůj výklad směrnic. I komise uznala, že provoz je možné vést ve dvou lidech, jako to činili obvinění, ale namítala chaos a zmatek, což ale žádný ze svědků neuváděl. Obvinění stále tvrdí, že neporušili žádná ustanovení směrnic pro výcvik parašutistů. V závěrečné zprávě se uvádí, že nejpravděpodobnější příčinou smrti poškozené byla chyba instruktora, který nechal parašutistku opustit letadlo s výtažným lanem v podpaží. Oproti tomu svědek P. jasně uvedl, že poškozená výtažné lano při výskoku pod rukou neměla. Znalec Ing. Souček hodnotí svědka P. jako nevěrohodného, což by si znalec dovolit neměl, tvrdí okolnosti, které ve spise nejsou (velký odstup poškozené před výskokem, záznam z kamery, zvukové nahrávky, úder poškozené o rám dveří), a naopak některé okolnosti vůbec nezmiňuje – ať to jsou závěry znalce Horáka, některých svědků se zkušeností s paravýcvikem nebo fotografie zranění poškozené. Ing. S. zpochybňuje i závěry MUDr. Sokola, který konstatoval, že velké množství adrenalinu paralyzovalo činnost poškozené, zatímco Ing. S. její nečinnost přikládá nedostatečnému výcviku. Podle svědka P. se poškozená po nestandardním výskoku dostala do rotace, která je potvrzena fotografiemi. Znalcem Strausem je potvrzeno, že v době výskoku neměla poškozená lano v podpaží. Na potvrzení svých výpovědí navrhovali obvinění další důkazy, ale důkazní návrhy byly odvolacím soudem zamítnuty. Podle dovolatele nebylo bez pochybností prokázáno jeho zavinění na smrti poškozené. Bez toho není možné shledávat ani příčinnou souvislost mezi tvrzenými nedostatky ve výcviku a způsobeným následkem. Závěry soudů jsou založeny na nesprávném hodnocení důkazů. Obviněný se také dovolával principu presumpce neviny a z něj plynoucího pravidla in dubio pro reo.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2012, sp. zn. 9 To 87/2012, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 2 T 107/2008, a Okresnímu soudu v Tachově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného M. B. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi opakovaně zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Především je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování a z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší kvalitativně, nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Pokud jde o namítanou výpověď svědka P. , který již od přípravného řízení uváděl, že obviněný B. poškozenou T. N. u dveří zastavil a upravil ji výtažné lano, toto tvrzení, stejně jako tvrzení, že poškozená opouštěla letadlo pádem na záda, je vyloučeno především fotografiemi, závěry znaleckého posudku Ing. Součka, ale i závěry znaleckého posudku prof. Strause, jehož posudek si vyžádala sama obhajoba. Výpověď tohoto svědka stojí zcela osamocena oproti ostatním důkazům a není podpořena žádnými dalšími důkazy. Z jednotlivých provedených důkazů zejména ze závěrečné zprávy Aeroklubu a znaleckých posudků znalce Horáka i znalce Součka je evidentní, že obvinění při výcviku cvičenců nedodrželi potřebnou míru náležité opatrnosti, výcvik vedli nedbale, nesledovali ani to, zda výcviku v celém jeho rozsahu jsou přítomni všichni cvičenci, nepožadovali po těchto cvičencích, aby si jednotlivé věci sami vyzkoušeli, pouze jim dali možnost, že si to mohou vyzkoušet. To vše za situace, že výcvik byl veden v nočních hodinách, šlo o nezletilé osoby. S jednotlivými frekventanty kurzu nebylo provedeno žádné individuální závěrečné přezkoušení, příslušnou listinu vypsali obvinění dokonce den předem. Všechny kolonky proškrtali, listinu podepsali, což podle jejich vyjádření bylo v pořádku. Obvinění nedbali na to, aby si všichni frekventanti kurzu zkusili otevírání záložního padáku, přičemž mezi těmi, kteří si toto nezkusili, byla právě poškozená T. N. Nedbalost obviněných tedy spočívala v obecně nedbalém přístupu k výcviku a poté i výskoku příslušných cvičenců, tedy i poškozené T. N. , když rozhodně při plnění svých povinností oba obvinění nedbali povinné náležité opatrnosti, neboť kritériem nedbalosti je v obou formách zachování právě určité míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Je tedy možno souhlasit, že právě těmito skutečnostmi je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a smrtí poškozené T. N. Oba obvinění totiž věděli, že tím jak vedou výcvik, provádí výsadek, mohou porušit zájem chráněný trestním zákonem, v daném případě zájem na zachování zdraví a života osob, avšak bez přiměřených důvodů spoléhali, že se tak nestane, tedy, že nenastane fatální následek, ke kterému však došlo. Jednání se tedy dopustili ve formě nedbalostní, a to ve formě vědomé nedbalosti.
Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. B. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Právě z těchto zmíněných hledisek, se Nejvyšší soud zabýval i skutkovými námitkami obviněného M. B. , které směřovaly zejména do hodnocení provedených důkazů oběma nižšími soudy. Podle dovolatele jsou závěry soudů založeny na nesprávném hodnocení důkazů. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že odvolací soud vychází zejména z tvrzení znalce Ing. Součka, která jsou v rozporu s jinými důkazy nebo jsou založena na subjektivním a ničím nepodloženém názoru znalce. Znalec Ing. Souček hodnotí svědka P. jako nevěrohodného, což by si znalec dovolit neměl. Podle svědka P. se poškozená po nestandardním výskoku dostala do rotace, která je potvrzena fotografiemi. Znalcem Strausem je potvrzeno, že v době výskoku neměla poškozená lano v podpaží. Na potvrzení svých výpovědí navrhovali obvinění další důkazy, ale důkazní návrhy byly odvolacím soudem zamítnuty. Znalec Ing. Souček tvrdí okolnosti, které ve spise nejsou (např. záznam z kamery, zvukové nahrávky), a naopak některé okolnosti vůbec nezmiňuje – ať to jsou závěry znalce Horáka, některých svědků se zkušeností s paravýcvikem nebo fotografie zranění poškozené. Ing. Souček zpochybňuje i závěry MUDr. Sokola, který konstatoval, že velké množství adrenalinu paralyzovalo činnost poškozené, zatímco Ing. Souček její nečinnost přikládá nedostatečnému výcviku.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi soud hodnotí důkazy, aniž by byl vázán zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení, které však nesmí vykazovat znaky libovůle, a proto soud musí své závěry logicky a přesvědčivě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětlit. Zásada volného hodnocení důkazů nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. má zřejmě na mysli závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně. Zásada volného hodnocení důkazů se uplatňuje ve všech stadiích trestního řízení a platí pro všechny orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.).
Nalézací soud popsal, že k závěru o vině obviněných M. B. a L. D. dospěl jednak s přihlédnutím ke znaleckému posudku znalce Ing. Oldřicha Součka, jehož názory nejsou v rozporu se závěry komise Aeroklubu České republiky, doplněné jejím předsedou, vyslechnutým jako svědkem – panem N. a také znalcem L. H. Všichni se celkem podrobně vyjadřovali jednak k průběhu samotného výcviku, jeho evidenci a nedostatečnosti pro osvojení si základních návyků, použití a technického stavu padáku, který měla poškozená T. N. a zejména k průběhu výsadku až po výskok samotné poškozené. Všichni se shodli na základním posouzení, a to, že výuka byla nedostatečná, v nevhodnou dobu, scházela doba na přezkoušení, nebyla věnována zvýšená pozornost nácviku chování před samotným výskokem z letounu a pozornost osobám, které projevily určitou nerozhodnost před výskokem. Na stanovisku soudu nemění nic ani skutečnost, že řada dalších žáků tohoto a jejich předešlých kursů pod vedením obviněných zvládla svůj první seskok bez újmy na zdraví či ztrátě života. Je zřejmé, že právě pod vlivem výsledků, kdy byla již procvičena nezjištěná skupina adeptů seskoku padákem bez vážné újmy v minulosti, dostal samotný několikahodinový kurs rutinní podobu a instruktoři se již tolik nevěnovali prohloubení učiva, omezili rozsah vyučovacích hodin a hlavně rezignovali na přezkoušení dovedností žáků, které se měli naučit včetně nácviku chování na palubě letadla před výskokem (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Skutečnost, že poškozená měla výtažné lano pod pravou paží už v letadle v okamžiku svého výskoku z letadla, potvrzují jak závěry závěrečné zprávy Aeroklubu České republiky, který šetřil nehodu, tak také znalecký posudek MUDr. Sokola o zjištěných pruhovitých oděrkách v pravé podpažní jamce, které nelze vysvětlit pádem na zem, ale právě tím, že měla v pravém podpaží výtažné lano. Soud se ztotožnil se znaleckými posudky a závěrečnou zprávou, když tyto důkazy bral jako objektivní, profesionálně zpracované a odvedené s tím, že pokud zejména znalecký posudek znalce Ing. Součka vyvrací určitě tvrzení svědka P. (v rozsudku nalézacího soudu se uvádí „P. “; k tomu je třeba uvést, že na č. l. 227 a 433 je uveden jako P. P. , zatímco na č. l. 645 je uveden jako P. P. – dále jen „P. P. “), je to provedeno zřetelně, logicky a profesionálně (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud vyhodnotil, že pokud jde o jednotlivé obviněné, tak u obviněného B. je evidentní, že nerespektoval příslušnou metodiku a nechal vyskočit poškozenou T. N. s výtažným lanem v pravém podpaždí. Ze všech důkazů, které byly provedeny, vyjma výpovědi svědka P. , která zůstala zcela osamocená a ke které se až při druhé výpovědi připojil sám obviněný, totiž jednoznačně vyplývá, že výtažné lano po opuštění letadla již nemohla poškozená pod pravou ruku zachytit. Vyplývá to ze Závěrečné zprávy Aeroklubu České republiky a jejích dodatků, ze znaleckého posudku znalce Horáka, ze znaleckého posudku Ing. Součka a také ze znaleckého posudku biomechanika prof. Strause (srov. str. 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jednotlivými důkazy se potom odvolací soud velmi podrobně zabývá na stranách 9 – 20 odůvodnění svého rozsudku.
Obviněný M. B. zdůraznil, že na potvrzení svých výpovědí navrhovali s L. D. další důkazy, ale důkazní návrhy byly odvolacím soudem zamítnuty. Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Pokud jde o provedené doplnění dokazování odvolacím soudem, uvedený soud provedl demonstraci funkce výtažného lana přímo na padáku v jednací síni při veřejném zasedání a dále byl nejen přečten znalecký posudek z oboru biomechaniky prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., ale poté byl tento znalec i velmi podrobně vyslechnut, na což pak ještě reagoval znalec z oboru parašutismu Ing. Oldřich Souček ve dvou doplňcích a konečně pro ozřejmění funkce výtažného lana byl ještě odvolacím soudem vyslechnut i svědek P. N. , což je zpracovatel Závěrečné zprávy Aeroklubu České republiky. Další návrhy na doplnění dokazování přednesené oběma obhájci byly jako nedůvodné odvolacím soudem zamítnuty (srov. č. l. 1014 spisu). S ohledem na značné množství opatřených důkazů v této trestní věci, kdy i sám odvolací soud provedl poměrně rozsáhlé dokazování ve veřejném zasedání, je možné dospět k závěru, že další obhajobou navrhované důkazy je již třeba podřadit pod kategorii nadbytečných důkazů.
Ohledně ostatních námitek uplatněných dovolatelem Nejvyšší soud uvádí následující. Je pravdou, že svědek P. P. u hlavního líčení vypověděl, že poškozená při výskoku neměla výtažné lano pod pravou rukou. Kvůli turbulenci poškozená nestandardně vyskočila a teprve poté se jí dostalo lano pod pravou ruku. Svědek také popisuje, že poškozená měla při výskoku mírnou prodlevu, neboť jí obviněný B. „poslal lano za sebe“ (srov. č. l. 434 spisu). Svědek P. P. byl opakovaně vyslechnut a uvedl, že když si poškozená stoupla, měla lano před sebou a pan B. ji zastavil a lano jí dal dozadu. Když opouštěla letadlo, hodila rukama tak, že si lano chytla pravou rukou (srov. č. l. 645 – 646 spisu). Na základě rozhodných provedených důkazů obsažených ve spise, je ovšem nutné přisvědčit závěrům odvolacího soudu, který konstatoval, že toto tvrzení svědka, stejně jako jeho tvrzení, že opouštěla letadlo pádem na záda, je vyloučeno především příslušnými fotografiemi, závěry znaleckého posudku Ing. Oldřicha Součka, ale i závěry znaleckého posudku prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc. Pokud uvedený svědek vypovídal o mimořádném výkyvu letadla, nejen znalec Ing. Souček, dále Závěrečná zpráva Aeroklubu České republiky, ale i znalec prof. Straus vyloučili, že by bylo možné, aby se výtažné lano dostalo pod paži poškozené až po opuštění letadla. Pokud pak jde o výkyv letadla, ten byl vyloučen oběma piloty, tedy jak svědkem P. , tak svědkem K. , takže tento důkaz, tedy výpověď svědka P. , stojí zcela osamocen a není podpořen žádnými dalšími důkazy. Dodat lze podle závěru odvolacího soudu, že svědek P. byl, jak sám uvedl, kamarádem obou obviněných a nelze tedy vyloučit snahu svědka obviněným pomoci, když navíc svědek v těch místech, kde stál a pokoušel se filmovat seskoky, neměl co dělat, jak to bylo opakovaně zdůrazněno znalci z oboru parašutismu (srov. str. 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Studiem předloženého spisového materiálu byly Nejvyšším soudem zjištěny následující skutečnosti. Znalec Ladislav Horák ve svém znaleckém posudku konstatuje, že z hlediska řízení para provozu, při kterém je výkon všech funkcí kumulován pouze na dvě osoby, tak si znalec neumí představit náležité řízení tak objemného para provozu, kterého se zúčastní cca 40 skákajících osob, a proto neskýtá záruku kvalitního výkonu těchto funkcí a bezpečného provedení seskoků (srov. č. l. 511 spisu). Ve shrnutí jmenovaný znalec uvedl, že výcvik a vlastní parašutistický provoz byl proveden v rozporu s platnou legislativou. Poškozená parašutistka nebyla řádně připravena na seskok a instruktor jí seskok neměl dovolit (srov. č. l. 515 spisu). U hlavního líčení potom znalec vypověděl, že poškozená v okamžiku nestandardního opuštění letadla už měla lano pod paží (srov. č. l. 549 spisu). Následně uvedl, že povinností výsadkového průvodce je provést zevrubnou kontrolu ještě na palubě letadla, před výskokem každého parašutisty musí zkontrolovat výtažné lano, posunout ho, aby nebylo v dosahu před rukama a aby došlo k volnému opuštění letounu bez možnosti následku zachycení výtažného lana o nějakou část těla parašutistky, padáku atd. U každého cvičence musí zkontrolovat výtažné lano (srov. č. l. 551 spisu). Na otázku, jestli může říci, ve kterém okamžiku se dostalo poškozené lano pod ruku, toto nebyl schopen jednoznačně určit. Znalec nechtěl zpochybňovat výrok pana P. , ale jak dále uvedl, jeho názor je takový, že opravdu to lano ve výskoku už tam měla (srov. č. l. 552 spisu). K dotazu obhájce JUDr. Vlasáka už potvrdil, že v momentě výskoku měla lano v podpaží. Pokud svědek P. uvádí, že v době výskoku měla lano správně, tak to lano se jí dostalo pod paži těsně po tom výskoku (srov. č. l. 553 spisu). Ve svém druhém znaleckém posudku znalec uvedl, že chycení výtažného lana pravou rukou při výskoku tak, jak to popisuje svědek P. , vylučuje, neboť zde působí takové síly, že by nebylo v silách poškozené stáhnout výtažné lano pod ruku. Znalec se tedy přiklonil k tomu, že poškozená již vyskočila s výtažným lanem pod pravým podpaždím (o tomto vypovídá i charakter zhmožděnin poškozené pod pravým paždím). Znalec se k předloženým fotografiím vyjádřil tak, že je na nich vidět činnost poškozené, kdy se taháním za popruhy pokouší uvolnit nefunkční hlavní padák. Uvedené dokládá, že tzv. „neztuhla“ a snažila se reagovat na vzniklou situaci, ale nevěděla jak (srov. č. l. 657 – 658 spisu). U dalšího hlavního líčení znalec vypovídal, že došlo ke zhoupnutí, poškozená přehmátla do dveří a tak si lano přehmátla (srov. č. l. 673 spisu), ovšem toto jeho tvrzení je podmíněno, jak dále udává, tím, že svědek P. mluví pravdu (srov. č. l. 674 spisu).
Ing. Oldřich Souček ve svém znaleckém posudku (č. l. 738 a násl. spisu) skutečně, ačkoliv k tomu není oprávněn, uvádí, že hodnotí svědecké výpovědi svědka P. jako nevěrohodné a odmítá je. Přestože se znalec vyjadřoval i k vlastní věrohodnosti svědecké výpovědi svědka P. P. , což mu nepřísluší, neboť hodnocení věrohodnosti či nevěrohodnosti svědecké výpovědi náleží v konečném závěru jen soudu, který ji posuzuje při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., nemůže tato skutečnost ovlivnit jinak správné a náležitě odůvodněné závěry uvedeného znaleckého posudku (srov. přiměřeně č. 1/1998-II. Sb. rozh. tr., byť v tomto rozhodnutí šlo o případ, kdy znalec se vyjadřoval nad rámec svého oprávnění k otázkám právním, zatímco v posuzovaném případě se znalec nad rámec svého oprávnění vyjádřil k věrohodnosti svědecké výpovědi). Podle znaleckého posudku Ing. Oldřicha Součka výpovědi všech zúčastněných o nezvládnutém výskoku z letadla poškozenou a zachycení výtažného lana pod paží při výskoku máváním paží vyvrací fotografie – viz příloha č. 1. Obrázky – příloha č. 6, 7 a 8 jednoznačně vyvrací výpověď svědka P. o nezvládnutém výskoku poškozené. Z fotografie – příloha č. 1 je vidět, že poškozená má mírně roztažené ruce pokrčené v loktech s dlaněmi na úrovni ramen, pravá ruka je mírně vzadu, neboť ji již začíná dozadu stahovat výtažné lano, které měla zachycené pod paží. Fakt, že je výtažné lano pod paží, potvrzuje i to, že na boku letadla není vidět volná část výtažného lana, kterou tam za normálních okolností při výskoku posune vrtulový proud (srov. str. 4 posudku). Znalec také odmítl tvrzení svědka P. o turbulenci, když prudký pohyb by se musel projevit na videozáznamu z kamery, kterou měl pan P. na přilbě. Charakter počasí, což je jasné i z údajů meteorologických stanic, nenavozoval možnosti výskytu turbulencí. V závěru znalec konstatuje, že k zachycení výtažného lana pod paží poškozené nemohlo dojít při výskoku tzv. máváním paží, ale pouze tak, že jmenovaná měla toto lano pod paží již ve dveřích před výskokem. Pokud výsadkový průvodce řádně zkontroluje parašutistu před výskokem a posune výtažné lano dozadu (nebo jej podrží), potom nemůže dojít k zachycení tohoto lana pod paží. Znalci byl poskytnut k vypracování znaleckého posudku trestní spis, a to konkrétně svazky č. 1 – 6, videokazeta, 2x CD a 2x DVD (srov. č. l. 736 spisu). Ke kamerovému záznamu bylo dokonce vyhotoveno odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická videoexpertiza a odvětví kriminalistická audioexpertiza (srov. č. l. 95 a násl. spisu). Znalec tedy netvrdil okolnosti, které ve spise nejsou, když měl k dispozici jak záznam z kamery, tak i zvukové nahrávky. Podle dovolatele neměl znalec Ing. Oldřich Souček některé okolnosti vůbec zmiňovat, a to mj. závěry znalce Horáka. Avšak znalci bylo v rámci otázky č. 3 uloženo, aby se vyjádřil k závěrům znaleckého posudku Ladislava Horáka (srov. str. 7 – 9 posudku). U hlavního líčení Ing. Oldřich Souček vypověděl, že se ztotožnil se závěrem znalce Ladislava Horáka a četl zápis o jeho výpovědi při hlavním líčení. Na znalce jeho výpověď působila tak, že byl ke konci už zmatený a připouštěl nějaké hypotetické možnosti (srov. č. l. 754 spisu).
Nejvyšší soud tak nesdílí názor dovolatele, že tvrzení znalce Ing. Oldřich Součka jsou v rozporu s jinými důkazy nebo jsou založena jen na subjektivním a ničím nepodloženém názoru znalce, když jak rozvedl ve svých úvahách i odvolací soud, znalci nelze vytýkat, že reagoval na jiné důkazy, např. na výpověď svědka P. P. , neboť při tom vycházel jednak ze svých odborných znalostí a zkušeností a jednak i z dalších důkazů, které byly založeny ve spise, když znalec na tyto důkazy reagovat musí, a proto je mu také celý spisový materiál předkládán, neboť poukazoval jednak na výpovědi pilotů a jednak především na příslušné fotografie, když jeho závěry v tomto směru byly jednoznačně potvrzeny i znalcem prof. PhDr. Jiřího Strausem, DrSc. (srov. str. 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Znalec prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc. ve svém znaleckém posudku na č. l. 847 a násl. spisu pouze konstatuje, že z pořízené fotografie č. 0550 je zřejmé, že parašutistka je obličejem dolů. Na obrázku následujícím č. 0051, 2 sekundy po vyskočení z letadla, je postava parašutistky naprosto nezpochybnitelně obličejem k zemi a hlavou směrem k trupu letadla (srov. č. l. 865 spisu). Podle polohy těla v 1. sekundě a 2. sekundě lze konstatovat, že došlo k její rotaci o cca 180° kolem předozadní osy. Proud vzduchu je přijatelná příčina rotace těla po vyskočení z letadla (srov. č. l. 866 spisu). K závěrům prof. Strause se vyjádřil znalec Ing. Oldřich Souček, který uvedl, že pokud jde o odpověď č. 1 prof. Strause, tato plně potvrzuje jeho závěry uvedené ve znaleckém posudku č. 01/201 l/S. Parašutistka nemohla za „normálních“ okolností (tj. kdyby neměla při výskoku výtažné lano pod paží) přejít z polohy, která je zachycena na fotografii č. 0550 do pozice, která je vidět na fotografii č. 0551. Výtažné lano na fotografii není vidět z důvodu zachycení pod paží a vedením za tělem parašutistky. Na následující fotografii je toto výtažné lano již zřetelně vidět – vychází za hlavou jmenované a vede do trupu letadla a zřetelně je také vidět volná levá ruka parašutistky. K odpovědi na otázku č. 2 prof. Strause znalec Ing. Souček uvedl, že za normální situace není možný přechod do polohy zachycené na fotografii č. 0551. Tato pozice je způsobena „stržením“ těla parašutistky vlivem vedení výtažného lana pod paží. Důležitou fází seskoku je provedení správného výskoku, na fotografii č. 0550 je poloha těla jmenované bezprostředně po výskoku v téměř předpisové poloze podle metodiky, pokud by poškozená neměla zachycené výtažné lano pod paží, pak vyloučil, že by byl možný přechod do této polohy vlivem proudu vzduchu – ten způsobí maximálně otočení v podélné ose těla. Pokud jde o odpověď prof. Strause na otázku č. 3, znalec Ing. Souček vyloučil takový přechod z pozice na obr. č. 0550 do pozice na obr. č. 0551 pouhým působením proudu vzduchu (srov. č. l. 883 spisu). Znalec prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc. byl u veřejného zasedání předsedou senátu požádán, aby se vyjádřil k rozporu, kdy znalec Ing. Oldřich Souček říká, že rotaci těla způsobilo výtažné lano pod paží a zda může vyloučit tento závěr Ing. Součka. K tomu znalec prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc. uvedl, že vyloučit nemůže nic (srov. č. l. 955 spisu). Pokud byl znalec prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc. požádán o sdělení, jestli rotace na snímku 2 může odpovídat tomu, že to mohlo být lanem v pravém podpaží, znalec opět uvedl, že to nemůže vyloučit (srov. č. l. 958 spisu).
K fotografiím poškozené po výskoku z letadla se ostatně vyjadřoval také P. N. , který uvedl, že když to výtažné lano není vidět – podle fotografií, kdy špička padáku vede v podpaží, podle zranění, podle charakteru závady, je zřejmé, že příčina závady byla v tom, že poškozená vyskakovala s výtažným lanem v podpaží (srov. č. l. 994 spisu). Tedy, ačkoliv na fotografii není lano vidět, ví podle fotografií, protože to nelze přehlédnout, kam vede špička padáku a ta vede do pravého podpaží a ta špička padáku má na svém konci výtažný padáček a stabilizátor (srov. č. l. 996 spisu). Ostatně k „neviditelnému“ lanu se rovněž vyjádřil Ing. Souček, který uvedl, že když dělali pokus v J. na zemi, tak když parašutistka vyskakuje, tak tím, jak to lano má v podpaždí, je v zákrytu. Když si dělali fotografie na letišti v J. , tak lano jde přesně v zákrytu a není tam také vidět. To, že tam lano není vidět, neznamená, že tam není, protože by se neotevřel padák (srov. č. l. 1001 spisu). Jak již ale uzavřel i odvolací soud, diskuse o tom, zda tam výtažné lano bylo nebo nebylo, je nepodstatná, neboť vzhledem k tomu, v jaké fázi výskoku poškozená byla i vzhledem k tomu, jak daleko od ní byl vzdálen předchozí parašutista, je evidentní, že v této době tam výtažné lano být muselo, jinak by totiž parašutistka musela vyskakovat bez výtažného lana, což je rovněž naprosto nemožné (srov. str. 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Znalec MUDr. Miloš Sokol u hlavního líčení vypověděl, že u poškozené došlo k výraznému úbytku látek cukrové povahy, jednak ve tkáni svalů, což svědčí pro psychickou zátěž způsobenou noradrenalinem, ale také došlo k úbytku látek v játrech, což naopak svědčí pro účinek adrenalinu jako takového, už tedy rozvoj stresu (srov. č. l. 575 spisu). Člověk víceméně pokud je řádně vycvičen a je v psychické pohodě, reaguje konstruktivně, tedy přemýšlí nad tím seskokem, co má dělat, opakuje si jednotlivé prvky atd. Ta stresová reakce byla kratší, tedy ta vzniká v průběhu toho volného pádu, ale byla velmi silná, prakticky po zjištění, že se padák neotevřel (srov. č. l. 576 spisu). Nelze tak na základě výpovědi MUDr. Miloše Sokola dospět k jednoznačnému závěru, který nabízí dovolatel, že Ing. Souček zpochybňuje závěry MUDr. Sokola ohledně velkého množství adrenalinu, který paralyzoval činnost poškozené, když Ing. Souček její nečinnost přikládá nedostatečnému výcviku.
Podle dovolatele vedení Aeroklubu České republiky nemohlo připustit, že předpisy, které vydalo, nejsou jednoznačné a nemohlo připustit, že by k nehodě došlo jinak než zaviněním instruktorů. Naprosto stejným způsobem, jako probíhal výcvik v případě poškozené, probíhal několik let výcvik u tisíců parašutistů předtím, a to za dohledu a kontroly Aeroklubu České republiky. Komise tohoto aeroklubu potom téměř celý tento výcvik označila za chybný. Tyto argumenty jsou potvrzeny výpovědí svědka P. N. , který nedokázal odůvodnit svůj výklad směrnic. I komise uznala, že provoz je možné vést ve dvou lidech, jako to činili obvinění, ale namítala chaos a zmatek, což ale žádný ze svědků neuváděl. Obvinění stále tvrdí, že neporušili žádná ustanovení směrnic pro výcvik parašutistů. V závěrečné zprávě se uvádí, že nejpravděpodobnější příčinou smrti poškozené byla chyba instruktora, který nechal parašutistku opustit letadlo s výtažným lanem v podpaží. Oproti tomu svědek P. jasně uvedl, že poškozená výtažné lano při výskoku pod rukou neměla.
Pokud jde o svědka P. P. , o nevěrohodnosti jeho výpovědí, k níž dospěly i soudy nižších stupňů, již bylo shora pojednáno. Už v odůvodnění nalézacího soudu je poznamenáno, že na jeho skutkových zjištěních a právních závěrech nemůže ničeho změnit ani ta skutečnost, že řada žáků obviněných jak v kurzu, v němž byla poškozená T. N. , tak i v předešlých kurzech, zvládla pod vedením obviněných svůj první seskok bez újmy na zdraví či ztrátě života (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ze závěrečné zprávy Aeroklubu České republiky o odborném zjišťování příčin letecké nehody pod č. j. 045/07/N, kde předsedou komise byl P. N. a členem komise MUDr. Miloš Sokol, vyplývá, že v rozporu s platnou legislativou bylo obsazení (neobsazení) funkcí paraprovozu, vedení knihy seskoků bylo v rozporu se směrnicí V PARA 1 ustanovení 8.2., rovněž deník AFIS byl veden v rozporu s platnou legislativou, záznam o účasti na výcviku byl v rozporu se směrnicí V PARA 2 – ustanovení 1 a V PARA 2 – ustanovení 2.2. a protokol o závěrečném přezkoušení byl v rozporu s ustanovením směrnice V PARA 2 – příloha ustanovení 2.2.1. (srov. č. l. 3 – 4 přílohy č. 1 spisu). Jak se dále podává z této zprávy, rozsah výcviku a jeho obsah byl v rozporu s platnou legislativou, nebylo možné zjistit, které předměty a v jakém rozsahu byly probrány, rozsah stanovené výuky byl splněn cca na 50% a některé předměty byly odučeny nedostatečně nebo formálně a výcvik byl prováděn za velmi nestandardních podmínek (srov. č. l. 9 přílohy č. 1 spisu). Komise tak dospěla k závěrům, že na smrtelnou nehodu parašutistky měl přímý vliv výskok z letadla s vedením výtažného lana v podpaží a její nedostatečný výcvik, který také způsobil, že nepoužila záložní padák. Na smrtelnou nehodu spolupůsobil chaos při parašutistickém provozu, kdy funkcionáři nevěděli, zda organizovat provoz, balit padáky apod., když ve dvou osobách zabezpečujících provoz nelze všechny provozní funkce požadované legislativou řádně vykonávat, provozní nepořádky v provozní dokumentaci a nedodržování prakticky žádných směrnic, které upravují parašutistický provoz (srov. č. l. 11 přílohy č. 1 spisu). Dovolatelem namítaný chaos byl tedy komisí určen jako faktor, který spolupůsobil na vznik smrtelné nehody, avšak neměl na ni přímý vliv. Ve druhém dodatku Aeroklubu České republiky pod č. j. 045/dodatek 2/N/08, se konstatuje, že ke zjištění, že poškozené vedlo výtažné lano pod pravým podpažím, vedlo komisi to, že tento druh závady, kdy nosné šňůry stabilizátoru jsou zachyceny v lemovkách na základně padáku, kdy dojde k přitažení pólového otvoru k základně padáku a tím zkrácením vrchlíku na polovinu a následné nefunkčnosti padáku, může dojít pouze při protahování lana pod paží, což způsobí zachycení výtažného padáčku se stabilizátorem. Toto tvrzení dokazuje i pitevní nález, kde se hovoří, že zranění pod pravým podpaždím mohla vzniknout pouze působením výtažného lana (srov. č. l. 371 přílohy č. 2 spisu). P. N. v tomto dodatku také uvedl, že vzhledem k délce praktického využití výtažného lana, je vyloučeno, aby si poškozená toto lano navlékla pod paži až po výskoku z letadla, neboť je to technicky nemožné (srov. č. l. 372 přílohy č. 2 spisu). Pokud se týká samotné výpovědi P. N. , není z ní zřejmé, že by tento svědek nedokázal odůvodnit svůj výklad směrnic (srov. výpověď P. N. u hlavního líčení dne 22. 9. 2008 na č. l. 458 a násl. spisu a u veřejného zasedání dne 21. 8. 2012 na č. l. 989 a násl. spisu). Ve třetím dodatku Aeroklubu České republiky pod č. j. 045/07/dodatek N/3/08, se P. N. podrobně zabývá výpovědí svědka P. P. a dospívá k tomu, že pro variantu výtažného lana vedoucího pod paží svědčí nálezy na padáku, fotodokumentace, pitevní protokol a mj. i výpověď svědka P. (srov. č. l. 487 spisu). Na základě doposud získaných informací a nálezů seskok poškozené probíhal následovně. Vstala a šla ke dveřím a výtažné lano měla před sebou. Výsadkový průvodce jí ho upravil a vydal pokyn k opuštění letadla. Mohlo dojít k mírnému zhoupnutí. Následkem toho poškozená ztratila rovnováhu, uvolnila ruce a ve snaze zachytit se některé části rámu dveří ruce uvolnila a přesáhla přes výtažné lano. Přesto výsadkový průvodce měl po celou dobu, kdy se poškozená zdržovala u dveří, držet v ruce a za ní výtažné lano. Komise je přesvědčená, že k provléknutí výtažného lana pod ruku nemohlo dojít po opuštění letounu, ale toto lano bylo v podpaží již v momentu, kdy poškozená opouštěla dveře letounu (srov. č. l. 488 spisu). V poznámce se uvádí, že svědek P. ve své výpovědi potvrdil závěry závěrečné zprávy č. j. 045/07/N a dodatků č. 1 a 2 k této zprávě.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že jak již bylo shora uvedeno, byl to znalec Ladislav Horák, jehož osoby se obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dovolával, který ve svém znaleckém posudku uvedl, že řízení para provozu, kdy je výkon všech funkcí kumulován pouze na dvě osoby, kdy si znalec neumí představit řízení tak objemného para provozu, kterého se zúčastní cca 40 skákajících osob, neskýtá záruku kvalitního výkonu těchto funkcí a bezpečného provedení seskoků (srov. č. l. 511 spisu). Podstatné tedy není, že není nemožné, aby byl provoz řízen dvěma lidmi, ale problém spočívá v tom, že tato situace má potom vliv na kvalitu výcviku a provádění výskoků. Proto ani v tomto ohledu nemohl Nejvyšší soud přisvědčit námitkám dovolatele.
Podle dovolatele nebylo bez pochybností prokázáno jeho zavinění na smrti poškozené. Bez toho není možné shledávat ani příčinnou souvislost mezi tvrzenými nedostatky ve výcviku a způsobeným následkem.
Trestného činu podle ustanovení §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, a spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§5 písm. a), b) tr. zák.]. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Podle zásady vyslovené přímo v §5 tr. zák. okolnost, zda byl nebo nebyl zachován určitý předpis vydaný k vyloučení následku uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, je sama o sobě pro posouzení otázky odpovědnosti pachatele za následek nerozhodná. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona. Porušení předpisů, které mají zabránit následku, nestačí pro nedbalost tam, kde pachatel mohl vzhledem k novým poznatkům nebo i vzhledem k svým odborným znalostem předpokládat, že postupem jím zvoleným následek způsoben nebude. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, např. tím, že má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1966, sp. zn. 9 Tz 11/66, publikované pod č. 31/1966 Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 1963, sp. zn. 8 Tz 30/62, publikované pod č. 39/1963 Sb. rozh. tr.; dále srov. č. 5/1962 Sb. rozh. tr.). Plně v souladu s těmito rozvedenými požadavky jsou učiněné závěry soudů nižších stupňů, s nimiž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, neboť jsou plně v souladu s provedeným dokazováním, které bylo i náležitě, pokud jde o důkazní výsledky, zhodnoceno ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a proto na tyto závěry zcela odkazuje.
Nalézací soud k subjektivní stránce jednání obviněných poznamenal, že obviněný L. D. prováděl celý výcvik poškozené tzv. na zemi, poté jí umožnil nástup do letadla k realizaci paraseskoku, ale ten zajišťoval spoluobviněný M. B. , který cvičence převzal do letadla k provedení jejich seskoku, aniž by zřejmě přebral jakékoliv informace a poznatky k jejich proškolení spoluobviněným L. D. Zřejmě automaticky je bral jako vycvičené, přičemž si musel být vědom toho, že tito cvičenci neabsolvovali minimálně nácvik na palubě letadla, ač je toto součástí výcviku. Sám toto neprováděl a neprováděl to ani spoluobviněný L. D. , když ten den měli k dispozici jen jedno letadlo, které tak sloužilo výlučně jenom pro lety a seskok. Obviněný M. B. byl ten den ve funkci řídícího celého výcviku a z tohoto titulu byl ten den nadřízeným spoluobviněného L. D. , a proto odpovídal i za způsob proškolení všech cvičenců. Proškolení cvičenců ze strany obou obviněných nebylo provedeno řádně, obviněný M. B. , znalý postupu obviněného L. D. nezajímající se o to, jak který cvičenec je k seskoku připraven, se na toto proškolení cvičenců obviněným L. D. nemohl a neměl spoléhat (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud uzavřel, že každý z obviněných způsobil jinému z nedbalosti smrt tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení instruktora parašutismu i z jeho dílčích funkcí, které každý z nich kritického dne zastával při výcviku cvičenců. Oba tak naplnili znaky trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §224 odst. 1, 2 tr. zák., když obviněný L. D. řádně neproškolil a řádně nepřezkoušel poškozenou T. N. a připustil její nástup do letadla k provedení parašutistického seskoku i s vybavením, které nesmělo být použito, a obviněný M. B. takto řádně neproškolenou poškozenou T. N. s vybavením, které nesmělo být použito, a u níž nebyl proveden palubní nácvik pohybu v letounu a výskoku z letounu, v letadle pustil k provedení parašutistického seskoku a povolil jí opustit letoun, ačkoli měla vedené výtažné lano pod pravou paží a následkem toho poškozená T. N. v důsledku svého nedostatečného proškolení průběh seskoku nezvládla a následkem svého volného pádu na zem se zabila. Nebyla schopna v tomto směru ani rutinně použít padák náhradní. Tím je dána příčinná souvislost mezi její smrtí a výše popsaným jednáním obou obviněných, kteří se na této smrti takto podíleli (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že nedbalost obviněných spočívala i v obecně nedbalém přístupu k výcviku a poté i výskoku příslušných cvičenců, a tedy i poškozené zemřelé T. N. , když rozhodně při plnění svých povinností nedbali povinné náležité opatrnosti, neboť kritériem nedbalosti je v obou jejích formách zachování právě určité míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. str. 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Oba obvinění se zaviněným jednáním podíleli na smrti poškozené T. N. a v jejich jednání spatřuje odvolací soud zavinění nedbalostní, a to ve formě vědomé nedbalosti, tedy že oba obvinění věděli, že tím, jak vedou výcvik a provádí výsadek, mohou porušit zájem chráněný trestním zákonem, v daném případě zájem na zachování zdraví a života osob, avšak bez přiměřených důvodů spoléhali, že se tak nestane, tedy že nenastane fatální následek, ke kterému došlo (srov. str. 23 – 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2012, sp. zn. 9 To 87/2012, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 2 T 107/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který nově rozhodl o vině a trestu jak obviněného M. B. , tak i obviněného L. D. , přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného M. B. uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného M. B. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.