ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1435.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1435/2012 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2013 o dovolání, které podal obviněný L. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 7 To 112/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 155/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 1 T 155/2011, byl obviněný L. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „s motivem pomstít se své manželce J. B., za to, že dne 24. 8. 2011 u Okresního soudu v Rokycanech vypovídala jako svědek v jeho neprospěch u hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 76/2011 a uvedla takové skutečnosti proti obžalovanému L. B., které byly podkladem pro vydání odsuzujícího rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 76/2011 a pod záminkou kontaktu se svým synem S., se obžalovaný L. B., zřejmě dne 4. 9. 2011 v době mezi 18.00 hod. a 19.00 hod., i přes nesouhlas J. B., vnutil do jejího bytu ve třetím patře domu č.p. …, V. ulice v R., okr. týž, následně před synem S. po krátké slovní hádce J. B. nadával, že je kurva, píča a křičel na ní, že jí došlape, že jí stáhne s sebou, že když si půjde sednout on, že si s ním půjde sednout také a dále na ni křičel, že se jí přišel pomstít za to, že ho udala, a když mu poškozená J. B. několikrát zopakovala, aby odešel z bytu, odpověděl jí, že nepůjde a že jí v bytě dobije, na to vzala J. B. svého syna S. do náručí s tím, že odejde z bytu pryč, neboť měla strach z možného napadení, ovšem obžalovaný L. B. jí chytil za ruku, zatáhl jí zpět z předsíně do kuchyně a poté, co J. B. položila syna na zem, strčil jí do horní části hrudníku tak silně, až poškozená upadla zády na židli a když se ze židle zvedla a vzala si telefon, že zavolá o pomoc, obžalovaný L. B. jí mobilní telefon vytrhl z ruky a mrštil s ním do jiného pokoje, následně se J. B. podařilo vyběhnout se synem S. v náručí ven z bytu na chodbu domu, kde volala o pomoc, ale obžalovaný L. B. jí chytil za pravý loket a zatáhl jí zpět do bytu, kde jí u kuchyňské linky udeřil fackou přes bradu a i přes opakované výzvy poškozené J. B., aby z bytu odešel, v tomto bytě setrval až do zřejmě 5. 9. 2011, kdy jej v 06.30 hod. opustil, avšak ještě předtím v bytě ke škodě J. B. odcizil fotoaparát Samsung electronics CO v hodnotě nejméně 3.000,- Kč a poškozené J. B. byly popsaným fyzickým napadáním ze strany obžalovaného B. způsobeny hematomy na pravém i levém předloktí“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozené J. B. na náhradě škody částku ve výši 3.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 7 To 112/2012, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že poškozenou J. B. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že vadu odvolacího řízení spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku popsaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Soudu druhého stupně vytkl, že při rozhodování nevzal v potaz rozpory vzniklé v řízení před nalézacím soudem, které se nepodařilo v rámci dokazování odstranit. Poznamenal, že podle obžaloby se měl jednání dopustit dne 4. 9. 2011 ve večerních hodinách a byt poškozené měl opustit dne 5. 9. 2011 v 6.30 hodin. Podle něho bylo výpověďmi svědků R., R. a M. i výpovědí poškozené prokázáno, že v den, kdy se stěhoval z ubytovny SOU Rokycany, tj. 5. 9. 2011, si pro něj na ubytovnu přišla poškozená se synem. Prohlásil, že pokud s ním poškozená dne 5. 9. 2011 přišla na ubytovnu, je vysoce nepravděpodobné, že ji den před tím v jejím bytě napadl a vyhrožoval jí. Upozornil, že nalézací soud se s tímto zásadním rozporem vypořádal pouze tak, že ve výroku rozsudku před časový údaj, kdy mělo k jednání dojít, uvedl slovo „zřejmě“. Shledal, že poškozená je jediným svědkem, jehož výpovědí je usvědčován. Konstatoval, že nalézací soud její výpovědi bez výhrad uvěřil, ačkoliv některá její tvrzení byla zjevně nepodložená (poškozená údajně volala o pomoc na chodbě domu, kde bydlela, což nikdo ze sousedů nepotvrdil). Ze skutečnosti, že ho poškozená nechala v bytě přespat do druhého dne, lze podle jeho mínění dovodit, že pokud jí vyhrožoval, nevzbudily u ní tyto výhrůžky důvodnou obavu. Nepodložené je podle jeho slov rovněž tvrzení o tom, že měl poškozenou fyzicky napadnout a způsobit jí hematomy na pažích. Poškozená totiž po údajném napadení nevyhledala lékařské ošetření a událost oznámila Policii ČR až dne 9. 9. 2011. Zranění, která jí měl způsobit, byla zdokumentována pouze tak, že policista s odstupem cca 5 dnů vyfotografoval paže poškozené. Shledal, že na podkladě takových důkazů nelze bezpečně dojít k závěru, že hematomy poškozené způsobil právě on. Ohradil se též proti tomu, že odvolací soud zdůraznil, že na rozdíl od jeho osoby, je poškozená obecně věrohodnou osobou, neboť dosud nebyla v České republice trestně stíhána. V neposlední řadě namítl, že nelze přehlédnout ani fakt, že s poškozenou byli v inkriminované době manželé. Tato skutečnost je podstatná pro posouzení, zda mohl spáchat trestný čin porušování domovní svobody, neboť v minulosti společně žili v bytě poškozené, a tudíž měl odvozený právní důvod k jeho užívání. Vyjádřil přesvědčení, že ze skutkových závěrů se beze vší pochybnosti nepodává, že uvedeným jednáním spáchal trestné činy, kterými byl uznán vinným. Uzavřel, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestné činy, ačkoliv o trestné činy nešlo.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 7 To 112/2012, a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 1 T 155/2011, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 7 To 112/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z podstatné části primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též (převážně) z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno pouze s odkazem na naznačené skutkové (procesní) námitky, pak by bylo namístě odmítnout je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný však také namítl, že v době, kdy měl být spáchán předmětný skutek, byl manželem poškozené, v bytě poškozené v minulosti společně žili, a měl tak odvozený právní důvod k užívání jejího bytu. Tato skutečnost je podle jeho názoru podstatná pro posouzení, zda mohl spáchat trestný čin porušování domovní svobody.
Tuto námitku lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jí vytýká absence znaku neoprávněnosti ve vztahu ke skutkové podstatě přečinu porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu uvádí následující skutečnosti.
Obecně platí, že za trvání manželství na základě existujících rodinných vztahů je manžel oprávněn užívat byt, který je ve výlučném vlastnictví druhého manžela. Nelze proto manžela, který není vlastníkem bytu, považovat za osobu, která v tomto bytě patřícím druhému manželovi bydlí bez právního důvodu. Manžel, který užívá za trvání manželství byt, jehož vlastníkem je druhý z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu manželů, neboť k obsahu tohoto vztahu patří mj. povinnost manželů žít spolu (§18 zákona o rodině), jakož i jejich vzájemná vyživovací povinnost (§91 zákona o rodině), na jejichž základě má manžel nevlastník právo bydlet se svým manželem vlastníkem konkrétního bytu, který je povinen mu užívání tohoto bytu umožnit. Až rozvodem manželství právní důvod bydlení manžela nevlastníka zaniká a manžel vlastník bytu se může úspěšně domáhat jeho vyklizení podle ustanovení §126 občanského zákoníku (viz např. rozhodnutí č. 14/1978 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99).
Tato premisa však nemůže platit bezvýjimečně. Je totiž třeba zdůraznit, že pro výkon uvedeného práva (stejně tak jako pro výkon ostatních subjektivních občanských práv) platí obecná zásada vyjádřená v ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Je-li v konkrétním případě výkon uvedeného práva bydlet s těmito zásadami v rozporu, může být jeho realizace odepřena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 495/99).
V obecnější poloze tedy platí, že za situace, kdy manžel nevlastník se dopouští vůči manželovi vlastníku bytu hrubého protiprávního jednání, lze uvažovat o tom, že výkon práva manžela nevlastníka bydlet v bytě druhého z manželů by byl v rozporu s dobrými mravy a lze mu tak výkon tohoto práva odepřít. To platí tím spíše za situace, kdy protiprávní jednání manžela nevlastníka vůči druhému manželovi je natolik závažné, že jím byly naplněny znaky dokonce trestného činu.
V posuzované věci pak byly zjištěny právě takové skutečnosti, které při zohlednění principu dobrých mravů, resp. vyloučení takového výkladu právního předpisu, který by v konečném důsledku byl ve zcela zjevném rozporu s dobrými mravy, vedou k závěru, že obviněný, byť v době spáchání skutku byl ještě manželem poškozené, nemohl již vykonávat právo v jejím bytě (podle zjištění soudu byla poškozená výlučnou vlastnicí předmětného bytu) bydlet, tj. nemohl se dovolávat práva na bydlení v tomto bytě.
V daných souvislostech je nutno zdůraznit především tu skutečnost, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 1 T 76/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 8 To 485/2011, odsouzen pro přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tohoto trestného činu se dopustil v době od listopadu roku 2010 do 12. 2. 2011 právě vůči poškozené J. B. v předmětném jejím bytě. Dále je třeba zmínit, že obviněný byl pro své protiprávní jednání násilného charakteru vůči poškozené v únoru roku 2011 z uvedeného bytu vykázán. Nutno pak akcentovat ještě další závažnou skutečnost, která vyplývá přímo ze skutkového zjištění učiněného soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci, a to že obviněný vstoupil do bytu poškozené „s motivem pomstít se své manželce J. B., za to, že dne 24. 8. 2011 u Okresního soudu v Rokycanech vypovídala jako svědek v jeho neprospěch u hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 76/2011 a uvedla takové skutečnosti proti obžalovanému L. B., které byly podkladem pro vydání odsuzujícího rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 76/2011“ a tento svůj záměr (motiv) také následně realizoval.
Právě tato zjištění nutně vedou k výše uvedenému závěru, jenž v konečném důsledku znamená, že obviněný nebyl oprávněn bez souhlasu poškozené vstupovat do jejího bytu. Pokud tak učinil (a to dokonce proti výslovně projevené vůli poškozené), pak jednal neoprávněně ve smyslu jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je totiž nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele (jímž byla poškozená) uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného.
Se zřetelem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného, kterou formálně bylo možno podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněná.
Pouze na okraj Nejvyšší soud dodává, to k námitce obviněného, že jeho výhružky u poškozené nevzbudily důvodnou obavu (toto tvrzení ovšem mělo primárně skutkovou povahu), že znakem trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku není vyvolání (vzbuzení) důvodné obavy. Trestného činu (přečinu) podle tohoto zákonného ustanovení se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Z kontextu skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, rozvedených v odůvodnění téhož rozhodnutí, potvrzených rozhodnutím odvolacího soudu, přitom plyne, že vyhrožování obviněného bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu a tuto obavu dokonce přímo vyvolalo.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (viz §265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2013
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý