ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.79.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 79/2013-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2013 o dovolání, které podal obviněný R. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 8 To 406/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 133/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 3 T 133/2012, byl obviněný R. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v době od 20:00 hodin dne 13. 4. 2012 do 5:00 hodin dne 14. 4. 2012 v Brně na ulici S. … po předchozí vzájemné dohodě se S. B., vůči níž je vedeno samostatné trestní řízení, vnikl po překonání zámku vchodových dveří do bytového domu na uvedené adrese, kde v prostorách společné garáže nacházející se v suterénu předmětného bytového domu vnikl nezjištěným způsobem do uzamknutého osobního motorového vozidla Škoda Octavia …, RZ …, barva šedá metalíza, vin …, z něhož odcizil batoh zelené barvy s vestavěným pouzdrem na pití, v němž se nacházela registrační značka motocyklu zn. Husqarna, RZ …, osvědčení o registraci č. … a zelená karta náležející k uvedenému motocyklu, dále náhradní díly na uvedený motocykl, a to páčku přední brzdy, spojkovou páčku, silentblok výfuku, náhradní pneu duši zn. Pirelli 21, sadu nářadí, cyklistickou hustilku zn. KELYS, motokrosové brýle zn. Oakly, soupravu termoprádla, mikinu a tričko zn. Waterloo, autorádio zn. Pioneer, flash disk zn. Scandisk 8G, 2 kusy klíčů na svazku od vozidla zn. BMW, klíč od vozidla zn. Mercedes Sprinter, 2 kusy dálkového ovladače garážových vrat, dalekohled zn. Meostar v pouzdru, a dalekohled zn. Nikon, tj. věci v celkové hodnotě 44.730,- Kč, a dále vnikl do osobního motorového vozidla BMW X5 3.0 …, RZ …, které prohledal a k odcizení si připravil dětský kočárek, aby následně dne 14. 4. 2012 kolem 5:10 hodin po opětovném překonání zámku vchodových dveří do bytového domu v Brně na ulici S. … byl zadržen J. S., který jej předal příslušníkům Policie České republiky, a uvedeným jednáním způsobil škodu odcizením věcí J. S., ve výši 33.250,- Kč, V. P., ve výši 10.380,- Kč a KLUBU RACING TEAM ZNOJMO IV v AČR, IČ 750 68 338, se sídlem Znojmo - Oblekovice 400, ve výši 1.100,- Kč
přičemž uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2009, č.j. 1 T 183/2009, který nabyl právní moci dne 13. 1. 2010, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odstavec 1 písmeno b), písmeno e) zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, za který byl odsouzen mj. k trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který vykonal dne 4. 5. 2011“ . Za to byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jedna měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému J. S. na náhradě škody částku ve výši 33.250,- Kč a poškozené V. P. na náhradě škody částku ve výši 10.380,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. P. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 8 To 406/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v jeho trestní věci došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, jež vyústilo ve stav, kdy provedené důkazy a skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu. Podle jeho názoru provedené důkazy neprokazují verzi skutkového stavu, k níž dospěly soudy nižších stupňů. Prohlásil, že po provedeném dokazování zůstalo nezodpovězeno několik pro objasnění případu podstatných otázek, např. kam se poděl batoh plný náhradních dílů na motorku a dalších věcí, kde jsou odcizené dalekohledy, zda odcizené věci odnesl on, S. B. či jiná doposud neustanovená osoba. K tomu podotkl, že pokud by byla ztotožněna osoba, jež věci z místa činu odnesla, jistě by to velmi napovědělo, kdo se skutečně dopustil předmětné krádeže vloupáním. Dále uvedl, že výpověď svědků S. a S. není v rozporu s jeho konzistentní výpovědí. Upozornil, že svědek S. vypověděl, že ho zadržel v momentě, kdy vešel do domu, a shledal, že z této jeho výpovědi se nedá dovodit, že by byl předtím v domě. Rovněž zmínil, že z odborného vyjádření z oboru odorologie není zcela jasné, s jakou stopou byla jeho pachová konzerva porovnávána. Konstatoval, že žádný jiný důkaz svědčící o tom, že byl v předmětných garážích, resp. vyvracející jeho tvrzení, že věci údajně odcizené z vozidel dostal před domem od S. B., neexistuje. V neposlední řadě odmítl závěr soudu, že předměty, které u něho byly zajištěny (dva šroubováky, kladívko a rozlamovák), svědčí o jeho vině vloupáním do vozidel. V této souvislosti akcentoval, že na vozidlech nebylo zjištěno žádné poškození a že mu stran těchto předmětů nebyl uložen trest propadnutí věci. Také vznesl otázku, na základě čeho soud dospěl k závěru, že celá nemovitost na ul. S. … je pokryta jen jednou buňkou mikrovlnného vysílače GSM. Podle jeho slov by důkaz v podobě analýzy pohybu jeho mobilního telefonu mohl prokázat, kde a v jakých časových intervalech se inkriminovanou noc pohyboval, resp. mohl by prokázat i fakt, že se na místě činu vyskytl jen pár minut před tím, než byl zadržen svědkem S. Podotkl, že na konkrétní časy příchozích a odchozích hovorů a SMS zpráv by mohl odpovědět jeho GSM operátor. Prohlásil, že nesdílí názor soudu, že by se na předmětném vloupání nemohly podílet i jiné osoby, přičemž zmínil, že S. B. je nyní souzena pro majetkovou trestnou činnost totožného charakteru spolu s panem C.
Obviněný se ohradil též proti výroku o náhradě škody. Argumentoval, že není jeho vinou, že S. B. nebyla souzena společně s ním. Upozornil, že byť jmenovaná nebyla doposud za tuto krádež odsouzena, soud o ní mluví jako o spolupachatelce. Z toho lze dovodit, že by měla být v případě odsouzení zavázána k náhradě škody rukou společnou a nerozdílnou s jeho osobou. Zdůraznil, že není možné zavázat k plné náhradě škody zvlášť jeho osobu a případně zvlášť i S. B., bude-li odsouzena, neboť by pak poškození měli exekuční tituly na dvojnásobek částky představující škodu, která jim byla způsobena. Podle jeho názoru měl soud poškozené ve smyslu §229 tr. ř. odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, když nastalá procesní situace nyní nedovoluje, aby byla spolupachatelům uložena povinnost k náhradě škody v zákonném poměru.
Shledal, že prokázaným jednáním se mohl dopustit maximálně přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž by mu mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody při spodní hranici trestní sazby, tedy ve výměře zhruba 6 až 8 měsíců. Vyjádřil přesvědčení, že v dosavadním trestním řízení nebylo přihlédnuto ke skutečnostem svědčícím v jeho prospěch, nebyly vyvráceny důvodné pochybnosti o správnosti soudem zjištěného skutkového stavu, a proto jednání, pro které byl trestně stíhán, nebylo a ani nemohlo být správně právně posouzeno.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 8 To 406/2012, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl, event. podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu k novému projednání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, většina dovolacích námitek obsahově vůbec neodpovídá, neboť se jedná o námitky, jimiž obviněný v důsledku brojí jednak proti skutkovým zjištěním soudů, jejich úplnosti a jasnosti a dále proti způsobu, jakým soudy hodnotily získané důkazy. Státní zástupce zdůraznil, že údajná nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) nemůže být pod pojem „nesprávného právního posouzení skutku“ ani pod „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ podřazena. Jedná se v zásadě o námitky procesní, nikoliv hmotně právní povahy, jimiž se obviněný fakticky snaží o prosazení toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, pro něho příznivějším způsobem, resp. se snaží o dosažení změny ve skutkových zjištěních soudů. Dodal, že z těchto námitek nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Z příslušných soudních rozhodnutí a souvisejícího spisového materiálu naopak podle státního zástupce vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., resp. že jejich závěry ohledně skutkových zjištění plně korespondují s provedeným dokazováním. Tzv. extrémní nesoulad zjevně není dán.
Pokud jde o tvrzení, že je nesprávný výrok o náhradě škody, podle něhož byla povinnost uhradit škodu uložena pouze obviněnému, a nikoliv S. B., coby spolupachatelce obviněného, státní zástupce poznamenal, že jiný postup v daném případě nepřicházel v úvahu. I kdyby bylo, jak tvrdí obviněný, v řízení před nalézacím soudem prokázáno, že jmenovaná byla spolupachatelkou obviněného, nemohla jí být povinnost k náhradě škody uložena, jelikož nebyla před soudem stíhána společně s obviněným. Neměla tedy v daném případě, na rozdíl od obviněného, postavení obžalované, tudíž jí nemohla ani být uložena povinnost k náhradě škody (srov. §228 tr. ř.). Naproti tomu u obviněného byly splněny jak hmotně právní (viz zejména §420 odst. 1 občanského zákoníku) tak i procesní podmínky k tomu, aby mu povinnost k náhradě škody byla uložena. Proto soud ve výroku o náhradě škody nijak nepochybil a námitku obviněného lze označit za nedůvodnou.
Státní zástupce dospěl k závěru, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 8 To 406/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu – odcizení věcí, nedopustil). Také (zvláště) z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, nutno uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání obviněného podáno jen z těchto důvodů, bylo by odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také ve svém dovolání namítl, že mu byla nesprávně uložena povinnost nahradit celou škodu způsobenou trestným činem, ačkoliv ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že se předmětného skutku dopustil společně se S. B. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. za formálně právně relevantní.
Podle názoru Nejvyššího soudu ovšem soud prvního stupně nepochybil, pokud v posuzované trestní věci (za situace, kdy S. B. nebyla před soudem stíhána a odsouzena společně s obviněným) obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal k povinnosti uhradit celou škodu způsobenou trestným činem. V této souvislosti je třeba v první řadě zdůraznit, že u obviněného byly splněny jak hmotně právní (viz zejména §420 odst. 1 občanského zákoníku), tak i procesní předpoklady k tomu, aby mu povinnost k náhradě škody byla uložena. Dále považuje Nejvyšší soud za nezbytné upozornit, že podmínkou pro vyslovení solidární odpovědnosti dvou (nebo více) obžalovaných za škodu způsobenou trestným činem není, aby o povinnosti obou (všech) obžalovaných k náhradě škody soud rozhodoval jediným rozsudkem nebo ve společném řízení. Proto i v případě, když se vede trestní stíhání proti obžalovanému jako jednomu ze dvou škůdců, kteří způsobili škodu společným jednáním jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku a přichází-li u nich v úvahu solidární odpovědnost podle §438 odst. 1 občanského zákoníku, je na místě za splnění zákonných podmínek podle §228 tr. ř. uložit tomuto obžalovanému povinnost, aby nahradil celou škodu. Jestliže rozsudek proti tomuto obžalovanému nabude právní moci a následně se koná řízení (hlavní líčení) proti druhému škůdci jako obžalovanému, nic nebrání soudu, aby mu uložil za splnění podmínek §228 tr. ř. povinnost nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně s prvním obžalovaným (k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. Vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 1850 a 1851).
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní dovolací argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. února 2013
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý