ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.617.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 617/2013-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. června 2013 o dovolání obviněného P. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, č. j. 7 To 5/2013-1268, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 24/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012, č. j. 1 T 24/2012-1070, byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento zločin mu byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti roků, přičemž podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože s plastovou střenkou hnědé barvy, kombinovaných kleští s modrou rukojetí a dvoukolové kárky.
Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2013, č. j. 7 To 5/2013-1268, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a za tento zločin mu podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šestnácti roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu odnětí svobody obviněného zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože s platovou střenkou hnědé barvy, kombinovaných kleští s modrou rukojetí a dvoukolové kárky. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Stěžejní námitkou obviněného je tvrzení, že skutkové závěry Vrchního soudu v Praze jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Poukazuje na to, že je nevinen a měl být maximálně uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku. Vytýká soudům, že závěry o jeho vině založily na výpovědi spoluobviněného J. Š., ačkoliv jeho výpověď je v mnoha bodech rozporuplná. Dále má obviněný za to, že soudy nevěnovaly pozornost zdravotnímu stavu poškozeného, který trpěl mnoha závažnými onemocněními životně důležitých orgánů, což mohlo mít vliv na posouzení subjektivní stránky trestného činu a ve vztahu k usmrcení poškozeného se mohlo jednat pouze o nedbalost, čímž by byla odůvodněna právní kvalifikace podle §145 odst. 3 tr. zákoníku. Další extrémní nesoulad spatřuje obviněný ve skutečnosti, že soudy založily svá rozhodnutí na znaleckém posudku a výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který je evidentně podjatý. Za důkaz podjatosti obviněný považuje prohlášení znalce, že obviněný se podobného skutku v minulosti již dopustil, přestože k tomu znalec neměl žádný důkaz. Obviněný se neztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Praze o použití vícero vražedných mechanismů. Tvrdí, že řada zranění jako bodnořezné rány, tak dupání po těle poškozeného se udály až v době, kdy byli obvinění přesvědčeni o smrti poškozeného. S odkazem na komentář k trestnímu zákoníku proto podle obviněného nelze konstatovat, že mohlo jít o spáchání zločinu zvlášť surovým způsobem, neboť jednání spočívající v surovém nakládání s tělem již usmrcené oběti, např. zohavení mrtvoly nebo její postupná likvidace po oddělení jednotlivých částí těla se již nepovažuje za „zvlášť surový způsob“ spáchání trestného činu vraždy. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 7 To 5/2013, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Obviněný v podstatě dovolání primárně zakládá na existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním nebo s právním závěry soudů. K tomu Nejvyšší soud dodává, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad…“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyššímu soudu jsou známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, kde se tyto problematikou tzv. „extrémního nesouladu“ zabývají, avšak v těchto rozhodnutích uvedené úvahy nelze aplikovat na trestní věc obviněného, neboť veškerá argumentace spočívá pouze v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, považuje zjištěný skutkový stav za nesprávný a v důsledku toho nesouhlasí s právní kvalifikací skutku. Kromě toho Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že nezjistil, že by v dané věci mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů extrémní nesoulad skutečně nastal. Pokud soudy svá skutková zjištění a závěr o vině obviněného opřely o výpovědi spoluobviněného J. Š., je třeba dodat, že tato jeho výpověď byla podepřena znaleckými posudky (z oboru zdravotnictví - odvětví soudního lékařství, z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie a psychologie, z oboru zdravotnictví - odvětví toxikologie), byla také v souladu s výpověďmi svědků a listinnými důkazy. Soudy neshledaly ve výpovědi spoluobviněného J. Š. podstatné rozpory, a pokud shledaly určité dílčí rozpory nebo vědomé nepravdy – jak uvádí odvolací soud na str. 8 svého usnesení, neměly na meritum věci nebo na trestní odpovědnost obviněného P. B. žádný vliv. Odvolací soud rovněž vyvrátil námitku obviněného, že krajský soud nevěnoval patřičnou pozornost zdravotnímu stavu poškozeného. V tomto směru uzavřel, že zjištěné chorobné změny u poškozeného se na příčině smrti nepodílely. Znalci pouze v tomto směru uvedli, že reakce poškozeného na údery není stejná jako u dvacetiletého muže, avšak je třeba dodat, že věk poškozeného byl obviněnému zcela nepochybně rozpoznatelný, poškozený jistě nevypadal na muže, které by mu bylo dvacet let. Obviněný byl tedy i v tomto směru srozuměn s tím, že pokud útočí na osobu, jejíž věková hranice se pohybuje kolem 50 let, jde o osobu, která má výrazně menší způsobilost po zdravotní stránce odolat útokům, jímž poškozený byl v daném případě ze strany obviněných vystaven. Kromě toho lze jen stěží ospravedlnit útoky střední až velké intenzity do oblasti hlavy a do hrudníku, kde jsou uloženy životně důležité orgány. I v případě, že by šlo o zdravého jedince, jde o útoky do míst, které mají bezprostřední vliv na život člověka. Jak ostatně vyplývá ze skutkových zjištění, a to je třeba zdůraznit, útoky byly nejprve vedeny na hlavu poškozeného, docházelo ke krvácení, k otoku mozku a ke vzniku bezvědomí, proto se poškozený nebránil, ani neodcházel. Takto masivní a brutální útoky, jaké byly vedeny na hlavu poškozeného v daném případě nelze rozhodně přičítat zdravotnímu stavu poškozeného a ani při existenci zjištěných chorobným změn. Jak konečně konstatoval i odvolací soud, zjištěné chorobné změny u poškozeného svým charakterem neměly na příčinu smrti poškozeného žádný vliv. Nejvyšší soud rovněž nesouhlasí s námitkou obviněného ohledně podjatosti znalce z oboru zdravotnictví – odvětví psychologie. Na základě tohoto znaleckého posudku soudy dospěly k závěru, že ovládací a rozpoznávací schopnosti byly u obviněného plně zachovány, přičemž znalecký posudek o duševním stavu obviněného podaný v předchozí trestní věci nemůže být znaleckým důkazem v další věci, neboť příčetnost pachatele se zkoumá vždy jen ve vztahu k určitému trestnému činu. Trestní minulost se na posuzování obviněného podílela pouze do míry hodnocení jeho obecné věrohodnosti, čímž lze jen stěží konstatovat, že reakce znalce na dotaz soudu k trestní minulosti obviněného u hlavního líčení mohla ovlivnit závěry soudů v posuzování schopnosti obviněného rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládat své jednání a potažmo mít jakýkoliv dopad na posuzování podjatosti znalce. K takovému závěru v dané věci rozhodně dospět nelze.
U shora uvedených námitek Nejvyšší soud shledal, že mají charakter námitek skutkových, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Nejvyšší soud má za to, že hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů k hodnocení důkazů odpovídají plně §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (v podrobnostech je možno odkázat na str. 22 – 35 rozsudku soudu prvního stupně, jakož i na str. 7 – 10 usnesení odvolacího soudu). Jestliže se obviněný domnívá, že skutkové závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy, lze konstatovat pravý opak a námitce obviněného nelze přisvědčit. Provedené dokazování a skutkové závěry o žádném extrémním nesouladu nesvědčí, a jestliže soudy učinily z provedených důkazů závěr o vině obviněného, nelze jim v tomto směru ničeho vytknout. Zbývá jen uvést, že tyto námitky jsou nejen z pohledu uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i z pohledu zbývajících dovolacích důvodů, právně irelevantní.
Se zřetelem k tomu, že uplatněné námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění a s přihlédnutím k tomu, že argumentace obviněného ve vztahu k dovolacímu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže obstát, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, pokud by neuplatnil námitku ve vztahu ke zvlášť surovému způsobu spáchání trestného činu vraždy (viz odůvodnění níže). Jestliže obviněný brojí primárně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, pokládá Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. S ohledem na vady vytýkané skutkovému zjištění Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným v této části k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Závěrečné výhrady obviněný vznesl k tomu, zda se mohl dopustit zločinu vraždy zvlášť surovým způsobem, když vícero vražedných mechanismů, a to jak bodnořezné rány, tak dupání po těle poškozeného se udály až v době, kdy byli oba obvinění přesvědčeni o smrti poškozeného. Podle jeho názoru tento způsob útoku proti tělu poškozeného nasvědčuje násilí proti lidským ostatkům a nikoli tomu, že by se jednalo o tzv. ubíjení oběti, neboť subjektivně k těmto útokům došlo poté, co se obvinění domnívali, že je poškozený již mrtvý. K neopodstatněnosti této námitky považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující:
Spácháním trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného. Může k němu dojít i v případě, kdy oběť je již v počátku útoku v bezvědomí. Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Typicky to bude takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla (např. vražda provedená ukopáním nebo rozdupáním hlavy oběti anebo vražda provedená nejprve zasazením většího množství bodných ran a poté škrcením oběti, popř. vražedný útok sekyrou, při kterém byla téměř oddělena hlava oběti od těla, přičemž oběti byly zasazovány i další rány do různých částí těla (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2150 s.).
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný P. B. spolu s obviněným J. Š. dopustil zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku tak, že „ společným jednáním v přesně nezjištěné době v prosinci 2011 v B. p. B., Z. …, okres Mladá Boleslav, v bytě užívaném obžalovaným P. B., po předchozí rozepři a požívání alkoholických nápojů, v úmyslu usmrtit, nejprve obžalovaný P. B. fyzicky napadl poškozeného M. P., opakovanými, s přestávkami vedenými údery a kopy střední až velkou silou do hlavy a trupu, k čemuž se přidal i obžalovaný J. Š. nejméně tím, že již v bezvědomí chrčícího poškozeného rovněž opakovaně udeřil do hlavy, následně obžalovaný P. B. poškozenému oddělil kuchyňským nožem, za použití kombinovaných kleští majoritní část pravého ucha a zasadil mu pět bodnořezných ran do pravé tváře, z toho jednu pronikající k vestibulu horního rtu a do ústní dutiny, později obžalovaný P. B. opakovaně dupl na tělo poškozeného ležící na zemi, a poté poškozeného odvezli na dvoukolovém vozíku obžalovaného P. B. k potoku v ulici U S. v k. o. B. p. B., kde ho vhodili do koryta potoku a zakryli větvemi a suchým rákosím, když obžalovaný P. B. cestou na tělo poškozeného opakovaně dupl, a shora popsaným jednáním tak poškozenému způsobili rozsáhlá zranění, zejména krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních v obou čelnospánkovotemenních krajinách a v pravé temenotýlní krajině hlavy, krevní výrony v obou spánkových svalech, povlak krve pod tvrdou plenou mozkovou, masivní úrazové podomozečnicové krvácení obou polokoulí mozku, otok obou tváří, tržně zhmožděnou ránu uzdičky horního rtu, sériové zlomeniny žeber oboustranně (vpravo ve dvou liniích - 3. – 10. ve střední klíční až zadní pažní čáře, 6. – 11. ve vnitřní lopatkové až při páteřní čáře, vlevo 2. – 9. ve střední až zevní klíční čáře, z toho 5. dvojnásobně ve střední až zevní klíční čáře) s krevními výrony ve svalstvu a pod pohrudnicí v okolí zlomenin, zlomeninu hrudní kosti pod 3. žebry s krevním výronem v předním mezihrudí, pohmoždění obou plic, krevní výron v oblasti hlavy slinivky břišní, dva krevní výrony v závěsu tlustého střeva, krevní výrony v oblasti hrudníku, zad, pravého boku, pravého předloktí a zápěstí, přičemž poškozený zemřel v důsledku úrazového šoku při polytraumatu“.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že útok proti tělu poškozeného vykazoval vysokou míru brutality. Poškozený prakticky již po několika úderech do hlavy se dostal do stavu bezvědomí. Tento stav oba obvinění vnímali jako chroptění poškozeného, přesto je to neodradilo od dalších útoků spojených s tím, že po tělu poškozeného začali dupat, čímž mu způsobili další poranění život ohrožujících. Obviněný P. B. nadto ještě pokračoval v dalších devastačních útocích proti fyzickému tělu poškozeného, jako bylo oddělení majoritní části pravého ucha a zasadil mu do pravé tváře několik ran. I když tato skutečnost neměla bezprostřední vliv na život poškozeného, svědčí o neobyčejně vysoké míře brutality a neúctě k lidskému životu. Za daných okolností není pochyb, že mechanismus útoků po poměrně dlouhou dobu, s přestávkami, jejich velká intenzita a útoky do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, vypovídá o tom, že ani zdravotní stav poškozeného, který vykazoval již známky bezvědomí a vědomí toho, že se není schopen bránit, obviněné nezastavilo předtím, aby ještě v dalších útocích pokračovali a napadali jej surovým způsobem. Obviněný si uvědomoval, že poškozený po prvních útocích je ve velmi špatném zdravotním stavu, že již chroptí, že již není schopen se bránit, ale ani tahle skutečnost obviněnému nezabránila upustit od dalších brutálních útoků, které již vybočují z rámce běžně se vyskytujících případů. Po úderech pěstmi i kopech do hlavy vykazovala tvář poškozeného výrazné známky poranění hlavy. Surovost a brutalita útoků umožňuje učinit závěr, že obvinění chtěli poškozeného usmrtit nikoliv běžným způsobem. Jak ostatně vyplývá i ze znaleckých posudků, mechanismus bodnořezných ran na pravé tváři, jakož i mechanismus vzniku sériových zlomenin hrudníku oboustranně, jevily známky vitální reakce, což znamená, že vznikly za života poškozeného. Poškozený, byť byl v bezvědomí, prakticky přežíval až do chvíle, než byl vržen do koryta potoku. Za uvedené situace lze konstatovat, že obviněný věděl o surovosti a brutalitě svých útoků a také vnímal zdravotní stav poškozeného. Vzhledem k tomu, že vnímal zdravotní stav poškozeného, lze vyloučit, že by šlo jen o pouhý útok proti lidským ostatkům. Jestliže odvolací soud přistoupil ke změně právní kvalifikace a použil oproti soudu prvního stupně kvalifikaci přísnější, Nejvyšší soud shledal pro použitou právní kvalifikaci plné opodstatnění. Vzhledem k tomu, že kvalifikaci skutku podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku jako vraždy spáchané zvlášť surovým způsobem Nejvyšší soud považuje za zcela správnou, shledal námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na to, že posledně uvedenou námitku obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit za právně kvalifikovanou, Nejvyšší soud posuzoval dovolání jako celek, a z tohoto důvodu dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl o odmítnutí dovolání rozhodnout v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann