ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1576.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1576/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. ledna 2013 o dovolání obviněného L. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 5 To 212/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 24/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 5 To 212/2012, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného L. R., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 51 T 24/2012, kterým byl obviněný uznán vinným jednak přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a dále přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podílnictví podle §214 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 29 T 57/2011, byl podle §214 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti pěti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 29 T 57/2011, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ze změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále mu byl uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků a o náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 212/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že „odvolacím soudem bylo učiněno rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V další části svého dovolání poukazuje obviněný na to, že „jím spáchané skutky nenaplňují všechny znaky skutkové podstaty citovaných trestných činů“ a soud odvolací se měl zabývat úmyslem pachatele a především „v jakém postavení se pachatel nachází, tedy zda je či není vydírán a zda je či není v krajní nouzi“. Obviněný argumentuje mj. tím, že z výpovědi poškozeného vyplývá, že obviněný opakovaně volal poškozenému a informoval ho o tom, že se mu vozidlo vrátí. Soudům vytýká, že důkazy hodnotily pouze v neprospěch obviněného. Obviněný vyjadřuje své přesvědčení, že v konkrétním případě mělo být aplikováno ustanovení §28 tr. zákoníku jako okolnost, která vylučuje protiprávnost činu. Je toho názoru, že byl odsouzen za něco, čeho se nedopustil, když se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a k závěru o jeho vině dospěly pod vlivem opakovaného odsouzení obviněného. Poukazuje na to, že hodnocení důkazů soudem vyplynulo jinak než co bylo zjištěno, že zjištění plynoucí z důkazů a jejich vyhodnocení je v rozporu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání, zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, „nebo rozhodl zproštěním obviněného předmětného skutku“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu k dovolání obviněného uvedla, že s ohledem na urychlení řízení se věcně k dovolání obviněného nebude vyjadřovat a souhlasí s projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s předmětnou trestní věcí je nutno uvést, že obviněný ve svém dovolání odkazuje na porušení hmotně právních ustanovení zejména v souvislosti s odkazem na §28 tr. zákoníku, který měl být podle mínění obviněného aplikován. Odůvodňuje tedy své dovolání ve své podstatě shodně s uplatněnou obhajobou, kdy mělo být soudy přihlédnuto k důkazům, kterými mělo být prokázáno, že jednal v krajní nouzi (§28 tr. zákoníku). Výše uvedené ustanovení je hmotně právním pojmem a ve své podstatě by mohlo vzbuzovat závěr, že obviněný právně relevantním způsobem uplatnil dovolací námitku. Je však nutno uvést, že opak je pravdou. Vlastní podstata dovolání spočívá v tom, že obviněný sice uvádí, že zpochybňuje skutkové zjištění soudu (sám uvádí – poukazuji na skutečnost, že v dané věci byla použita jinak správná kvalifikace jednání obviněného, ale v tomto konkrétním případě mělo být aplikováno ustanovení §28 tr. zákoníku), ale soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (sám uvádí, že se soud nevypořádal s obhajobou, nebyla brána v úvahu výpověď poškozeného), dokazování nebylo podle jeho mínění provedeno v rozsahu, který by vedl soudy k závěru, že na jednání obviněného je nutno nahlížet jako na jednání v krajní nouzi.
S ohledem na výše uvedený okruh námitek je nutno uvést, že dovolací námitky obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat soud prvního, ale zejména druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vztahu k takto koncipovanému okruhu námitek obviněného je nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá; „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck).
Soud prvního stupně ve svém rozsudku rozvádí výpovědi obviněného a slyšeného svědka, stejně jako důkazy, které byly provedeny, aby tyto následně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil, a to k otázce skutkového stavu - §2 odst. 5 tr. ř. V souvislosti s výše uvedeným skutkovým zjištěním je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Soud prvního stupně zejména na str. 3-4 odůvodnění svého rozsudku uvádí skutečnosti, které jej vedly k závěru, že jednání obviněného není možno posoudit jako jednání v krajní nouzi. Mj. také námitkou posouzení jednání v krajní nouzi se na základě odvolání obviněného zabýval rovněž soud druhého stupně, který se s hodnotícími závěry soudu prvního stupně ztotožnil, aby sám na straně 4 svého usnesení rozvedl okolnosti, pro které je podle mínění městského soudu vyloučeno posoudit jednání obviněného jako jednání v krajní nouzi. Námitkami, které byly obviněným uplatněny v dovolání, se pak obviněný snaží docílit pouze toho, aby Nejvyšší soud přesvědčil o své verzi průběhu skutkového děje (že byl vydírán) a o tom, že pokud by soudy náležitě (podle představ obviněného) důkazy hodnotily, musely by dospět k závěru, že skutečně byl vydírán, a proto bylo nutno použít ustanovení §28 tr. zákoníku. Na případ, kdy obviněný odkazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. avšak ve své podstatě namítá nesprávné hodnocení důkazů, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo uplatněno obviněným formálně a na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na takto koncipované námitky odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann