ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.997.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 997/2013 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2013 o dovolání, které podal obviněný Z. T. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2013, sp. zn. 5 To 142/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 3 T 133/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 3 T 133/2012, byl obviněný Z. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od 5. 3. 2010 do 7. 4. 2010 ve F. – M. jako realitní makléř M & M reality holding a. s. ačkoli věděl, že K. C. jako pracovnice společnosti M & M reality holding a. s. dne 4. 3. 2010 chybně zaslala bankovním převodem z účtu společnosti M & M reality holding a. s. číslo ...na účet jeho manželky I. T., k němuž má dispoziční právo, číslo ... platbu ve výši 1.000.000 Kč a byl K. C. o tomto omylu vyrozuměn již dne 4. 3. 2010 a přestože byl vyzván k vrácení těchto finančních prostředků, neučinil tak ani po opakovaných výzvách, naopak buď sám, případně jeho manželka I. T., která měla rovněž dispoziční právo k účtu, finanční prostředky vyčerpali buď bankovním převodem nebo výběrem hotovosti z bankomatu nebo na pobočce Raiffeisenbank a. s. ve F. – M., když
- dne 5. 3. 2010 ve F. – M. na ulici P. byla vybrána částka 20.000,- Kč a výběrem z bankomatu ve F. – M. na ulici U S. p. částka 60.000,- Kč,
- dne 9. 3. 2010 byla vybrána částka výběrem z bankomatu ve F. – M. na ulici N. B. ve výši 15.000,- Kč,
- dne 10. 3. 2010 byla vybrána pokladnou v pobočce Raiffeisebank a. s. ve F. – M. na ulici O. částka 200.000,- Kč,
- dne 15. 3. 2010 byla vybrána pokladnou v pobočce Raiffeisebank a. s. ve F. – M. na ulici O. částka 200.000,- Kč,
- dne 17. 3. 2010 byla vybrána částka z bankomatu ve F. – M. na ulici H. ve výši 20.000,- Kč,
- dne 24. 3. 2010 byla vybrána dvěma výběry z bankomatu ve F. – M. na ulici N. částka v celkové výši 80.000,- Kč,
- dne 25. 3. 2010 převedena na bankovní účet číslo ... částka 80.000,- Kč,
- dne 29. 3. 2010 byla vybrána dvěma výběry z bankomatu ve F. – M. na ulici N. částka v celkové výši 80.000,- Kč,
- dne 1. 4. 2010 byla vybrána pokladnou v pobočce Raiffeisenbank a. s. ve F. – M. na ulici O., částka 220.000,- Kč,
- dne 7. 4. 2010 byla vybrána výběrem z bankomatu ve F. – M. na ulici N. částka 33.000,- Kč,
čímž poškozené společnosti M & M reality holding a. s., se sídlem Praha 1 - Nové Město, Krakovská 1675/2, PSČ 110 00, IČ 27487768, způsobil škodu ve výši 1.000.000,- Kč“ . Za tento zločin byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 5. 2013, sp. zn. 5 To 142/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy nevysvětlily nelogičnost postupu svědkyně K. C., pokud tato dne 4. 3. 2010 dala příkaz k úhradě částky 1.000.000,- Kč namísto 100.000,- Kč a následně po jeho uvědomění o tom, že se jednalo o omyl, mu na týž účet pod stejným variabilním symbolem zaslala částku 100.000,- Kč. Prohlásil, že ihned po sdělení K. C. v tom smyslu, že mu byla zaslána mylná platba, telefonicky kontaktoval Ing. M. J., jednoho z majitelů společnosti M & M reality holding a.s., který ho ubezpečil, že částka 1.000.000,- Kč je půjčka, o níž (obviněný) žádal s tím, že podmínky jejího vrácení a smlouvu o půjčce mu pošlou dodatečně. Podle jeho názoru mu tak důvod k vrácení částky 1.000.000,- Kč nevznikl. V této souvislosti upozornil, že podobná půjčka mu byla poskytnuta rovněž zhruba dva roky před tím. Poznamenal, že o detailech dohody s Ing. M. J. nebyla svědkyně K. C., jako řadový zaměstnanec společnosti, informována, a tudíž tvrdí-li, že se v telefonu zavázal k vrácení omylem zaslané částky, pak jde o její tvrzení proti jeho tvrzení. Zdůraznil, že se k ničemu nezavázal, že pouze přislíbil, že věc bude řešit, resp. že soudy kromě výpovědi K. C. neprovedly žádný důkaz o tom, že by se zavázal k vrácení zaslané částky 1.000.000,- Kč či k úhradě nějaké vzniklé škody. Shledal, že jeho obhajoba, že půjčka byla předem (v lednu 2010) přislíbena panem J., je potvrzována i dodatečným uzavřením smlouvy o půjčce (v srpnu 2012). Podle obviněného výpovědi svědků K. C. a Ing. M. J. nekorespondují s obsahem listinných důkazů založených ve spise. Namítl, že pokud společnost M & M reality holding a.s. neuplatnila nárok na náhradu škody v trestním řízení, pak stát kriminalizuje jednání dvou účastníků občanskoprávního vztahu tak, že si vybírá jednoho z nich jako pachatele údajného podvodného jednání. Podle jeho názoru samotné nevrácení peněz z půjčky řádně zajištěné směnkou (nakonec důvodně uplatněnou u soudu), nelze považovat za společensky škodlivé ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný akcentoval, že z dokazování vyplývá, že v daném případě žádná škoda nevznikla, protože o nároku společnosti půjčitele bylo pravomocně rozhodnuto soudem v občanskoprávním řízení vedeném Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 52 Cm 549/2011. Dodal, že právním důvodem tohoto nároku nebyla odpovědnost za škodu, ale uzavřená smlouva o půjčce peněz, resp. směnka jako zajištění pohledávky vyplývající z této smlouvy. Na podporu svých tvrzení rovněž uvedl, že ačkoliv poškozený subjekt věděl, že majitelem předmětného účtu je jeho manželka, tuto nikdy písemně, emailem ani telefonicky nekontaktoval. Následně odmítl právní názor soudu prvního stupně, že v době uzavření smlouvy o půjčce peněz již byl trestný čin dokonán, s tím, že rozhodujícím není jednání K. C., která v okamžiku odesílání peněz o přislíbené půjčce nevěděla, ale právně významným je jednání zástupce společnosti M & M reality holding a. s., který uzavřením smlouvy o půjčce zhojil, a to od samého začátku, důvod zaslání peněz a vyloučil omyl. Soudy nižších stupňů se podle něho nedostatečně zabývaly okolnostmi majícími vztah k subjektivní stránce vytýkaného zločinu podvodu. Konstatoval, že v okamžiku, kdy byly peníze připsány na účet jeho manželky, nemůže být řeč o úmyslu využít něčího omylu, neboť on ani jeho manželka, jako majitelka účtu, o připsání částky na účet nevěděli. A poté, kdy se dozvěděl o připsání částky na účet (asi hodinu po odeslání peněz), nadále jeho manželka nebyla informována o tom, že na její účet byla připsána zmíněná částka, přičemž on se v telefonickém rozhovoru s K. C. nezavázal k jejímu vrácení a nepovažoval připsání této částky na účet manželky za omyl, ale za plnění z titulu přislíbené smlouvy o půjčce. Fakt, že měl k účtu dispoziční právo, ještě neznamená, že je trestně odpovědný za úmyslné využití něčího omylu, pokud z účtu peníze vybíral, a to nejenom ty, které byly zaslány K. C. z důvodu přislíbené smlouvy o půjčce, ale i ty, které tam již uloženy byly. Osoba mající oprávnění k dispozici s finančními prostředky na účtu totiž nenese bez dalšího trestní odpovědnost za to, že na tento účet patřící jiné osobě byly někým zaslány peníze. Uzavřel, že z logiky věci plyne a odpovídá tomu i dosavadní praxe společnosti M & M reality holding a.s., že pokud by v daném případě nešlo o půjčku, ale o omyl v zaslání částky 1.000.000,- Kč, jmenovaná společnost by nepochybně okamžitě písemně kontaktovala majitele účtu a vyzývala by jej k vrácení připsané částky. V daném případě se ale nic takového nestalo.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2013, sp. zn. 5 To 142/2013, zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. K tomu dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Státní zástupce konstatoval, že taková situace v dané věci nenastala, tudíž je namístě vycházet ze závěrů, vyslovených soudy činnými dříve ve věci, popsaných především ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. S ohledem na to majoritní část argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť její podstatou je tvrzení jiného průběhu skutkového děje.
Dále státní zástupce uvedl, že (také) stran právního posouzení zjištěného skutkového děje se ztotožňuje se závěry soudů činných dříve ve věci. Konstatoval, že do majetkové sféry obviněného (na účet, k němuž mu svědčilo dispoziční oprávnění, a který zjevně využíval pro své účely) se pochybením jiné osoby dostala částka 1.000.000,- Kč, obviněný byl o tomto pochybení ihned informován a byl vyzván k nápravě situace formou vrácení peněz, což však neučinil a částku si ponechal (vybral). Obviněný tedy využil omylu jiného a v návaznosti na to sebe a současně jiného (svoji manželku jako majitele účtu) obohatil ke škodě poškozené společnosti. Přitom jednal zcela cíleně, neboť mu byly známy všechny rozhodné skutečnosti, tedy je nepochybně dána i potřebná subjektivní stránka, a to ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Reakce poškozené společnosti, jež s obviněným sjednala fiktivní smlouvu o půjčce, nastala až s výrazným časovým odstupem - v době, kdy trestný čin obviněného již byl spáchán. Trestně právní relevance těchto úkonů je proto minimální. Obdobně potom není pro hmotně právní posouzení skutku obviněného rozhodné, zda společnost M & M reality holding, a. s., vystupovala v řízení jako poškozený. V neposlední řadě vyjádřil přesvědčení, že jednání obviněného nelze vnímat jako dovození trestní odpovědnosti (bez dalšího) pachatele, kterému svědčí dispoziční oprávnění k účtu jiné osoby, na který byla omylem připsána určitá finanční částka – postup obviněného totiž zásadně takto úzce pojaté skutečnosti přesahuje, resp. jeho jednání bylo znatelně širší a v návaznosti na to je i zjevně trestněprávně relevantní.
Státní zástupce uzavřel, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily vad, tvrzených v dovolání, a proto navrhl v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2013, sp. zn. 5 To 142/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (ústředním bodem jeho argumentace je tvrzení o předem přislíbené a poskytnuté půjčce). Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Svou argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, resp. vlastní verze skutkového stavu věci, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (v tomto směru lze pro stručnost odkázat na právní úvahy rozvedené v jejich rozhodnutích a ve vyjádření státního zástupce). Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý