ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.531.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 531/2013-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání, které podal obviněný T. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 61 To 415/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 118/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 39 T 118/2011, byl obviněný T. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v období od 01. 03. 2009 do 30. 06. 2010, kdy byl na základě pracovní smlouvy s účinností ode dne 01. 06. 2008 zaměstnán společností VOSS International spol. s r.o., se sídlem Jankovcova 6, Praha 7, IČ: 60472707, jako manažer, na základě čehož byl povinen k obchodnímu vedení společnosti, přičemž se jednalo o funkci vedoucího zaměstnance, kdy byl povinen svědomitě plnit zadané úkoly a pečlivě spravovat svěřené věci, a v období od 30. 03. 2009 do 15. 07. 2010 zároveň jako prokurista společnosti měl jako jediný oprávnění k přístupu do systému CCS karet, které se používaly pro úhradu nákupu pohonných hmot do nákladních automobilů společnosti, přičemž byl zároveň oprávněn nahlížet do disponování s těmito kartami, dohlížel nad jejich používáním, vyhotovoval výkazy o čerpání pohonných hmot a jejich úhradách prostřednictvím CCS karet jednotlivými řidiči automobilů, přičemž tuto činnost vykonával z titulu svého pracovního zařazení ve společnosti, provedl prostřednictvím CCS karet číslo ..., číslo ..., číslo ... a číslo ..., úhradu pohonných hmot, jež využil pro svoji potřebu, přičemž natankované pohonné hmoty a finanční prostředky na ně vynaložené rozepsal na zbylé tankovací karty společnosti, v důsledku čehož se mu podařilo předmětné jednání zakrýt při pravidelných měsíčních kontrolách, kdy tímto jednáním způsobil společnosti VOSS International spol. s r.o., se sídlem Jankovcova 6, Praha 7, IČ: 60472707, škodu v celkové výši 3.881.210.45 Kč“ . Za tento zločin byl obviněný podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti VOSS International spol. s r.o. částku ve výši 3.252.759,20 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 61 To 415/2012, jímž podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odvolacímu soudu vytkl, že převzal nesprávné právní posouzení skutkových závěrů nalézacího soudu. Namítl absenci konkrétního zjištění v tom smyslu, jakým způsobem se měl trestné činnosti dopustit, zda si naftu přivlastnil on či někdo jiný a kdo, popř. kdo byl v daném případě obohacen. Soudy se podle něho nezabývaly otázkou, jakým způsobem měla nebo mohla být nafta v množství 160 000 litrů odcizena, jak mohl čerpat naftu v takovém množství v Ostravě a současně být v Praze, resp. zda nebyla karta CCS zapůjčena někomu jinému k dlouhodobému užívání. Prohlásil, že tyto skutečnosti by byly zjistitelné, pokud by soudní znalec v souladu s návrhem obhajoby porovnal v materiálech CCS karet podpisy na dokladech o spotřebované naftě s podpisy řidičů pracujících v té době pro společnost. Prohlásil, že nafta byla spotřebována do vozidel společnosti, že žádnou naftu nezpronevěřil a že šlo pouze o rozepisování karet u vozidel již vyřazených na karty u vozidel, která jezdila. Důvodem takového postupu byla skutečnost, že by finanční úřad stěží uznal do výdajů společnosti, že na prodaná vozidla byla spotřebována nafta.
Dále obviněný uvedl, že soudy dříve ve věci činné rovněž neřešily, zda se vůbec mohl předmětné trestné činnosti dopustit s ohledem na své pracovní postavení a zařazení ve společnosti. Zmínil, že byl prokuristou a manažerem zabývajícím se obchodními záležitostmi společnosti s tím, že neexistovaly žádné směrnice či pokyny, jež by vymezovaly rozsah jeho pravomocí. Neměl přístup k finančním záležitostem společnosti, ani možnost disponovat s jejím účtem, čímž byla jeho prokura značně omezena. Zhodnotil, že jednatel společnosti pan V. nesplnil svou zákonnou povinnost vytvářet podmínky pro činnost manažerů společnosti, zajistit řádné vedení evidence a účetnictví, včetně dalších povinností vymezených v §135, §194 a §196a obch. zák., a tudíž jako svědek měl důvod zkreslovat výpověď ve svůj prospěch, což ji činí účelovou a nevěrohodnou, zejména není-li tato zcela jednoznačná. Soud se vůbec nezabýval tím, proč jednatel společnosti při údajně pravidelných kontrolách trestnou činnost neodhalil dříve, resp. proč běžně nechával podřízeným k dispozici karty CCS na již prodaná vozidla pro další užívání vozidel, která byla v provozu (z jeho postoje je evidentní, že s tímto postupem byl jednatel společnosti v plném rozsahu srozuměn a že ho toleroval).
Následně obviněný poznamenal, že v případě uznání viny trestným činem zpronevěry musí být ve skutkové větě rozsudku náležitě vyjádřeno, na základě jakých okolností soud dospěl k závěru, že pachatel si úmyslným jednáním přisvojil cizí věc. Přitom je třeba zabývat se i motivem trestného činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 49/2010). Upozornil, že v enunciátu rozsudku nalézacího soudu se vychází pouze z následků (je mu kladeno za vinu, že vyhotovoval výkazy o čerpání pohonných hmot a ty pak rozepisoval z karet, jež nebyly přiděleny na vozidla, která pro firmu jezdila), ale vůbec se neřeší, jakým způsobem si naftu přisvojil. Zdůraznil, že zpronevěra je spáchána přisvojením si cizí věci, a proto by si nejdříve musel naftu přisvojit, ať již pro sebe nebo pro někoho jiného, a pak teprve by se soud měl zabývat tím, že prostřednictvím nějakých machinací v účetnictví se provádělo zakrývání této trestné činnosti. Také motiv jeho jednání nebyl zjištěn. Podle něho nelze přehlédnout, že je mu kladeno za vinu spotřebování nafty v hodnotě přes 200.000,- Kč u CCS karty č. ..., na níž skutečně jezdil řidič vozidla SPZ .... Tato nafta byla v plném rozsahu spotřebována ve společnosti a v žádném případě nebyla zpronevěřena. Ohradil se též proti závěru odvolacího soudu v tom smyslu, že si mohl zřídit jakoukoliv CCS kartu sám. Pozastavil se nad skutečností, že státní zástupce odvolacímu soudu navrhoval, aby věc byla překvalifikována na porušení povinnosti při správě cizího majetku. Dospěl k závěru, že na základě zjištěného skutkového stavu měl být podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, příp. po doplnění dokazování v obhajobou navrhovaném směru bylo možné uvažovat o právní kvalifikaci porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 61 To 415/2012, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout tak, že se podle §226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby, event. aby po zrušení napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze podle §265m odst. 1 tr. ř. sám takto rozhodl. Současně požádal, aby byl spis předložen Nejvyššímu soudu ve smyslu §266h odst. 3 tr. ř. s tím, aby soud rozhodl o odkladu výkonu trestu.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V návaznosti na uvedené shledal, že pokud obviněný v jistém rozsahu v rámci svého podání zpochybňoval rozsah provedeného dokazování, hodnocení důkazů a zjištěný průběh skutkového děje (resp. předkládal jeho vlastní verzi), nelze k tomu přihlížet.
Dále státní zástupce uvedl, že obviněný také zpochybnil naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku. K tomu podotkl, že podle jeho názoru měl obviněný svěřenou věc (§134 odst. 1 tr. zákoníku) v podobě peněz, tedy mu nebyla kladena za vinu zpronevěra nafty (a již vůbec nikoli její odcizení), jak tvrdí v dovolání. Zmínil, že obviněný byl oprávněn (jako prokurista) k nakládání s finančními prostředky ve vztahu k CCS kartám (k zabezpečení plateb a k jejich kontrole), které mu tak byly zjevně svěřeny. Obviněný přitom, v rozporu se svými povinnostmi, popsanými ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nechal proplatit i částky, které nebyly spotřebovány v souvislosti s provozem vozidel společnosti VOSS International spol. s r.o. při plnění jejich pracovních úkolů. Konstatoval, že to současně značí, že obviněnému není kladeno za vinu, že by osobně čerpal naftu v Ostravě (a přitom byl v Praze), ale užil svěřené finanční prostředky jako vlastní k proplacení nákladů, které nebyly určeny ve prospěch společnosti. Popsané úkony přitom, zejména s přihlédnutím k promyšlenému způsobu jejich následného utajení před jednatelem společnosti formou rozepsání do spotřeby nafty vozidly společnosti (což není následek trestného činu, ale opatřením sloužícím k zakrytí trestné činnosti), obviněný zcela zjevně nečinil omylem či v nedbalosti, ale nepochybně cíleně, chtíce porušit zájem chráněný trestním zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], jak ze zmíněné skutkové věty zřetelně vyplývá. Jinak řečeno, obviněný svým jednáním, které je dostatečně popsáno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, naplnil všechny znaky skutkové podstaty shora uvedeného zločinu.
Státní zástupce dodal, že motiv obviněného skutečně zcela přesně zjištěn nebyl, nicméně takový požadavek také není obligatorní [srov. §89 odst. 1 písm. b) tr. ř.] a jeho přesné nerozkrytí v daném případě vyslovení viny obviněného nijak nebránilo. Pokud pak měl obviněný za to, že jednatel B. V. mohl při důslednějších kontrolách na trestnou činnost přijít dříve, je možné mu obecně vzato přisvědčit, avšak na posouzení jeho protiprávního jednání to ničeho nemění, stejně jako procesní návrh státního zástupce o možnosti užití jiné právní kvalifikace (který zásadně není pro soud činný ve věci závazný). S projednávanou problematikou potom dostatečně nesouvisí povinnosti jednatele stran vedení účetnictví, když jeho údajnou „zákonnou povinnost vytvářet podmínky pro činnost manažerů“ obviněný blíže nespecifikoval.
Státní zástupce uzavřel, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily vad tvrzených v dovolání, a proto navrhl podaný mimořádný opravný prostředek v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněný podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 61 To 415/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad - sekundárně - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. O tom, že dovolací argumentace obviněného má primárně procesní, resp. skutkový charakter, dostatečně zřetelně svědčí i jeho závěrečný návrh, jímž se domáhá toho, aby byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek spáchal obžalovaný .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného neúplného dokazování, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že obviněný byl oprávněn nakládat s CCS kartami (k zabezpečení plateb a jejich kontrole), tyto platební prostředky měl v dispozici, byly mu zjevně svěřeny. Obviněný tedy měl v konečném důsledku svěřenou věc v podobě peněz z majetku poškozené obchodní společnosti VOSS International spol. s r.o. V rozporu se svými povinnostmi, popsanými v rozsudku soudu prvního stupně, však nechal proplatit i částky, které nebyly spotřebovány v souvislosti s provozem vozidel jmenované obchodní společnosti při plnění jejich pracovních úkolů (naložil tak se svěřenou věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice). Přiléhavě přitom státní zástupce poukázal na to, že obviněnému nebyla kladena za vinu zpronevěra nafty (a již vůbec nikoli její odcizení). Ostatně, tuto skutečnost vyjádřil již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, kde výslovně zdůraznil, že v této věci tedy – stručně shrnuto – není obžalovanému kladeno za vinu, že zpronevěřil každý jednotlivý litr nafty, ale že zpronevěřil finanční prostředky uhrazené za natankovaný objem nafty prostřednictvím oněch označených CCS karet, kdy CCS karta v tomto případě je abstraktním platebním prostředkem, jinou formou peněz . Obviněnému není kladeno za vinu, že by osobně čerpal naftu, ale že užil svěřené finanční prostředky jako vlastní k proplacení nákladů, které nebyly určeny a užity ve prospěch společnosti. Jak přitom uvedl odvolací soud, rozhodný je úbytek firemního majetku úmyslným jednáním obžalovaného . Výstižně poznamenal státní zástupce, že i vzhledem k promyšlenému způsobu následného utajení popsaného jednání před jednatelem společnosti formou rozepsání do spotřeby nafty vozidly společnosti (což není následek trestného činu, ale opatřením sloužícím k zakrytí trestné činnosti), je zřejmé, že obviněný jednal vědomě, cíleně a záměrně - v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Se zřetelem k těmto skutečnostem a dalším skutečnostem rozvedeným v rozhodnutích soudů nižších stupňů lze konstatovat, že mezi jejich právními závěry o vině obviněného zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
| Pokud obviněný požádal, aby byl spis předložen Nejvyššímu soudu ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. s tím, aby rozhodl o odkladu výkonu trestu, pak je třeba konstatovat, že takový návrh předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila. Zmíněná žádost tak mohla být považována pouze za podnět k postupu předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu však k tomuto postupu neshledal důvod. Za popsané situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného vydávat formální rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
|