ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1049.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1049/2013-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. října 2013 o dovolání obviněného A. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2013, č. j. 4 To 65/2013-396, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 141/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2013, č. j. 4 To 65/2013-396, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. a), b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu pouze ohledně tohoto obviněného rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 11. 2012, č. j. 9 T 141/2012-329, kterým byl obviněný A. M. (týmž rozsudkem byl odsouzen také spoluobviněný M. C. ) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl uložen trest propadnutí věcí (specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) a nově podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pěti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí (uvedených ve výroku rozsudku soudu druhého stupně).
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2013, č. j. 4 To 65/2013-396, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je podle mínění obviněného dáno tím, že „soudy závažným způsobem pochybily při závěrech o realizaci skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku“. Na podporu této své argumentace uvádí, že výrok o vině ve vztahu jeho jednání k osobě svědka S. neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., neboť pro konstatování, že se jednání měl dopouštět „od léta roku 2008“ neměl důkazy, které by tento závěr potvrzovaly. V další části dovolání opětovně zdůrazňuje, že od počátku trestního řízení nesouhlasil a nesouhlasí s množstvím pervitinu, který měl osobám předat a rovněž nesouhlasí se závěry soudů, že pervitin poskytl osobě mladší 18 let, a to v množství, které soudy v rozsudcích uvádějí. Opětovně, tak jako v řízení před soudy nižších stupňů, zpochybňuje výpovědi svědků, kteří vypovídali – podle jeho mínění v jeho neprospěch a uvádí okolnosti, pro které měli v jeho neprospěch vypovídat. V souvislosti s osobou svědka S. – osoby mladší 18 let, které měl obviněný pervitin rovněž prodávat, což odůvodňuje právní kvalifikaci podle §283 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku obviněný uvádí, že tento svědek měl u hlavního líčení uvést, že pervitin měl od obviněného poprvé někdy v létě roku 2011, tedy v době, kdy již měl osmnáct let. V přípravném řízení pak uváděl, že pokud to bylo v období roku 2008, do léta 2010, pak nebylo bráno v úvahu, že svědek uváděl, že pervitin sám nekupoval, tento kupoval prostřednictvím kamarádů. Tyto okolnosti měly být soudy hodnoceny ve prospěch obviněného, což se nestalo. Znovu uvádí, že zmíněnému svědkovi neprodal pervitin v množství ani 21g, ale pod tuto hranici, což dovozuje z toho, že svědek uváděl, že od obviněného kupoval pervitin za 500,- Kč či 300,- Kč. Závěrem podaného dovolání poukazuje na to, že Ústavní soud zrušil vládní nařízení č. 467/2009 Sb., tudíž nelze mechanicky vycházet ze zrušených tabulek. Nebylo bráno v úvahu, že se obviněný k trestné činnosti částečně doznal, že nebyl doposud soudně trestán a že skupina osob kolem obviněného se tohoto snažila poškodit. Z těchto důvodů ani trest, který mu byl uložen nelze považovat za mírný v duchu argumentace soudu druhého stupně, neboť nemůže s ohledem na shora uváděné skutečnosti ani obstát právní kvalifikace. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je nejprve vhodné uvést, že rozsudek, který je obviněným prostřednictvím obhájce napaden, byl vyhlášen dne 24. 4. 2013, tedy dříve než byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. I. ÚS 13/12 (23. 7. 2013), zmíněný rozsudek byl a je tedy pravomocný a Nejvyšší soud v daném případě zkoumal, zda námitky uvedené v dovolání jsou relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Nad rámec těchto skutečností je vhodné obviněného upozornit nejen na to, že zmíněný nález Ústavního soudu „zrušil tabulku k vládnímu nařízení“, jak zmiňuje ve svém dovolání, ale také na odůvodnění tohoto rozhodnutí, okolnosti jeho aplikace a nástin postupu orgány činnými v trestním řízení pro stanovení kvalifikačních znaků skutkových podstat trestného činu podle §283 tr. zákoníku.
Pokud obviněný ve svém dovolání zpochybňuje hodnotící úvahy soudů s argumentací, že svědci byli vedeni snahou obviněnému uškodit, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky obviněného jsou v tomto směru, stejně jako v případě odkazu na nerespektování ustanovení §120 tr. ř. obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat již soud druhého stupně. V tomto směru Nejvyšší soud na úvahy odvolacího soudu odkazuje. Na straně 9 – 11 svého rozsudku Krajský soud v Ostravě mj. uvedl, které skutečnosti jej vedly k závěru, že jednání obviněného nelze právně kvalifikovat také podle písm. c) odst. 2 §283 tr. zákoníku (tj. upravil skutkové závěry a následně právní hodnocení ve prospěch obviněného).
Základní námitkou obviněného se stalo jeho tvrzení, stejně jako v řízení předcházejícím, že u svědka S. neznal jeho věk, pokud mu nějaký pervitin prodal, pak se tak stalo až v roce 2011 – tj. době, kdy tento svědek měl již osmnáct let, ev. mu mohl prodat nějaký pervitin i v letech 2008 – do léta 2010, ale to pouze prostřednictvím kamarádů zmíněného svědka, svědkovi samotnému pervitin neprodal, což sám svědek potvrdil. Byť jsou uvedené námitky námitkami skutkovými, kterými obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav a postačovalo by pro stručnost (neboť dovolací řízení není řízení nahrazující další stupeň odvolacího řízení – jak se mylně obviněný může domnívat) pro potřeby dovolacího řízení odkázat na nutnost odmítnutí takového dovolání s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit nad rámec rozhodnutí soudu druhého (částečně i prvního) stupně následující.
Z výpovědi svědka S. v přípravném řízení vyplývá, že tento měl pervitin kupovat v roce 2008 – 2010 (do léta) od obviněného prostřednictvím kamarádů, kteří mu pervitin přinášeli. Tato výpověď svědka, kterou by bylo možno hodnotit ve prospěch obviněného, je do značné míry znevěrohodňována výpovědí svědka K. , stejně jako výpovědí svědka M. H. Z výpovědi svědka S. u hlavního líčení je zřejmá snaha poskytnout svědectví co nejpříznivější pro obviněného, na což reagoval soud dotazem k rozporům ve výpovědi u hlavního líčení a v přípravném řízení a svědek uvedl, že v přípravném řízení si situaci pamatoval lépe. Pokud tedy bude vycházeno ze situace, že svědek od obviněného kupoval (ev. i prostřednictvím jiných osob) pervitin, dělo se tak od léta roku 2008 do léta 2010 a dále od léta 2010 do června 2011. Obviněného je nutno upozornit na tu skutečnost, že svědek je narozen ......., , tudíž osmnácti let dosáhl až ......, přitom z popisu skutku a samotné výpovědi svědka je patrno, že tento od léta 2010 do června 2011 od obviněného pervitin kupoval (sám, ev. i pro jiného – výpověď svědka K. ). Obviněný prodával pervitin osobě, která byla mladší osmnácti let a svědek uvedl, že v uvedeném období sám mohl nakoupit od obviněného nejméně 21g pervitinu. V tomto směru lze stěží výpověď svědka zpochybnit, vzhledem k dalším důkazům, kterými byla přítomnost tohoto svědka, ale i dalších osob u obviněného v předmětném období prokázána. V rámci obhajoby obviněného proto bylo v dovolání reagováno na období od léta roku 2008 – 2010 (s argumentací, že drogu sám svědek nekupoval a tím obviněný nevěděl o věku tohoto svědka) a dále bylo uváděno, že pervitin od obviněného kupoval až v roce 2011, v době kdy již měl 18 let (výpověď u hlavního líčení, následně však svědek jako pravdivou uvedl výpověď v přípravném řízení). Uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud za vhodné v rámci objektivity zdůraznit, aby bylo zřejmé, že obviněný prodával svědkovi S. pervitin v době, kdy tento svědek neměl osmnáct let (až ......), přitom věděl o tom, že se jedná o osobu mladší osmnácti let – v tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na hodnotící úvahy soudu prvního stupně a druhého stupně (str. 8, 9).
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, dále vyplývá, že „ určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ovšem nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu §283 odst. 1 TrZ, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a č. 12/2011 Sb. rozh. tr. ). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, když množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah“ .
Ze shora uvedeného je zřejmé, že použití uvedené právní kvalifikace není vyloučeno ani v případě, kdy množství distribuované drogy neodpovídá celému požadovanému množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo a je odůvodněno dalšími okolnostmi. V případě obviněného nemůže být přehlédnuto, po jak dlouhou dobu se zmíněné trestné činnosti dopouštěl, tj. od přesně nezjištěné doby léta roku 2008 do října 2011, okruh odběratelů, apod.
V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v dovolacím řízení, je třeba uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které byly obviněným mj. uplatněny již v řízení před soudem druhého stupně. Na tento případ, tedy případ uplatněných obsahově shodných námitek dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).
Námitky obviněným v dovolání uplatněné však nejsou hmotně právního charakteru, ale jde o námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se obviněný snaží dovolací soud přesvědčit o pravdivosti své verze skutkového děje. V souvislosti s uvedenou argumentací je nutno upozornit obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V návaznosti na uvedené skutečnosti nelze námitky obviněného, které směřují proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu