ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.318.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 318/2013-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2013 o dovolání, které podal obviněný F. Č. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 10 To 80/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 84/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 T 84/2011, byl obviněný F. Č. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 1.) a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku (v bodě 2.).
Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal první delikt tím, že „v přesně nezjištěné době nejméně od května 2011 do 13. 6. 2011 v obci Ch., okres Mladá Boleslav, a v B. n. J. a v P. zosnoval a organizoval přepadení za použití střelbyschopného samopalu značky ČZ, vzor 25, ráže 9 mm, nečitelného výrobního čísla s tlumičem hluku výstřelu se 40 ks příslušných nábojů, ráže 9 mm, střelbyschopné samonabíjecí pistole značky Heckler Koch USP, ráže 9 mm, výrobního čísla 27-009509, s 13 ks příslušných nábojů, ráže 9 mm, a střelbyschopné brokovnice značky Winchester, model 1300 Defender 12GA, výrobního čísla L3238227, se 7 ks příslušných nábojů
- se záměrem zmocnit se šperků, zejména diamantů v hodnotě 10,000.000,- Kč, přepadení prodejny starožitnictví Antiqua JHB v Praze 1, Panská ulice 892/1, přičemž v prodejně byly šperky v hodnotě nejméně 1,000.000,- Kč, a to společně s J. N., a dalšími dvěma přesně neztotožněnými osobami, k získání potřebných informací podle jeho instrukcí J. N. na mobilní telefon natočil videozáznam s obchody starožitnictví a zlatnictví v objektu čp. … v P. ulici, obžalovaný dále zajišťoval motocykly, které, měly být podle jeho plánu použity k příjezdu na místo činu a k úniku, z nichž jeden měl podle jeho pokynů řídit J. N., který podle pokynů obžalovaného k tomuto účelu uvedl do provozuschopného stavu motocykl tovární značky Kawasaki ZX 600J, r.z. Itálie …, registrovaný na V. P.,
- se záměrem zmocnit se tržby z prodejen obchodního řetězce BILLA ve výši nejméně 1.000.000,- Kč zosnoval přepadení vozidla bezpečnostní služby svážející tržby, v blízkosti objektu prodejny BILLA v Benátkách nad Jizerou, Platanová 596, okres Mladá Boleslav, a to společně s J. N., který měl také podle pokynů obžalovaného řídit motocykl, který měl být podle plánu obžalovaného použit k příjezdu na místo činu a k úniku, za účelem úspěšné realizace zjišťoval obžalovaný u neztotožněné osoby informace o době provádění svozu tržby a přesně nezjištěného dne v květnu 2011 provedl obhlídku místa připravovaného přepadení u objektu BILLY v Benátkách nad Jizerou, kdy po dobu dvou hodin místo sledoval, aby zjistil přesný čas příjezdu a odjezdu kurzovního vozidla, které v této době k objektu nepřijelo,
- se záměrem zmocnit se tržby z prodejen nacházejících se v objektu Fashion Arény v Praze 10 - Štěrboholech, ulice Průmyslová, nejméně ve výši 1.000.000,- Kč, plánoval přepadení vozidla bezpečnostní služby svážející tržby z uvedených prodejen, a to s J. N., a další neztotožněnou osobou, od neztotožněné osoby zjišťoval informace o době, výši a způsobu převážení peněz, plánoval rovněž použít k příjezdu na místo činu a k úniku motocykl, který měl řídit J. N.,
přičemž k dokonání či pokusu o realizaci některého z plánovaných útoků nedošlo v důsledku toho, že byl obžalovaný dne 13. 6. 2011 zadržen,
Druhého trestného činu se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době na nezjištěném místě opatřil a poté přechovával nejprve v bytě na přesně nezjištěné adrese v Praze a následně v rodinném domu v obci Ch., N. …, okres Mladá Boleslav, kde se v průběhu května 2011 přechodně zdržoval u svého známého J. N., až do svého zadržení dne 13. 6. 2011 střelbyschopný samopal značky ČZ, vzor 25, ráže 9 mm, nečitelného výrobního čísla, s tlumičem hluku výstřelu a 40 ks příslušných nábojů, ráže 9 mm, střelbyschopnou samonabíjecí pistoli značky Heckler Koch USP, ráže 9 mm, výrobního čísla 27-009509, s 13 ks příslušných nábojů, ráže 9 mm, střelbyschopnou brokovnice značky Winchester, model 1300 Defender 12GA, výrobního čísla L3238227, se 7 ks příslušných nábojů, dále nosil při sobě a na adrese Praha, K. …, kde se zdržoval u své přítelkyně N. P., roz. Š., přechovával revolver značky Smith & Wesson, ráže 38 mm, černé barvy, výrobního čísla CCEO151, včetně 10 ks příslušných nábojů, přestože není a nikdy nebyl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence ve smyslu ustanovení §8 a tedy ani výjimky ve smyslu §9 odst. 1, 2 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu v platném znění, které by ho k nabývání do vlastnictví, držení a nošení takových zbraní, střeliva a doplňků opravňovaly“ .
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §173 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže popsaných. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věci, konkrétně samopalu značky ČZ, vzor 25, ráže 9 mm, nečitelného výrobního čísla, s tlumičem hluku výstřelu, včetně 1 ks příslušného zásobníku a 40 ks příslušných nábojů ráže 9 mm, vše uloženo u Policie ČR, Ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál Praha.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 10 To 80/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku, pokud jde o zosnování a organizování přepadení starožitnictví Antiqua JHB v Praze 1, namítl neurčitost vymezení místa spáchání trestného činu ve výrokové části rozhodnutí nalézacího soudu v závislosti na popisu skutku v obžalobě a v usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž zdůraznil ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Připomněl, že ve věci bylo ke ztotožnění místa spáchání trestného činu provedeno dokazování výpovědí svědků J. N., I. B., M. Š., Mgr. T. R. a Ing. M. L. a v přípravném řízení protokolem o prověrce na místě a zvukovými záznamy a odposlechy. Konstatoval, že v přípravném řízení orgány policie označily za místo spáchání trestného činu konkrétně existující obchod Maris, obžaloba uvedla jako místo spáchání trestného činu prodejnu zlatnictví v Praze 1, v Panské ulici a nalézací soud přejal do svého výroku označení prodejny starožitností Antiqua, JHB v Praze 1, Panská ulice 892/1. Shledal, že místo trestného činu popsané ve skutkových větách v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku se tedy liší, ačkoliv důkazní situace se při hlavním líčení nezměnila. Prohlásil, že soud přejímá popis místa údajného trestného činu pouze na základě informací, které poskytl policejní rada jako poznámku při provádění procesního úkonu (na protokole o prověrce na místě). V této souvislosti zmínil též skutečnost, že znalecký posudek na osobu svědka J. N. uvádí, že jmenovaný má tendence k fabulaci s cílem dosáhnout vlastního prospěchu. Dále poukázal na zásadu in dubio pro reo s tím, že neexistuje jediný důkaz, který by jednoznačně identifikoval místo útoků a že v této části skutku je rozsudek soudu první instance nepřezkoumatelný. V neposlední řadě argumentoval, že při hlavním líčení nebyl proveden důkaz videozáznamem, který je součástí spisu, resp. že technickými prostředky zachycená komunikace mezi ním a svědkem N. je velmi nekvalitní a navíc byla hodnocena deduktivním způsobem. S poukazem na ustanovení §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. ř. akcentoval, že soud nemůže rozhodnout ve věci, jestliže dospěje k závěru, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhaní, skutek který, je uveden v obžalobě a skutek, kterého existence byla prokázána u hlavního líčení, není totožný. Vyslovil názor, že v dané trestní věci totožnost skutku zachována nebyla. Dále namítl, že výrok napadeného rozhodnutí se jeví jako nepřezkoumatelný též ve vztahu ke stanovení výše případné škody. Závěr soudu, že měl záměr zmocnit se šperků, zejména diamantů v hodnotě 10 mil. Kč, podle něho nemá oporu v provedeném dokazování. V tomto směru odkázal na výpovědi svědků N., Š., L. a R. a zhodnotil, že odhad hodnoty šperků na 10 mil. Kč je značně přehnaný. Dospěl k závěru, že v souladu se zásadou in dubio pro reo neměl nést trestní odpovědnost za přípravu trestného činu loupeže v kvalifikované skutkové podstatě.
Pokud se jedná o část výroku rozsudku soudu prvního stupně, která mu klade za vinu zosnování přepadení vozidla bezpečnostní služby svážejícího tržby z prodejen Billa, zrekapituloval výpovědi svědka J. N. a výpověď svědka L. B. a namítl rozpory ve výpovědi svědka J. N. s tím, že tento svědek uvedl toliko obecné informace týkající se převozu peněz a bezpečnostní agentury, které jsou zjistitelné z veřejných zdrojů, nikoliv konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly, že měl spáchat přípravu k trestnému činu. Při hlavním líčení svědek J. N. vypověděl, že už si nevzpomíná, jestli na místě případného spáchání trestného činu byli vícekrát. Nebylo ani vysvětleno, co měl dotyčný svědek na mysli, když uvedl, že on (obviněný) má informace ve vztahu k celému řetězci. Upozornil, že svědek J. N. také uvedl, že se jednalo o představy jeho osoby (obviněného), vše se vlastně teprve řešilo, nic nebylo dotaženo do konce. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že při právní kvalifikaci přípravy k trestnému činu je důležité uvažovat o míře představy ve vztahu k aktivnímu jednání, resp. že s ohledem na provedené důkazy je nutné pečlivě zkoumat vztah volní složky uvažování k aktivní složce jednání, aby mohlo být jednoznačně určeno, zda se jednalo o přípravu k trestnému činu. Vyjádřil přesvědčení, že soud se ve svém rozhodnutí dostatečně nevypořádal s provedenými důkazy a že v tomto směru je rozsudek nepřezkoumatelný.
K části výroku rozsudku soudu první instance, jež ho uznává vinným tím, že plánoval přepadení vozidla bezpečnostní služby svážející tržby z prodejen nacházejících se v objektu Fashion Aréna v Praze 10, poznamenal, že s ohledem na zmatečné výrokové věty není v této části rozsudku nalézacího soudu dána jeho vina. Argumentoval, že nebyla zachována totožnost skutku, když z provedeného dokazování je zřejmé, že objekt Fashion Aréna je areál, kde se nachází četné obchody, svozy peněz jsou realizovány více společnostmi a ve věci nelze pojmout na základě provedeného dokazování do výroků to, co je uvedeno v napadeném rozhodnutí. Svědek J. N. hovoří o obchodním domu Interspar, přičemž orgány činné v trestním řízení se nezabývaly tím, zda se tento konkrétní obchodní dům nachází v areálu Fashion Aréna. Rovněž seznal, že výpověď svědka J. N. je v přímém rozporu s výpovědí E. D.. Prohlásil, že pokud se má odsuzující rozsudek v této části opírat o důkazy provedené v přípravném řízení a v hlavním líčení, pak postrádá odkaz i na jiné důkazy, byť nepřímé, které by ho mohly usvědčovat ze spáchání trestného činu. Podle jeho slov se zdůrazňuje ta část výpovědi svědka J. N., v níž připouští, že měli upustit od dalšího jednání, které by směřovalo ke spáchání trestného činu, kdy objektem měla být jakási prodejní plocha a obchody zde se nacházející. Seznal, že soud se dostatečně nevypořádal s důkazy, které byly provedeny tak, aby bylo možné dojít k závěru, že u jeho osoby (obviněného) šlo o jednání, které lze kvalifikovat jako přípravu trestného činu. I v této části označil rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 84/2011 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 80/2012 zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že trestná činnost obviněného je prokazována především výpovědí svědka J. N. a telefonními odposlechy, přičemž věrohodnost těchto stěžejních důkazů nebyla v průběhu trestního řízení zpochybněna, a to ani znaleckými posudky. Pokud jde o namítaný rozsah škody, která byla obviněnému kladena za vinu, pak její výše byla zcela správně odvozena od výpovědi svědka J. N., a s přihlédnutím k rozsahu majetku na prodejnách, které měl obviněný k loupeži vybrán. Rovněž podmínka totožnosti skutku podle ní byla v konkrétním případě splněna, obviněný byl odsouzen pro stejný skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a pro který byl obžalován. Konstatovala, že obviněný se svými námitkami domáhá pouze odlišného způsobu hodnocení základních důkazů, tedy vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Uzavřela, že má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 10 To 80/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že se jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Rovněž argumentaci obviněného v tom smyslu, že nebyla zachována totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou a rozsudkem soudu první instance, nelze vzhledem k její procesní povaze pod jím deklarovaný (a shora vyložený) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Tato argumentace nenaplňuje ani další dovolací důvody podle §265b tr. ř.
Obiter dictum však Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že teorie i praxe nechápou totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku pak bude zachována též za předpokladu, a) jestliže je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozh. č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). V předmětné trestní věci je totožnost skutku udržována shodou v podstatných okolnostech jednání.
Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě dodat, že popis skutku vyjádřený v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, co do obsahu jednotlivých důkazů rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudu první a druhé instance, dostatečně konkretizuje nejen místo spáchání jednotlivých útoků předmětného zločinu loupeže ve stadiu přípravy, ale i čas a způsob spáchání činu, popř. jiné jeho okolnosti, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6, §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, potažmo z nezachování totožnosti skutku, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý