ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.490.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 490/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. května 2013 o dovolání obviněné H. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 5. 2. 2013, č. j. 6 To 5/2013-414, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 158/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 9. 2012, č. j. 1 T 158/2011-379, byla obviněná H. S. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný čin jí byl uložen podle §248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále jí byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 5. 2. 2013, č. j. 6 To 5/2013-414, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a za splnění podmínek §259 odst. 3, 4 tr. ř. byl obviněné podle §248 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněné zamítnuto.
Dovolání obviněná podala s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení celé věci. Má za to, že soudy se dostatečně nevypořádaly se skutkovým stavem věci, když uvěřily poškozenému V. K. Podle obviněné ve výpovědích poškozeného jsou takové rozpory, že nemohla být na základě jeho výpovědi uznána vinnou. Přesto, že poškozený své výpovědi po celou dobu vyšetřování i hlavního líčení měnil, jeho výpověď soudy vzaly za stěžejní. Obviněná v této souvislosti poukazuje i na trestní řízení, které je vedeno u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 250/2012, kde vystupuje jako obviněný R. F. na základě trestního oznámení V. K. Obviněná uvádí, že v tomto řízení soudy výpovědi poškozeného V. K. neuvěřily, neboť jeho výpověď se rozcházela s výpověďmi ostatních svědků a na základě toho byl obviněný R. F. zproštěn obžaloby. Dále namítá, že, kdyby se od částky 800.000,- Kč odečetly veškeré závazky, jednalo by se o zpronevěru ve výši 369.000,- Kč – 399.000,- Kč, čímž by se dopustila zpronevěry v jiné zákonem stanovené trestní sazbě. Nedostatečně zjištěný skutkový stav věci spatřuje také v tom, že se soudy nevypořádaly s tím, jak velké dluhy poškozený měl a jaké konkrétní dluhy měly být uhrazeny. Osobu poškozeného považuje za nevěrohodnou také z toho důvodu, že sám poškozený se snažil zachránit dům, a proto jej převedl na jinou osobu a tím došlo z jeho strany ke krácení věřitelů. Na závěr obviněná znovu uvedla, že soudy dospěly k nesprávnému posouzení skutku, neboť provedené dokazování je pouhou „spekulací neprokázaných důkazů“. Ze všech těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 5. 2. 2013, č. j. 6 To 5/2013-414, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 9. 2012, č. j. 1 T 158/2011-379, zrušil a „přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého oprávnění vyjádřit se k dovolání obviněné uvedl, že k dovolání obviněné se nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl o dovolání obviněné v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Jak vyplývá z podaného dovolání, obviněná brojí především proti výpovědi poškozeného V. K. a podstatu svých námitek spatřuje v tom, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Takovéto námitky jsou však ryze skutkového charakteru, které nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
V tomto směru je třeba konstatovat, že námitkami, které obviněná uplatnila v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, se již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zabývaly. Nutno poznamenat, že pokud jde o věrohodnost výpovědi poškozeného V. K., zejména odvolací soud na str. 4 svého usnesení uvedl, že neshledal žádnou motivaci pro případnou nepravdivou výpověď poškozeného, když jeho výpověď netrpí žádnými vnitřními rozpory a koresponduje s ostatními ve věci provedenými důkazy. Jimi jsou výpovědi svědků V. K. a M. S., kteří potvrdili převzetí peněz přímo od obviněné. Lze jen dodat, že výpověď poškozeného nezůstala osamocena, protože také další důkazy – např. výpověď svědkyně P. Ch., jakož i převzetí peněz poškozeným v advokátní kanceláři Mgr. Radka Vondráčka věrohodnost výpovědi poškozeného potvrzují. S ohledem na tyto skutečnosti proto není rozhodné, že v jiném trestním řízení soudy dospěly na základě dokazování ke zproštění obžaloby obviněného. Za dané situace Nejvyšší soud nemá k závěru o vině obviněné trestný činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. žádných námitek.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněné jsou opakováním její obhajoby z řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, je třeba odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Protože však dovolání obviněné obsahuje pouze námitky skutkové povahy, bylo nutno dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněná nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněná dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněná se neztotožňuje s hodnocením důkazů s tím, že dokazování je neúplné, Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněná domáhala změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jejím představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnou v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann