ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.254.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 254/2013-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. března 2013 o dovolání obviněného V. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 To 84/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 9/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. 8 To 84/2012-463, byl k odvolání krajského státního zástupce v Hradci Králové podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2012, č. j. 6 T 9/2012-428, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [v bodě ad 1) výroku], a zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [v bodě ad 2) výroku], a byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a nově s přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl pro výkon trestu odnětí svobody podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného V. J. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. 8 To 84/2012- 463, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně (výroku o vině i trestu), podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním a hmotně právním posouzení skutků, zejména skutku pod bodem 2) rozsudku. S ohledem na uplatněný dovolací důvod obviněný namítá, že soudy obou stupňů nebyl provedenými důkazy prokázán jeho úmysl usmrtit poškozeného M. H. Uvádí, že byl v silně podnapilém stavu, podle znaleckého posudku z odvětví toxikologie byly u něj i následující den naměřeny silné hodnoty a zřejmě se tedy nacházel ve stavu těžké opilosti. Neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, pouze jej chtěl uhodit, porvat se s ním, ale chtěl použít nůž zavřený jako v „pěst“, nikoli jako nástroj k usmrcení. Jednal zkratkovitě a v poslední chvíli se mu nůž otevřel, přičemž bezprostřední reakce poškozeného, jeho váha a větší výška spolu s těžkou opilostí obviněného mohla způsobit, že se nůž větší intenzitou zabořil do těla poškozeného, aniž to měl obviněný v úmyslu. Sám poškozený uvedl, že neviděl, že by obviněný měl v ruce nůž, viděl jen pohyb pravé ruky proti němu. Rovněž poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědi svědka P. H., který však samotnému aktu nebyl přítomen a vycházel toliko ze sdělení poškozeného, že jej obviněný bodl, a pokud svědek dále uvádí, že měl pokračovat ve výhrůžkách, žádné konkrétní neuvedl. Rovněž odmítá závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie, že je osobou závislou na alkoholu, když se soudy nezabývaly, z jakých podkladů znalkyně vycházely. Bez významu není podle mínění obviněného ani ta skutečnost, že se v minulosti nedopustil násilného jednání, k jednání pod oběma body, jak je opakovaně popsal, se doznal, po incidentu se neskrýval ani nezahlazoval stopy svého jednání. Jeho jednání v bodě ad 2) rozsudku tak bylo nesprávně kvalifikováno jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, ale mělo být ve smyslu zásady „in dubio pro reo“ posuzováno pouze jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. 8 To 84/2012-463, tak i předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2012, č. j. 6 T 9/2012-428.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že shodné námitky obviněný uplatňuje již od samého počátku trestního řízení a těmito se v rámci řádného opravného prostředku zabýval především soud druhého stupně. Podle jeho mínění lze akceptovat závěr soudu druhého stupně, že mezi obviněným a poškozeným byla vyhrocená situace, kdy obviněný opakovaně poškozenému vyhrožoval ublížením na zdraví či smrtí a předmětný útok tyto výhrůžky doprovázely, což koresponduje i s výpovědí bratrů H. Útok obviněného vůči tělu poškozeného státní zástupce hodnotí jako razantní, způsobilý skutečně smrt způsobit, když ze skutečnosti, že obviněný útočil nožem do hrudníku poškozeného, podle znalce velkou intenzitou působeného násilí, je patrno, že jeho úmysl jednoznačně směřoval k usmrcení poškozeného. Obviněný dal dostatečně najevo svůj úmysl usmrtit poškozeného, a to jak slovními výroky, tak faktickým útokem způsobilým tento záměr naplnit. Jedná se o tzv. ukončený pokus, obviněný pro svůj záměr učinil vše nezbytné pro jeho naplnění, a to, že k dokonání činu nedošlo, už nebyla jeho zásluha, ale otázka dostupnosti a odbornosti lékařské péče. Státní zástupce závěrem navrhl dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud musí předně uvést, že dovolací námitky obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat jak soud prvního, tak zejména druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vztahu k takto koncipovanému okruhu námitek obviněného je nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).
V souvislosti s podaným dovoláním je nutno konstatovat, že pokud obviněný v rámci uplatněných námitek napadá hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. tím, že zpochybňuje výpověď poškozeného M. H., poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědi jeho bratra P. H., odmítá závěry znalců z odvětví psychologie a psychiatrie a v návaznosti na to argumentuje tím, že soudy pochybily při závěrech o právní kvalifikaci jeho jednání v bodě ad 2) výroku jako pokusu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným, zejména namítá, že provedenými důkazy nebyl prokázán jeho úmysl poškozeného M. H. usmrtit, nelze takovéto námitky shledat způsobilými naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve skutečnosti totiž obviněný nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale takto koncipované námitky, které spočívají ve zpochybnění skutkových zjištění a hodnotících úvah soudů, je nutno považovat za námitky ryze skutkové povahy. Jestliže obviněný v rozporu se skutkovými zjištěními namítá, že chtěl poškozeného pouze uhodit, porvat se s ním, nůž chtěl použít zavřený jako v „pěst“ a pouhým nedopatřením a jeho značnou podnapilostí se stalo, že se nůž otevřel a zabořil do těla poškozeného, pak je potřebné uvést, že jak soud prvního stupně na str. 8 svého rozsudku, tak i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí na č. l. 3 rozvedly, proč považují tyto námitky obviněného za bezpředmětné. Za přinejmenším diskutabilní je třeba též označit jeho tvrzení, že jednal ve stavu těžké opilosti, když jeho počínání, které lze charakterizovat jako zcela racionální, toto přinejmenším zpochybňuje, ne-li přímo vyvrací. Jen ve stručnosti lze uvést, že soudy závěr o vině učinily nejen na základě výpovědi obviněného, ale též svědeckých výpovědí poškozeného M. H. (č. l. 204-208, 389-391 trestního spisu) a jeho bratra P. H., který část útoku obviněného zahlédl, jednoznačně, podrobně a shodným způsobem popsal průběh události, a který též poškozenému přivolal lékařskou pomoc (č. l. 221-225, 392-393 trestního spisu), ale též z výpovědí bývalé manželky obviněného J. J. (č. l. 232-236, 391-392 trestního spisu) a jeho matky M. J. (č. l. 253-257 trestního spisu). Nutno zdůraznit, že tyto výpovědi nebyly v rámci hodnocení důkazů osamoceny, ale v kontextu s těmito důkazy korespondují též závěry ve věci vypracovaných znaleckých posudků, z nichž lze připomenout zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví-odvětví soudního lékařství MUDr. Petra Baláže ohledně charakteru zranění poškozeného a způsobu jeho léčení (č. l. 118-132, 398), z oboru zdravotnictví-odvětví psychiatrie MUDr. Michaely Málkové (č. l. 71-87, 394-395 trestního spisu), z oboru školství a kultury, odvětví psychologie Mgr. Lenky Čermákové (č. l. 91-112, 398-400 trestního spisu), z oboru zdravotnictví-odvětví toxikologie (č. l. 138-144, 394 trestního spisu), jakož i další listinné důkazy. Na základě těchto důkazů byl skutkový děj ustálen do skutkové věty výroku o vině pod bodem 2) rozsudku. S veškerými těmito důkazy soudy vzaly v úvahu i výpověď obviněného, který sice namítá, že v jeho jednání absentuje subjektivní stránka zločinu pokusu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně Nejvyšší soud o tomto svém názoru nepřesvědčil. Ve výroku o vině je subjektivní stránka náležitě vystižena, a to tak, že obviněný přistoupil před poškozeného M. H., kterého z osobních důvodů, nejméně jednou bodl zajištěným zavíracím kovovým nožem, modré barvy, délky čepele 10,3 cm do hrudi v úmyslu jej usmrtit, čímž mu způsobil bodnořeznou ránu v pravé části hrudníku, délky cca 13,5 cm, pronikající do dutiny hrudní a zranění spočívající v poranění tepny a. mamaria interna vpravo, které vyvolalo silné krvácení, tedy takové zranění, které by bez poskytnutí odborné a včasné lékařské péče bezprostředně ohrožovalo poškozeného na životě. Proto lze konstatovat, že skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě v bodě 2) výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a blíže rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vykazuje všechny zákonné znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Toto tvrzení je namístě, neboť obviněný V. J. se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného usmrtí, tohoto se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy učinily skutkové zjištění, že obviněný, který poškozenému opakovaně vyhrožoval ublížením na zdraví či smrtí, vedl razantní útok předmětným nožem délky čepele 10,3 cm proti jeho hrudníku, tj. proti takovému místu na těle, o němž věděl, že jsou zde uloženy životně důležité orgány, bezprostředně jej ohrozil na životě a způsobil mu zranění popsané ve výroku rozsudku, přičemž v případě předmětného útoku musela být vyvinuta velká intenzita k tomu, aby bodná rána pronikla celou tloušťkou hrudní stěny do pravé pohrudniční dutiny, přičemž zranění spočívající v poranění tepny vyvolalo silné krvácení, tedy takové zranění, které by jej bez poskytnutí včasné odborné lékařské péče ohrožovalo na životě. Z popisu skutku jednoznačně plyne nejen způsob, jakým obviněný nožem zaútočil na poškozeného P. H. a jaká poranění mu způsobil, ale rovněž naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky dané trestné činnosti – úmyslného zavinění v jeho jednání, a to ve formě úmyslu přímého [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Za daných okolností Nejvyšší soud nemá pochyb o subjektivní stránce a úmyslné formě zavinění. Nelze tedy přisvědčit obviněnému, že se svým jednáním dopustil toliko pokusu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemají právně relevantní charakter.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann