ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.760.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 760/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. července 2013 o dovolání obviněného R. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2013, č. j. 7 To 91/2013-202, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 6/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2013, č. j. 7 To 91/2013-202, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2013, č. j. 15 T 6/2013-177. Tímto rozsudkem byl obviněný R. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění, a to v trvání dvou let.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Má za to, že výhrůžky, které pronesl vůči poškozené, nebyly způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrdí, že v důsledku jazykové bariéry nemohla poškozená dobře rozumět, zda výhrůžka měla charakter výhrůžky přimět ji k vydání finanční hotovosti a v tomto směru zpochybňuje její výpověď. Podle obviněného by skutkový stav mohla objasnit výpověď svědka I. L., který byl přítomen celému incidentu a měl celý rozhovor slyšet, avšak tento svědek nebyl ve věci vyslechnut. Z hlediska právního posouzení je toho názoru, že tvrzené výhrůžky nebyly natolik závažné, aby společenská škodlivost jeho jednání dosáhla trestněprávní intenzity. Domnívá se dále, že soudy se dostatečně nevypořádaly s otázkou subjektivní stránky trestného činu a omezily se pouze na konstatování, že předmětný skutek měl spáchat v přímém úmyslu s rozmyslem a se ziskuchtivostí. Poukazuje na absenci úmyslu i z toho důvodu, že není pravdou, že by motivem jeho jednání byl nedostatek finančních prostředků, jak konstatovaly soudy obou stupňů. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle jeho názoru vymezenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze část námitek obviněného, protože převážná část námitek je založena na tom, že obviněný předkládá vlastní verzi skutkového stavu, předestírá vlastní hodnocení provedených důkazů a dospívá k alternativním skutkovým zjištěním. Pokud jde o objektivní stránku trestného činu, resp. o naplnění pohrůžky bezprostředního násilí, je třeba poznamenat, že v daném případě obviněný použil pohrůžky spočívající v tom, že provozovna „vyletí do vzduchu“. Takovou pohrůžku nutno zcela zjevně považovat za pohrůžku bezprostředního násilí, neboť je evidentní, že tím obviněný zamýšlel vyvolat dojem, že způsobí explozi. I když je pravdou, že poškozená považovala toto jednání obviněného zprvu za žert, přistoupil obviněný ke zdůraznění pohrůžky v tom směru, že začal naznačovat, co vše do vzduchu vyhodí a zároveň začal manipulovat s nezjištěným předmětem s tím, že je připraven explozi iniciovat. Je tedy zřejmé, že se ze strany obviněného nejednalo o hloupý žert, ale o cílené a postupně gradující jednání, jímž se obviněný cíleně snažil působit na vůli poškozené v tom směru, aby mu vydala peníze, jež byly ve vztahu k němu jednoznačně věcí cizí. Poukaz obviněného na nepřesnou reprodukci inkriminované výhrůžky lze považovat za zcela irelevantní za situace, kdy vyhrožující úmysl byl v jednání obviněného zcela patrný. K tomu je třeba poukázat na zcela ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že pohrůžka, jíž pachatel působí na vůli poškozeného, může být učiněna i zcela konkludentně (k tomu srov. rozhodnutí č. R 1/1980 a 11/2011 Sb. rozh. tr.). Za těchto okolností je zcela nerozhodné, zda obviněný uvedl uvedenou pohrůžku ve formulaci „Prachy, to všecko vyletí do vzduchu“, či ve formulaci „Prachy, nebo to tady všechno vyletí do vzduchu“. V obou případech je totiž bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že požadavek pachatele směřuje k vydání finanční hotovosti pod pohrůžkou způsobení exploze. Je-li obviněným namítán nedostatek společenské škodlivosti jednání, nelze mu ani v tomto směru přisvědčit. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že jednání obviněného naplnilo objektivní stránku skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu a již z tohoto hlediska lze jen stěží uvažovat, že by takový zvlášť závažný zločin nebyl společensky škodlivý. Zároveň je zde na místě aplikovat východiska stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, z nichž vyplývá mj., že „ Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“ Ve světle těchto úvah jednání obviněného nebylo v žádném případě bagatelní, když ve večerních hodinách použil postupně se stupňující výhrůžku vůči mladé poškozené. Právě případy loupežných přepadení heren lze přitom považovat za relativně obvyklé způsoby páchání této trestné činnosti. Nelze tedy hovořit o tom, že by čin obviněného v konkrétním případě běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty neodpovídal. Pokud dále obviněný zpochybňuje na své straně naplnění subjektivní stránky, dle názoru státního zástupce tak činí na základě pouze vlastního, a nutno podotknout, že velmi jednostranného, hodnocení provedených důkazů. Třebaže tedy i subjektivní stránka zločinu je kategorií hmotně právní, obsahově takto formulované námitky uplatněnému hmotně právnímu důvodu dovolání neodpovídají. Obviněný zároveň sice deklaruje zpochybnění subjektivní stránky daného zločinu, tj. úmysl, obsahově však zpochybňuje pouze jeho individuální pohnutku ke spáchání tohoto činu. Pro posouzení trestní odpovědnosti za zločin loupeže je však podstatné, že obviněný jednal v úmyslu zmocnit se cizí věci , což je vzhledem k požadavku obviněného na vydání finanční hotovosti nepochybně na straně obviněného dáno. Na základě těchto skutečností státní zástupce dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti těchto námitek obviněného, a proto navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Třebaže obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterýžto je konstruován jako důvod dovolání hmotně právní povahy, je zjevné, že veškeré jeho námitky mají charakter skutkový. Takové námitky však vybočují z rámce uplatněného dovolacího důvodu, jimiž se Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti není oprávněn zabývat. Nicméně toliko nad rámec argumentace, která již zazněla v rozsudcích soudů nižších stupňů a ve vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud uvádí, že na způsobu pronesení věty: „Prachy, to všecko vyletí do vzduchu“ nebo „Prachy, nebo to všecko poletí do vzduchu“ skutkové zjištění nestojí. Podstatné v dané věci je celkové chování obviněného na místě činu, když je třeba zdůraznit, že tuto výzvu v souvislosti s tím, aby poškozená vydala peníze, jinak že vše vyletí do vzduchu a na způsobilosti této výhrůžky vyvolat obavy z užití bezprostředního násilí je možno usuzovat z dalších skutečností. Nutno uvést a tyto skutečnosti vyplývají ze skutkových okolností popsaných v popisu skutku, že výzvu na vydání peněz v kontextu s tím, že vše vyletí do vzduchu obviněný zopakoval nejméně třikrát, poté sáhl do kapsy, ze které vytáhl blíže neurčený předmět, který byl následně poškozenou P. J. identifikován jako mobilní telefon se slovy: „To není sranda, zmáčknu čudlík a to všechno vyletí do vzduchu“ a opětovně se domáhal vydání finanční hotovosti. Toto své chování navíc umocňoval dalšími gesty, při kterých ukazoval na své okolí, co všechno vyletí do vzduchu a tohoto jednání zanechal až poté, co k barovému pultu v herně přistoupila další osoba a požádala o rozměnění hotovosti. Z uvedeného vyplývá, že výpověď svědkyně P. J. není s ohledem na význam tvrzení obviněného nijak zpochybnitelná. Svědkyně ve své výpovědi uvedla, že i když zpočátku nevěděla, co po ní obviněný požaduje, brzy pochopila, že se nejedná o žert a byla z jednání obviněného v takovém šoku, že ihned volala ochranku a následně věc oznámila Policii ČR na linku 158. Výpověď svědkyně podporují také listinné důkazy – ohledání místa činu, pachové stopy a biologická stopa, pořízená fotodokumentace, ohledně umístění herny i o pohybu obviněného byly pořízeny plánky, na místě byl použit také služební pes, provedeny odběry otisků pachových stop a odběry pachového vzorku, pořízeny byly také fotografie z kamerového systému, zachycující vzhled obviněného a jeho oblečení, podle nichž přišel do baru herny oblečen v bundě černé barvy s kapucí na hlavě. Ve všech těchto souvislostech vyznívá obhajoba obviněného zcela nepřesvědčivě. Je naprosto lhostejné, jak konkrétně obviněný formuloval shora zmíněnou větu ohledně tvrzení, že všechno vyletí do vzduchu, neboť je zcela nepochybné, že poškozená ji vnímala jako výhrůžku z obavy použití bezprostředního násilí. Je-li tedy obviněným namítán nedostatek trestněprávní intenzity zvolené výhrůžky, nelze s jeho názorem souhlasit a s ohledem na shora uvedené je třeba jeho námitky vyvrátit. S odkazem na společenskou škodlivost jeho jednání má Nejvyšší soud za to, stejně jako státní zástupce, že je třeba se v tomto směru přidržet ustálené soudní judikatury, podle níž nedostatek společenské škodlivosti případu se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V daném případě však znaky objektivní stránky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku byly bezezbytku naplněny, a to i co do míry naplnění trestněprávní škodlivosti jednání obviněného, proto nelze této jeho námitce přisvědčit. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu je vyjádřen záměrem, jakým obviněný chtěl trestný čin spáchat a čeho hodlal výhrůžkami dosáhnout. Není pochyb, že obviněný sledoval určitý zájem, a to zájem na zmocnění se cizí věci a tento svůj záměr realizoval v podobě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, čímž zasáhl do obou objektů trestného činu loupeže, jímž je osobní svoboda a majetek. Lze tedy shrnout, že ve shora uvedených souvislostech neexistují pochybnosti o tom, že právní kvalifikace skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku byla použita správně.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud považuje námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za námitky skutkové povahy, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Na závěr je třeba konstatovat, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Protože však dovolání obviněného obsahuje pouze námitky skutkové povahy, bylo nutno dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného R. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nejvyšší soud proto nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl o odmítnutí dovolání rozhodnout v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann