ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.766.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 766/2013 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2013 o dovolání, které podal obviněný Ing. V. F. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 5 To 64/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 143/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 T 143/2012, byl obviněný Ing. V. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 10. 6. 2012 od přesně nezjištěné doby do cca 16:48 hodin nejméně po pozemních komunikacích v H. , po předchozím vědomém požití alkoholu a pod jeho vlivem při hladině nejméně v rozmezí 1,04 g/kg až 1,16 g/kg alkoholu v krvi, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Citroen Xsara, přičemž se vlivem požitého alkoholu nevěnoval plně řízení vozidla a při jízdě po ulici B. neumožnil bezpečné dokončení objíždění stojících vozidel řidiči protijedoucího osobního motorového vozidla tovární značky Volkswagen Touran, Z. Š. , který po spatření vozidla Citroen zůstal s vozidlem stát vedle zaparkovaných vozidel vzhledem k nedostatku místa pro projetí obou vozidel, přičemž podezřelý s vozidlem nezastavil a při míjení vozidla poškozeného, došlo ke střetu vozidel levými zpětnými zrcátky, čímž způsobil hmotnou škodu poškozením vozidla Z. Š. v dosud nevyčíslené výši a z místa nehody bez zastavení ujel“ . Za tento přečin byl podle §274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 5 To 64/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku s poukazem na nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, a ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 namítl porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně zásady materiální pravdy a zásady in dubio pro reo. Prohlásil, že skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu, resp. v usnesení odvolacího soudu tento rozsudek potvrzující, nebyl prokázán, neboť oba tyto soudy při hodnocení důkazů extrémně vybočily ze zásad formální logiky, čímž v důsledku porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. došly k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Odmítl závěr soudů nižších stupňů v tom smyslu, že jeho obhajoba spočívající v tvrzení o požití alkoholu až poté, co přijel po nehodě domů, je lživá a účelová. Odůvodnění příslušné pasáže rozsudku soudu prvního stupně zhodnotil jako rozporuplné a zjevně nelogické a uvedl, že od počátku tvrdí, že v době řízení neměl v krvi žádný alkohol. Ohradil se také proti hodnocení výpovědi svědka Š. ze strany soudu. Shledal, že skutečnost, že před jízdou požil alkohol z provedeného dokazování - jako celku - nevyplývá. Podle něho vzal soud za rozhodné pouze tvrzení jmenovaného svědka a nezabýval se dalšími okolnostmi případu.
Následně obviněný konstatoval, že ze znaleckého posudku č. 2708, doplňku znaleckého posudku č. 2667 ze dne 1. 12. 2012, vypracovaného znalcem prof. MUDr. Miroslavem Hirtem, CSc., vyplývá, že jeho tvrzení o množství alkoholu zkonzumovaného v době od 17:24 do 17:44 na základě zpětného propočtu odpovídá hladině alkoholu v krvi, která mu byla zjištěna laboratorně. Znalec tedy nepřímo potvrzuje jeho tvrzení, že pil až po návratu domů. Skutkové zjištění soudů, že se v době dopravní nehody nacházel pod vlivem alkoholu, a to při hladině nejméně v rozmezí 1,04 až 1,16 g/kg alkoholu v krvi je tedy nesprávné s tím, že toto ze znaleckého posudku, resp. jeho doplňku nevyplývá.
Podle slov obviněného nelze posoudit skutek jako kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §274 odst. 1, 2 tr. zákoníku nejenom z důvodu neexistence stavu vylučujícího způsobilost, ale ani z důvodu, že jeho počínáním nebyla způsobena dopravní nehoda. Prohlásil, že na dopravní nehodě je nade vší pochybnost vinným řidič jedoucí v protisměru, tedy v jeho jízdním pruhu, který porušil povinnost uloženou mu ustanovením §16 zákona č. 361/2000 Sb. Tento řidič buď vůbec při obvyklé dovolené rychlosti neměl zahajovat manévr objíždění stojících motorových vozidel, anebo tento manévr mohl vzhledem na vzdálenost od něho (obviněného) bezpečně dokončit.
Obviněný v souvislosti s tím uvedl, že z dokazování vyplynulo, že svědek Š. na ulici B. , na které ke střetu došlo, vjížděl ze silnice nacházející se z pohledu obviněného vpravo, a je tedy zřejmé, že tento svědek při vjíždění na tuto ulici musel míjet pravý jízdní pruh, v němž jel on (obviněný). To nakonec i sám potvrdil, když ve své výpovědi při hlavním líčení uvedl, že už z dálky viděl přijíždět jeho (obviněného) auto. Povinností svědka tak bylo nebránit obviněnému v jízdě, zařadit se za první v jeho směru jízdy stojící automobil, vyčkat projetí obviněného a teprve pak, nebránilo-li by mu v tom jiné projíždějící auto, začít s objíždějícím manévrem. I zde se podle mínění obviněného soudy obou stupňů v rámci svého hodnocení důkazů a na to navazujícího pojímání skutkových zjištění případu nevypořádaly s pochybnostmi vedoucími k jinému, v jeho prospěch vyznívajícímu řešení případu. V případech, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, jsou na odůvodnění rozhodnutí kladeny zvláštní nároky. Jestliže je zde tvrzení vyplývající z jednoho důkazu nebo skupiny důkazů proti tvrzení vyplývajícímu z jiného důkazu nebo skupiny důkazů, musí být součástí odůvodnění krom vyvození závěrů o tom, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, také to, jakými úvahami se řídil při hodnocení rozporných důkazů. Takové úvahy však dané odůvodnění, vzdor tomu, co z konkrétního důkazu ve prospěch obviněného skutečně vyplývá, neobsahuje a pokud, tak pro nesrozumitelnost v podobě nepřezkoumatelné.
Navzdory uvedeným požadavkům na odůvodnění rozhodnutí však soud odvolací při odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že sice lze souhlasit s tím, že závěry znaleckého posudku odpovídají jeho (obviněného) tvrzení, nicméně, podle výpovědi svědka Š. byl zjevně v podnapilém stavu již v době řízení motorového vozidla. Jakými úvahami - tím spíš v porovnání důkazu v podobě znaleckého posudku a důkazu v podobě subjektivně vnímané výpovědi na věci zainteresovaného poškozeného - se však soud při hodnocení těchto rozporných důkazů řídil, z tohoto odůvodnění nevyplývá. Totéž potom platí i o způsobu, jakým soud hodnotí důkaz lékařského zjištění o množství alkoholu v krvi. Soud se zde omezil pouze na konstatování, že obviněný nebyl ve stavu, kdy je schopen řídit motorové vozidlo. Ten to však nepopírá, neboť alkohol skutečně požil, nikoliv však v době jízdě autem předcházející, ale až po jejím ukončení. V rozporu se zásadou in dubio pro reo soud dále uvádí, že je výlučným právem soudu, komu při rozdílných tvrzení věří a komu nikoliv. Takové konstatování však při respektování zásady in dubio pro reo může mít relevanci pouze v řízení civilním a nikoliv v řízení trestním, založeném na zásadě materiální pravdy, tj. zásadě zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 5 To 64/2013, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 3 T 143/2012, zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 5 To 64/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (jak stran jeho stavu v době řízení osobního automobilu, tak stran okolností dopravní nehody, resp. okolností podmiňujících otázku jejího zavinění). Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2013
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý