ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.142.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 142/2013-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání, které podal obviněný R. N. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 50 To 345/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 2 T 19/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 2. 8. 2012, sp. zn. 2 T 19/2012, byl obviněný R. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 30. 8. 2011 kolem 21.30 hod. v obci Ch., okr. Plzeň-jih, na volném prostranství v blízkosti domu č.p. ... v D. ul. po předchozím slovním konfliktu za současné přítomnosti P. D., Š. Š. a J. Ž. fyzicky napadl V. S., kterého bodl nožem s délkou čepele 12-15 cm do břicha se slovy „ty svině, já tě zabiju“, čímž mu způsobil bodnou ránu břišní stěny o velkosti 20 mm v pravém podžebří a s okolním krevním výronem o velikosti 6x3 cm, v důsledku čehož byl hospitalizován ve Fakultní nemocnici v Plzni od 30. 8. do 1. 9. 2011 a v průběhu této doby operován, když omezen v obvyklém způsobu života byl nejméně po dobu 3 týdnů a ze soudně-lékařského hlediska toto bodnutí v případě, že by nůž pronikl do dutiny břišní, bylo způsobilé vyvolat u poškozeného poranění těžké a vážné s poruchou zdraví delší než 6 týdnů, a jen náhodou k tomuto následku nedošlo“ . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 1 T 126/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 50 To 174/2012, pokud jde o uložení trestu za jednání pod bodem V., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 50 To 345/2012, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „dne 30. 8. 2011 kolem 21.30 hod. v obci Ch., okr. Plzeň-jih, na volném prostranství v blízkosti domu č.p. 330 v D. ul. po předchozím slovním konfliktu za současné přítomnosti P. D., Š. Š. a J. Ž. fyzicky napadl V. S., kterého bodl nožem s délkou čepele 12-15 cm do břicha, čímž mu způsobil bodnou ránu břišní stěny o velkosti 20 mm v pravém podžebří a s okolním krevním výronem o velikosti 6x3 cm, v důsledku čehož byl hospitalizován ve Fakultní nemocnici v Plzni od 30. 8. do 1. 9. 2011 a v průběhu této doby operován, když omezen v obvyklém způsobu života byl nejméně po dobu 3 týdnů a ze soudně-lékařského hlediska toto bodnutí v případě, že by nůž pronikl do dutiny břišní, bylo způsobilé vyvolat u poškozeného poranění těžké a vážné s poruchou zdraví delší než 6 týdnů spočívající v poranění jater a tlustého střeva, a jen náhodou k tomuto následku nedošlo“ . Za to ho podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 1 T 126/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 50 To 174/2012, pokud jde o uložení trestu za jednání pod bodem V., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení jeho jednání.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl spáchat zločin ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho názoru soud nezkoumal, zda byly naplněny všechny znaky tohoto zločinu a jeho eventuální úmysl dovodil především s ohledem na znalecký posudek a výpověď znalkyně doc. MUDr. Kvapilové. K tomu obviněný poznamenal, že skutečnost, že zasáhl poškozeného nožem, sama o sobě ještě neznamená, že se jednalo o promyšlený útok proti dutině břišní poškozeného. Připomněl, že výslovně popřel, že by z jeho strany šlo o cílený útok na poškozeného, resp. na konkrétní část jeho těla. Vyjádřil přesvědčení, že bylo prokázáno fyzické napadení jeho osoby ze strany poškozeného, přičemž uvedl, že jediným důvodem, proč užil předmětnou zbraň, byla obava z poškozeného, který ho ohrožoval. Ke zranění poškozeného tedy došlo pouze v důsledku jeho (obviněného) obrany. Takové verzi skutkového stavu věci podle něho odpovídá i závěr znaleckého posudku doc. MUDr. Kvapilové v tom smyslu, že intenzita vedení nože jeho osobou nebyla velká, resp. že bodné poranění poškozeného lze považovat za lehké a nezávažné. Vyslovil názor, že jeho výpověď byla podpořena také výpověďmi svědků J. Ž. a P. D., kteří sice vlastní konflikt neviděli, avšak byli schopni se vyjádřit ke skutečnosti, že (obviněný) měl u sebe (v ruce) v daný okamžik nějakou zbraň. Soudu dále vytkl, že řádně nezhodnotil, že poškozený je osobou s bohatou trestní minulostí a že je závislý na užívání návykových látek, což má v důsledku jeho zhoršeného zdravotního stavu (epilepsie) dalekosáhlé neblahé účinky na jeho psychiku. Prohlásil, že na výpověď poškozeného je nutno pohlížet jako na zcela nevěrohodnou. Konstatoval, že v řízení nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že záměrně útočil proti dutině břišní poškozeného s úmyslem způsobit mu jakýkoliv následek, natož následek v podobě těžké újmy na zdraví, resp. že nebyly nikterak prokázány ani motiv jeho jednání a okolnosti spáchání trestné činnosti. Brojil rovněž proti tomu, že se soud nezabýval formou úmyslu spáchané trestné činnosti. Uzavřel, že soud neměl zcela dostatečné skutkové a právní podklady pro posouzení jeho jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 50 To 345/2012, a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, event. aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co shledala, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitky obviněného, že v daném případě nelze dovodit jeho úmyslné zavinění ve vztahu k těžké újmě na zdraví, konstatovala, že úmysl uvedeného charakteru je možné vyvozovat pouze na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za kterých k útoku na zdraví došlo. V posuzované trestní věci však podle jejího mínění byly veškeré skutečnosti posuzovány méně citlivě a bez vzájemných souvislostí. Existují určité poznatky, které brání spolehlivě a bez rozumných pochybností dospět k závěru, že právě v tomto případě byl prokázán úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 a §145 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy se zaviněním obviněného pečlivě nezabývaly. S ohledem na okolnosti, které soudy ve svých rozhodnutích vyzdvihly, je zřejmé, že při posuzování předmětného jednání přihlédly zejména k použité zbrani, tedy k noži s délkou čepele 12 až 15 cm, kterým bylo zranění spočívající v poranění břicha způsobeno a motivu činu obviněného, který se uvedeným způsobem snažil zabránit poškozenému, aby se dostal k plynové pistoli, za kterou mu nezaplatil. Uvedené okolnosti však samy o sobě opodstatněnost použité právní kvalifikace nezakládají. Soudy nevěnovaly odpovídající pozornost intenzitě útoku, charakteru způsobeného zranění, přičemž důsledně nebyla vyjasněna ani povaha způsobené a hrozící újmy na zdraví poškozeného.
Z údajů, tak jak byly převzaty ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, který vypracovala Doc. MUDr. Helena Kvapilová, vyplývá, že byť nebyla zjištěna hloubka bodnutí, bylo bodnutí menší délky než délka čepele nože, neboť pokud by byl nůž zabodnut s větší intenzitou, došlo by k jeho průniku do dutiny břišní. To znamená, že obviněný vedl útok razancí menší než velkou, tedy, že mohl útočit razantněji. Žádným způsobem však nebyl vysvětlen údaj ze skutkové věty, že pouze náhodou nedošlo k závažnějšímu následku. Z popisu skutkových okolností nevyplývá žádná taková, která by jako náhoda zabránila dokonání trestného činu. Samotnému obviněnému nikdo nebránil v pohybu ruky při bodání, takže to byl výlučně on, kdo rozhodoval o tom, jak velkou intenzitou bodne poškozeného, a jak hluboko se mu nůž dostane do těla, a potažmo, jak závažné zranění mu takovým průnikem nože způsobí. Soudy otázku razance vedeného útoku s přihlédnutím k jimi učiněným skutkovým zjištěním podcenily, ačkoliv je z pohledu užité právní kvalifikace otázkou poměrně zásadní. Nepřesvědčivé je tedy podle státní zástupkyně tvrzení soudu, že pouze náhodnou nedošlo k závažnějšímu následku, tedy k těžkému poranění s vážnou poruchou zdraví delší než šest týdnů, která měla spočívat v poranění jater a tlustého střeva. Poranění jater a tlustého střeva by odpovídala vyšší intenzita vedení útoku.
Další výhrady obviněného obsažené v dovolání, které jsou postaveny na odlišném popisu průběhu událostí s tím, že obviněný se pouze bránil, poškozený byl ozbrojen, jde o nevěrohodnou osobu a soudy proto měly odlišně nahlížet na obsah jeho svědecké výpovědi, jsou již námitky ryze skutkovými, které pod obviněným uplatněný dovolací důvod subsumovat nelze.
Z důvodů shora uvedených však státní zástupkyně konstatovala, že právní posouzení skutku je nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 50 To 345/2012, tak i rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 2. 8. 2012, sp. zn. 2 T 19/2012, a Okresnímu soudu Plzeň – jih přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 50 To 345/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V obecné poloze lze poznamenat, že výhrady týkající se otázky zavinění by bylo možno pod uvedený dovolací důvod jako výhrady hmotně právní podřadit, což ovšem, jak nutno zdůraznit, platí za předpokladu, že jsou vázány na skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů.
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.
Veškerá argumentace obviněného se totiž soustředila do konstatování, že to byl právě on, kdo byl napaden poškozeným a jeho jednání se pouze bránil a že z jeho strany se nejednalo o promyšlený, cílený útok na konkrétní část těla poškozeného. Na tomto místě je třeba opětovně zdůraznit skutkový závěr vyjádřený ve výroku rozsudku soudu druhého stupně, že obviněný po předchozím slovním konfliktu bodl poškozeného nožem do břicha. Soudy přitom na základě provedených důkazů (výpovědí svědků a znaleckého posudku) dospěly k závěru, že v daném případě nešlo ze strany obviněného o žádnou obranu, nýbrž o záměrný, cílený útok obviněného proti poškozenému. Nelze také opomenout, že uvedený způsob jednání obviněný popírá již od přípravného řízení a také ve svém dovolání (viz shora). Tato základní myšlenka uplatněná v dovolání má zásadní dopad na celkovou koncepci dovolání, neboť takto je popíráno skutkové zjištění, které učinil soud (soudy) na základě hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a je předkládána obviněným vlastní verze skutkového zjištění, zcela odlišná od skutkového zjištění učiněného soudy nižších stupňů. Za takto popsané situace je pak nesporné, že ani námitka úmyslu nemá v konkrétním případě svůj dovolacím důvodem vyjádřeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopad, neboť otázka úmyslu je takto vázána nikoli na skutková zjištění soudů nižších stupňů. V tomto směru pak lze poznamenat, že úvahy státní zástupkyně vyslovené ve vyjádření k dovolání obviněného jdou nad rámec konkrétně uplatněných dovolacích námitek a pomíjejí jejich skutečnou podstatu.
Z uvedeného plyne, že obviněný výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad, resp. z vlastní verze skutkového stavu věci (tj. sekundárně), vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován právě v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z nedostatečných a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý