ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.176.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 176/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. února 2013 o dovolání obviněného N. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2012, č. j. 5 To 300/2012-298, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 40/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2012, č. j. 5 To 300/2012-298, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 6. 2012, č. j. 4 T 40/2012-220, kterým byl uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [v bodě ad 1) výroku], a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [v bodě ad 2) výroku], a odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem a dále mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu pěti roků.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2012, č. j. 5 To 300/2012-298, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání. Byť obviněný jmenovitě neuvedl důvod dovolání, tak z obsahu podání lze jednoznačně usuzovat, že uplatnil dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uvádí, že „ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení“ . S ohledem na uplatněný dovolací důvod obviněný namítá, že jeho jednání v bodě ad 1) rozsudku bylo nesprávně právně kvalifikováno jako pokus těžkého ublížení na zdraví, neboť podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství lze vzniklá poranění poškozeného V. H. hodnotit jako středně těžká, mající charakter ublížení na zdraví, nikoli těžkého ublížení na zdraví. Rovněž podotýká, že mezi ním a poškozeným došlo nejprve ke slovnímu konfliktu, který vyvolal poškozený, a teprve poté došlo ke vzájemnému fyzickému napadení, při kterém jak současně poznamenává, byl i on poškozeným zraněn. Odmítá, že by poškozeného zranil úmyslně, neboť k tomu neměl žádný důvod, o čemž svědčí i skutečnost, že jej dříve neznal a celý incident, který lze podle jeho názoru charakterizovat spíše jako rvačku nikoli jako úmyslné ublížení na zdraví, byl vyvolán pouze stavem jeho a poškozeného, když se oba nacházeli pod vlivem alkoholu. V tomto směru pak poukazuje na závěr znalce z odvětví psychiatrie, že na alkoholu ani jiné návykové látce není závislý ani nevyvolává žádné konflikty. Rovněž si není vědom spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování v bodě 2) rozsudku vůči své přítelkyni a pracovníkům ostrahy prodejny „Albert“, přičemž zcela popírá, že by použil pistoli, protože nikdy žádnou neměl a namítá, že v řízení nebyl předložen věrohodný důkaz o tom, že by se skutku dopustil. Připustil sice, že v předmětné době měl se svou přítelkyní H. B. krizi, nicméně konflikt dne 7. 10. 2011 byl pouze slovní, kdy se jednalo o spor o mobilní telefon resp. obsah SMS. Tvrzení svědků o manipulaci s pistolí, kterou nemohli vidět a ani slyšet žádný zvuk připomínající její nabíjení, označuje za pouhou spekulaci a domluvu spřátelených osob. Vytýká, že opomenuty zůstaly výsledky šetření Policie ČR po příjezdu na prodejnu, kde se po celou dobu pohyboval, aniž by jej někdo z těchto orgánů kontaktoval. Žádný jiný důkaz o použití pistole k vydírání nebyl předložen ani prokázán důvod vydírání. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a podle §265 l tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu o jehož rozhodnutí se jedná.
Obviněný učinil i vlastnoruční podání, které se nachází na č. l. 324-325 trestního spisu, a které označil jako doplnění dovolání. V podání v podrobnostech rozvedl své výhrady k rozhodnutím soudů obou stupňů ve věci, eventuálně k důkaznímu řízení, které jim předcházelo.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu k dovolání obviněného uvedla, že se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, a to v rámci urychlení řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), nelze přihlížet k jeho vlastnoručnímu podání, byť je označil jako doplnění dovolání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud musí předně uvést, že dovolací námitky obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat jak soud prvního, tak zejména druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vztahu k takto koncipovanému okruhu námitek obviněného je nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).
V souvislosti s podaným dovoláním nutno konstatovat, že pokud se obviněný v rámci uplatněných námitek domáhá změny výroku o vině a argumentuje tím, že soudy pochybily při závěrech o právní kvalifikaci jeho jednání v bodě 1) rozsudku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §§21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, které zpochybňuje zejména s odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, které zranění poškozeného V. H. charakterizují pouze jako středně těžké, nikoli jako těžké ublížení na zdraví a své chování (fyzické napadení poškozeného) popisuje pouze jako reakci na prvotní slovní útok vůči jeho osobě ze strany poškozeného, a jehož výpověď v rozporu se skutkovými zjištěními zpochybňuje tvrzením, že incident vyvolal opilý poškozený, přičemž při vzájemném fyzickém napadení byl i on poškozeným zraněn, pak je potřebné uvést, že jak soud prvního stupně na str. 6-7 svého rozsudku, tak i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí na č. l. 3-4 rozvedly, proč za věrohodnou a pravdivou považují výpověď poškozeného. Správně soudy argumentovaly tím, že odsouzení obviněného bylo vybudováno na výpovědi poškozeného V. H., který uvedl, že to byl obviněný, který jej po svém příchodu do baru slovně napadl a poté, co ho napomenul, na něj zaútočil boxerem (protokol o výpovědi poškozeného na č. l. 50-54 tr. spisu a protokol o hlavním líčení ze dne 5. 6. 2012 na č. l. 212-213 tr. spisu). Nutno zdůraznit, že výpověď poškozeného nebyla v rámci hodnocení důkazů osamocena, ale byla podpořena dalšími důkazy, když s touto pak korespondovala výpověď barmanky non-stop baru M.-P. M. S., která potvrdila, že to byl obviněný, kdo poškozeného oslovil první, bylo na něm znát, že je podnapilý a chce se rvát, přičemž poté, co jej poškozený napomenul, udeřil obviněný poškozeného kovovým boxerem do hlavy (protokol o výpovědi svědkyně na č. l. 56-60 a protokol o hlavním líčení ze dne 5. 6. 2012 na č. l. 213-214 tr. spisu). Tento svědky popsaný skutkový děj je pak zřejmý i ze záznamu kamerového systému (č. l. 150 tr. spisu). K námitce obviněného, že poškozenému způsobil poranění, která ze soudně lékařského hlediska lze hodnotit pouze jako středně těžká, mající charakter ublížení na zdraví, nutno zdůraznit, že podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 66-78 tr. spisu), s nimiž obviněný polemizuje, že při úderech vedených kovovým boxerem do hlavy velkou silou mohou vzniknout vážná i život ohrožující poranění. Úmysl obviněného tedy směřoval ke způsobení poranění takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, když s ohledem na použitý nástroj - kovový boxer, kterým zaútočil na hlavu poškozeného musel být ve smyslu ust. §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku srozuměn, že takovouto vážnou poruchu na zdraví může svým jednáním způsobit. Zdůraznit je třeba i tu skutečnost, že se jednalo o opakované údery kovovým boxerem do hlavy. Pokud tedy obviněný v dovolacím řízení zpochybňuje provedené důkazy, předkládá vlastní, pro něj příznivější verzi skutkového děje a poukazuje na to, že soudy nebyla jeho vina prokázána, pak jeho argumentace stojí zcela mimo dovolací důvod vymezený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho výhrady jsou skutkového, nikoli právního charakteru.
Obdobného charakteru je také námitka obviněného ohledně odsouzení pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kdy rovněž zpochybňuje skutková zjištění soudu tvrzením, že zbraní nemohl přítelkyni – poškozené H. B. ani pracovníkům ostrahy prodejny „Albert“ hrozit, neboť nikdy žádnou zbraň neměl. V této souvislosti přehlíží a za nevěrohodné označuje výpovědi obou svědků – pracovníků ostrahy prodejny R. Ch. i M. P., kteří uvedli, že byli poškozenou informováni, že je obviněný vlastníkem zbraně, že zbraní, kterou vytáhl, na ně mířil a slyšeli i kovový zvuk pistole, stejně jako pomíjí výpověď poškozené H. B., která připustila, že ostrahu upozorňovala, že je obviněný ozbrojen a že se jí zdálo, že míří pistolí (protokol o hlavním líčení ze dne 23. 4. 2012 na č. l. 203-204 tr. spisu a ze dne 5. 6. 2012 na č. l. 212-213 tr. spisu). Bez povšimnutí nelze ponechat ani obsah záznamu hlídky Policie ČR ze dne 7. 10. 2011 (č. l. 154 tr. spisu), kterou pracovníci ostrahy, na něž se poškozená obrátila, přivolali. Pokud obviněný tyto závěry zpochybňuje a argumentuje tím, že mu uvedené jednání žádným jiným důkazem nebylo prokázáno, nutno konstatovat, že takto koncipované námitky, které spočívají ve zpochybnění skutkových zjištění a hodnotících úvah soudů, je nutno považovat za námitky skutkové.
Je třeba odkázat na to, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud tedy obviněný v dovolacím řízení poukazuje na to, že soudy nebyla jeho vina trestnými činy, kterými byl uznán vinným prokázána, pak jeho argumentace stojí zcela mimo dovolací důvod vymezený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho výhrady jsou skutkového, nikoli právního charakteru.
V souvislosti s takto koncipovanými námitkami, jejichž podstata spočívá ve zpochybnění skutkového zjištění, je nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann